Usmíření překrývá veškeré bolesti
Naším velkým osobním náročným úkolem ve smrtelnosti je stát se „svatým skrze usmíření Krista“.
Jako chirurg jsem zjistil, že významná část mého profesního času je věnována bolesti. Z nutnosti jsem ji chirurgicky způsoboval téměř denně – a mnoho svého úsilí jsem trávil snahou bolest kontrolovat a zmírňovat.
Přemítal jsem o účelu bolesti. Nikdo z nás není před bolestí imunní. Viděl jsem lidi vypořádávat se s ní velmi odlišně. Někteří se v hněvu odvraceli od Boha a jiní dovolili svému utrpení, aby je přivedlo k Bohu blíže.
Podobně jako vy jsem i já zakusil bolest. Bolest je měřítkem ozdravného procesu. Často nás učí trpělivosti. Možná proto nemocným říkáme pacienti, což vzniklo z latinského výrazu pro trpělivost.
Starší Orson F. Whitney napsal: „Žádná bolest, již vytrpíme, žádná zkouška, kterou projdeme, není zbytečná. Slouží našemu vzdělávání, rozvoji takových kvalit jako je trpělivost, víra, statečnost a pokora. … Právě zármutkem a utrpením, dřinou a soužením získáváme vzdělání, které jsme si sem přišli osvojit.“1
Podobně starší Robert D. Hales řekl:
„Bolest vás přivádí k pokoře, jež vám dovoluje uvažovat. Je to zkušenost, jsem vděčný, že jsem jí prošel. …
Poznal jsem, že tělesná bolest a uzdravování těla po větším chirurgickém zákroku je pozoruhodně podobná duchovní bolesti a uzdravování duše v procesu pokání.“2
Většina našeho utrpení není nutně naší chybou. Neočekávané události, rozporuplné nebo zklamání působící okolnosti, rušivé nemoci, a dokonce smrt nás obklopují a pronikají naší smrtelnou zkušeností. Nadto můžeme trpět strastmi způsobenými jednáním druhých.3 Lehi poznamenal, že Jákob „vytrpěl strasti a mnoho smutku pro hrubost bratří svých“.4 Protivenství patří do plánu štěstí, který Nebeský Otec připravil. Všichni mu čelíme natolik, že nás to přivádí k uvědomění si lásky našeho Otce a naší potřeby Spasitelovy pomoci.
Spasitel není tichým pozorovatelem. On sám zná osobně a neomezeně ty bolesti, kterým čelíme.
„On vytrpí bolesti všech lidí, ano, bolesti každého živého stvoření, jak mužů, tak žen a dětí.“5
„Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“6
Někdy, v hloubce bolesti jsme v pokušení tázat se: „Což není žádného lékařství v Galád? Což není žádného lékaře tam?“7 Já dosvědčuji, že odpověď je ano, je zde lékař. Usmíření Ježíše Krista pokrývá veškeré tyto podmínky a účely života.
Existuje další druh bolesti, za který jsme zodpovědni. Duchovní bolest hluboko v naší duši se může zdát neuhasitelná, jako bychom byli trýzněni nějakou „nevýslovnou hrůzou“, jak to popsal Alma.8 Pochází z našich hříšných činů a nedostatku pokání. I pro tuto bolest je zde lék, který je univerzální a absolutní. Je od Otce, prostřednictvím Syna, a je pro každého z nás, kdo je ochoten udělat vše, co je k pokání nezbytné. Kristus řekl: „Nevrátíte se nyní ke mně, … a neobrátíte se, abych vás mohl uzdraviti?“ 9
Kristus sám učil:
„A Otec můj mne poslal, abych mohl býti pozvednut na kříži; a poté, co jsem byl pozvednut na kříži, abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě. …
Tudíž podle moci Otcovy přitáhnu všechny lidi k sobě.“10
Možná, že Jeho nejvýznamnějším dílem je pokračující práce s každým z nás, individuálně, aby nás pozvedl, žehnal nám, posílil nás, podpořil, vedl a odpustil nám.
