Starší Richard G. Scott – zasvětiL to nejlepší dílu Páně
„Jako jeden z Jeho apoštolů oprávněných vydávat o Něm svědectví se vší vážností svědčím o tom, že vím, že Spasitel žije, že je vzkříšenou oslavenou osobností dokonalé lásky.“1
Nahoře: fotografii laskavě poskytly Deseret News
Starší Richard G. Scott již od mladého věku pociťoval touhu dělat to, co je správné, i když je to obtížné. „Když jsem byl velmi mladý,“ řekl starší Scott, „uzavřel jsem s Pánem smlouvu o tom, že zasvětím své nejlepší úsilí Jeho dílu.“2 Po celý život vedla jeho rozhodnutí skutečnost, že tuto smlouvu poctivě dodržoval. Sloužil jako misionář na plný úvazek, president misie, člen Sedmdesáti a poté jako apoštol Páně.
Richard Gordon Scott se narodil 7. listopadu 1928 v Pocatellu v Idahu. Když mu bylo pět let, přestěhoval se se svou rodinou do Washingtonu, D.C., kde jeho otec pracoval na Ministerstvu zemědělství Spojených států pod vedením staršího Ezry Tafta Bensona z Kvora Dvanácti apoštolů, který v té době působil jako ministr zemědělství.
Nahoře vlevo: Rodiče Richarda podporovali v tom, aby rozebíral a znovu skládal různé věci a učil se při tom, jak fungují. Nahoře: Kenneth a Mary Scottovi se svými dětmi (zleva): Gerald, Wayne, Walter, Mitchel a Richard.
Když byl Richard mladý muž, jeho rodina nechodila na shromáždění pravidelně. Jeho rodiče, Kenneth a Mary, ho naučili dobrým hodnotám, ale Kenneth nebyl v té době členem Církve a Mary byla méně aktivní. (Kenneth později do Církve vstoupil a on a jeho žena se stali aktivními členy a sloužili mnoho let v chrámu ve Washingtonu, D.C.) Richard chodil na shromáždění příležitostně, za podpory dobrých přátel, biskupů a domácích učitelů.
Na střední škole vedl Richard jako mladý muž bohatý společenský život. Byl zvolen předsedou třídy, hrál na klarinet v jedné kapele a byl kapelníkem pochodové hudby. Přestože si ve škole vedl dobře a měl mnoho přátel, pociťoval osamělost a postrádal sebevědomí. Později jako misionář si uvědomil, „že tyto pocity nemusely být součástí mého života, kdybych byl opravdu rozuměl evangeliu“.3
Nahoře: Richard (uprostřed) se svými mladšími bratry. Nahoře vlevo: Richard v roce 1950 ukončil své studium na vysoké škole, kde získal titul v oboru strojírenství. Vlevo: Richard, který hraje na klarinet, se svými bratry.
O letních prázdninách si Richard hledal různá zaměstnání, aby si vydělal peníze na vysokoškolské studium. Jedno léto pracoval na lodi na lov ústřic, která se plavila při pobřeží Long Islandu ve státě New York. Další léto odjel do Utahu, aby tam pracoval pro lesní správu při kácení stromů; také opravoval železniční vagóny. Další léto se ucházel o práci ve společnosti Utažské parky, přestože mu bylo řečeno, že žádná volná místa nemají. Nabídl jim, že bude dva týdny umývat nádobí bez nároku na mzdu. Došel k závěru, že bude mít alespoň střechu nad hlavou a co jíst. Najali ho poté, co iniciativně nabídl, že kromě umývání nádobí bude také pomáhat při vaření.4
Po střední škole Richard studoval ve Washingtonu D.C. na Univerzitě George Washingtona, kde v roce 1950 získal bakalářský titul ve strojírenství.
Myšlenky na misii
Dole: Starší Scott sloužil jako misionář v Uruguayi. Dole: Po misii se v červenci roku 1953 oženil s Jeanene Watkinsovou v utažském chrámu Manti.
Do věku 22 let moc nepřemýšlel o tom, že by sloužil na misii. Ale začal nad tím uvažovat poté, co mu mladá žena, se kterou chodil, Jeanene Watkinsová, řekla: „Až se vdám, bude to za věrného navrátivšího se misionáře a bude to v chrámu.“5 Začal se ohledně toho, zda má sloužit na misii, modlit, a navštívil kvůli tomu i svého biskupa. Byl povolán, aby v letech 1950 až 1953 sloužil v Uruguayi.