Jak viděl Nefi ve vidění, mnohé z Kristovy pozemské služby bylo zasvěceno žehnání a uzdravování nemocných se všemi druhy neduhů – tělesných, citových i duchovních. „A spatřil jsem zástupy lidí, kteří byli nemocní a kteří byli sužováni všelikými nemocemi. … A oni byli uzdraveni mocí Beránka Božího.“11
Alma také prorokoval, že „on půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a … na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého; …
aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím …, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho“.12
Jednou pozdě v noci, když jsem ležel na nemocničním lůžku, tentokrát jako pacient a ne jako lékař, jsem si četl tyto verše znovu a znovu. Říkal jsem si: „Jak je to vykonáno? Pro koho? Co je třeba, aby se nás to týkalo? Podobá se to odpuštění hříchu? Musíme si Jeho lásku a pomoc zasloužit?“ Jak jsem tak přemítal, pochopil jsem, že během svého smrtelného života si Kristus zvolil, že zakusí bolesti a utrpení proto, aby nám porozuměl. Možná, že my také musíme zakusit hlubiny smrtelnosti, abychom porozuměli Jemu i našemu věčnému účelu.13
President Henry B. Eyring učil: „Až budeme muset ve strastech čekat na Spasitelem slíbenou úlevu, bude nám dodávat útěchu skutečnost, že On z vlastní zkušenosti ví, jak nás uzdravit a jak nám pomoci. … A víra v tuto moc nám dodá trpělivost, zatímco se modlíme, pracujeme a čekáme na pomoc. On mohl poznat, jak nám může pomoci, prostě jen skrze zjevení, ale On se rozhodl, že to pozná na základě své vlastní zkušenosti.“14
Onu noc jsem pocítil objímající náruč Jeho lásky.15 Slzy vděčnosti smáčely můj polštář. Později, když jsem si četl v Matoušovi o Kristově pozemské službě, učinil jsem další objev: „A když byl večer, přivedli k němu mnohé … a všecky, kteříž se zle měli, uzdravil.“16 On uzdravil všechny, kteří k Němu přišli. Žádného neodmítl.
Jak učil starší Dallin H. Oaks: „Uzdravující požehnání přicházejí mnoha způsoby, a každé je uzpůsobeno našim individuálním potřebám podle znalosti Toho, který nás miluje nejvíce. Někdy toto ‚uzdravení‘ vyléčí naši nemoc nebo sejme naše břímě. Ale někdy jsme ‚uzdraveni‘ tím, že nám je dána síla nebo porozumění nebo trpělivost, abychom unesli břemena, jež jsou na nás vložena.“17 Všichni, kteří přijdou, mohou být objati v Ježíšově náruči.18 Každá duše může být uzdravena Jeho mocí. Každá bolest může být zmírněna. V Něm můžeme najít „odpočinutí dušem svým“.19 Naše pozemské okolnosti se možná nezmění okamžitě, ale naše bolesti, starosti, utrpení a strach mohou být pohlceny v Jeho pokoji a uzdravujícím balzámu.
Pozoroval jsem, že děti často přirozeněji přijímají bolest a utrpení. Tiše je přečkávají s pokorou a mírností. Pocítil jsem nádherného, nezkaženého ducha obklopujícího tyto maličké.
Třináctiletá Sherrie podstoupila čtrnáctihodinovou operaci tumoru na míše. Když znovu nabyla vědomí na jednotce intenzivní péče, řekla: „Tati, teta Cheryl je tu, a … dědeček Norman … a babička Brownová … jsou tu. A tati, kdo to stojí vedle tebe? … On vypadá jako ty, je jenom vyšší. … On říká, že je tvůj bratr Jimmy.“ Její strýček Jimmy zemřel ve třinácti letech na cystickou fibrózu.
Téměř hodinu Sherrie … popisovala své návštěvníky, všechny zemřelé členy rodiny. Potom vyčerpaná usnula.“
Později řekla svému otci: „Tati, všechny děti tady na jednotce intenzívní péče mají anděly, kteří jim pomáhají.“20
Nám všem Spasitel řekl toto:
„Vizte, vy jste malé děti a vy nemůžete snésti všechny věci nyní; vy musíte růsti v milosti a v poznání pravdy.
Nebojte se, malé děti, neboť jste moje. …
Pročež, já jsem ve vašem středu a jsem dobrý pastýř.“21
Naším velkým osobním náročným úkolem ve smrtelnosti je stát se „svatým skrze usmíření Krista“.22 Bolesti, které vy i já zakoušíme, možná skýtají způsob, jak tento proces nejlépe změřit. Když jsme v koncích, můžeme se ve svém srdci stát jako děti, pokořit se a „modlit se a pracovat a čekat“23 trpělivě na uzdravení svého těla a své duše. Jako Job, po vytříbení svými zkouškami, se ukážeme „jako zlato“.24
Vydávám svědectví, že On je náš Vykupitel, náš Přítel, náš Přímluvce, Velký lékař, Velký uzdravovatel. V Něm můžeme najít pokoj a úlevu od svých bolestí a svých hříchů, pokud jen k Němu budeme přicházet s pokorným srdcem. Jeho „milost … je postačující“.25 Ve jménu Ježíše Krista, amen.