Jeanene studovala moderní tanec a sociologii na Univerzitě George Washingtona. Promovala v roce 1951 a poté sloužila na misii na severozápadě Spojených států. Dva týdny poté, co se starší Scott vrátil z misie, byli s Jeanene v červenci roku 1953 zpečetěni v utažském chrámu Manti. V souvislosti s tímto pečetěním na generální konferenci uvedl: „Nejsem schopen popsat onen pokoj a vyrovnanost plynoucí z ujištění, že když budu dál žít způsobile, budu moci být se svou milovanou Jeanene a s našimi dětmi na věky díky posvátnému obřadu vykonanému příslušnou kněžskou pravomocí v domě Páně.“6
Starší Scott mnohokrát v životě učinil spravedlivé rozhodnutí navzdory protivenství a tlaku vrstevníků. Bylo tomu tak i v případě, kdy přijal povolání sloužit na misii. Vzpomínal: „Profesoři a přátelé se mi snažili přijetí povolání na misii vymluvit a byli toho názoru, že to bude mít silný negativní dopad na mou nadějnou kariéru ve strojírenství. Ale krátce po své misii jsem byl vybrán, abych působil v začínajícím jaderném programu námořnictva. … Na jedné schůzce, na kterou mě vyslali, abych ji vedl, jsem zjistil, že jeden z profesorů, který mi předtím radil, abych nejezdil na misii, má v rámci tohoto programu značně nižší postavení než já. Bylo to pro mě mocným svědectvím o tom, jak mi Pán žehná, když mám správně srovnané priority.“7
Asi pět let poté, co se starší a sestra Scottovi vzali, prošli něčím, co popsal jako „zkušenost vedoucí k růstu“ – těžkou zkouškou, která se nakonec ukázala být v životě rodiny požehnáním. Měli v té době dceru a syna ve věku tří a dvou let. Sestra Scottová čekala děťátko – holčičku. Miminko bohužel při porodu zemřelo.
O pouhých šest týdnů později zemřel jejich dvouletý syn Richard poté, co podstoupil operaci, která měla napravit vrozenou srdeční vadu. Starší Scott vyprávěl:
„Můj tatínek, který tehdy nebyl členem Církve, měl malého Richarda velice rád. Řekl mé neaktivní mamince: ‚Nemohu pochopit, jak jsou Richard a Jeanene schopni vyrovnat se se ztrátou těchto dětí.‘
Maminka mu na základě vnuknutí odpověděla: ‚Kennethe, byli zpečetěni v chrámu. Vědí, že jejich děti s nimi budou na věčnostech, pokud budou žít spravedlivě. Ale ty a já svých pět synů mít nebudeme, protože my jsme ty smlouvy neuzavřeli.‘
Tatínek o těch slovech přemítal. Začal se scházet s misionáři kůlu a brzy se nechal pokřtít. A sotva uplynul rok, byli maminka a tatínek se svými dětmi zpečetěni v chrámu.“8
Starší a sestra Scottovi později adoptovali ještě čtyři děti.
Nahoře: Rodina Scottových v roce 1965, v době, kdy byl starší Scott povolán sloužit jako president misie v Argentině, s dětmi Mary Lee, Lindou a Kennethem. Dole (zleva): Kenneth, David, Linda, Jeanene, starší Scott, Michael a Mary Lee. Na protější straně: Když starší Scott pracoval pro námořnictvo Spojených států, pomohl navrhnout jaderný reaktor pro první ponorku s jaderným pohonem.
Služba v povolání presidenta misie
Když starší Scott pracoval v programu námořnictva v Oak Ridge v Tennessee, dokončil studium rovnocenné doktorátu v oblasti jaderného strojírenství. Jelikož se však jednalo o přísně tajný obor, nemohl mu být tento titul udělen. Námořní důstojník, který Richarda vyzval, aby se zapojil do jaderného programu, byl Hyman Rickover, který byl v dané oblasti průkopníkem. Pracovali spolu dvanáct let – do doby, kdy byl Richard v roce 1965 povolán, aby sloužil jako president misie v Argentině. Starší Scott vysvětlil, jak se mu tohoto povolání dostalo:
Nahoře: Rodina Scottových v roce 1965, v době, kdy byl starší Scott povolán sloužit jako president misie v Argentině, s dětmi Mary Lee, Lindou a Kennethem. Dole (zleva): Kenneth, David, Linda, Jeanene, starší Scott, Michael a Mary Lee. Na protější straně: Když starší Scott pracoval pro námořnictvo Spojených států, pomohl navrhnout jaderný reaktor pro první ponorku s jaderným pohonem.
„Jednou večer jsem měl schůzku s lidmi, kteří vyvíjeli určitý nepostradatelný díl jaderné elektrárny. Přišla ke mně sekretářka a řekla: ‚Máte hovor – ten člověk tvrdí, že když vám řeknu, jak se jmenuje, přijdete k telefonu.‘
Zeptal jsem: ‚A jak se jmenuje?‘
Odpověděla: ‚Harold B. Lee.‘
Já na to: ‚Tak to má pravdu.‘ A šel jsem si ten hovor vzít. Starší Lee, který se později stal presidentem Církve, se mě zeptal, zda bych se s ním mohl rovnou toho večera setkat. On byl v New Yorku, a já ve Washingtonu D.C. Sedl jsem na letadlo, abych se s ním setkal, a měli jsme pohovor, na základě něhož jsem byl povolán jako president misie.“
Starší Scott se domníval, že by měl o svém povolání okamžitě uvědomit admirála Rickovera, což byl pracovitý a náročný člověk.
„Když jsem mu vysvětloval, že jsem byl povolán na misii a že to bude znamenat, že budu muset dát výpověď, značně ho to rozladilo. Řekl cosi nepublikovatelného, rozbil přihrádku na dokumenty, kterou měl na stole, a v tom, co mi pak sdělil, jasně zazněly dva body:
‚Scotte, to, co děláte v tomto programu pro ministerstvo obrany, je natolik důležité, že bude trvat rok sehnat za vás náhradu, takže nemůžete odejít. Zadruhé – pokud odejdete, jste vlastizrádce.‘
Řekl jsem: ‚Mohu vyškolit někoho, kdo mě nahradí, v těch dvou zbývajících měsících, a žádné nebezpečí pro vlast nevznikne.‘
Rozhovor pokračoval a on nakonec řekl: ‚Už s vámi nikdy nepromluvím. V životě už vás nechci vidět. Skončil jste – nejenom tady, ale neopovažujte se ani uvažovat o tom, že byste kdy ještě pracoval v oblasti jaderné energie.‘
Odvětil jsem: ‚Admirále, můžete mi zamezit ve vstupu do úřadu, ale pokud mi v tom nezabráníte, předám svůj úkol někomu jinému.‘“
Jak admirál řekl, tak udělal, a přestal se starším Scottem mluvit. Když bylo třeba udělat nějaké zásadně důležité rozhodnutí, poslal poslíčka. Určil člověka, který měl převzít místo staršího Scotta a kterého starší Scott vyškolil.
Posledního dne v úřadu starší Scott požádal o schůzku s admirálem. Jeho tajemník byl v šoku. Starší Scott vstoupil do kanceláře s výtiskem Knihy Mormonovy. Starší Scott vysvětlil, co se stalo dál:
„Podíval se na mě a řekl: ‚Posaďte se, Scotte, co pro mě máte? Snažil jsem se vás všemi možnými prostředky donutit, abyste to přehodnotil. Tak co máte?‘ Následoval velmi zajímavý, tichý rozhovor. Tentokrát admirál více naslouchal.
Řekl, že si Knihu Mormonovu přečte. Pak se stalo něco, co jsem považoval za nemožné. Dodal: ‚Až se vrátíte z misie, chci, abyste mi zavolal. Budu pro vás mít práci.‘“9
Starší Scott se podělil o ponaučení, které z této zkušenosti získal: „Během života se setkáte s výzvami a budete muset činit těžká rozhodnutí. Rozhodněte se však nyní, že uděláte vždy to, co je správné, ať už budou následky jakékoli. V konečném důsledku to bude vždy pro vaše dobro.“10
Když president Richard G. Scott sloužil v Argentině, byl výkonným, ale i soucitným presidentem misie. Jeden z jeho misionářů, Wayne Gardner, vzpomíná, jak musel něco zařídit ohledně misionářské konference, která se měla konat daleko od misijního domu, a dostal na starost vyzvednout presidenta Scotta na letišti. Na poslední chvíli se ukázalo, že budova, kde měl starší Gardner v plánu uspořádat onu konferenci, není k dispozici. Pak se spolu se svým společníkem opozdili při cestě na letiště, kde měli vyzvednout staršího Scotta. Také zapomněli říci řidiči taxíku, aby na ně počkal, a jiné taxi nebylo k sehnání, takže tam uvázli.
„I když se presidentovi v očích zračila frustrace,“ vzpomíná starší Gardner, „položil mi ruku kolem ramen a řekl mi, že mě má rád. Měl tolik trpělivosti a pochopení. Doufám, že na toto poučení nikdy nezapomenu.“11
President Scott se spoléhal na Knihu Mormonovu jako na zdroj inspirace pro sebe i pro misionáře. Při jedné příležitosti k němu do kanceláře přišel jeden misionář, který měl jistý problém. Starší Scott vzpomínal:
„Když hovořil, začal jsem si v mysli formulovat určité připomínky, abych mu pomohl vyřešit jeho obtíže. Když skončil, řekl jsem: ‚Vím přesně, jak vám pomoci.‘ Dychtivě se na mě zadíval, ale mně se v tu chvíli z mysli vše vytratilo. Nedokázal jsem si vzpomenout na nic z toho, co jsem si připravil, že mu povím.
S úzkostí jsem začal listovat Knihou Mormonovou, kterou jsem měl v ruce, dokud mi zrak nepadl na jeden významný verš, který jsem mu přečetl. Toto se stalo třikrát. Každý z těch veršů z písem se dokonale vztahoval na jeho situaci. Pak, jako by v mé mysli někdo vytáhl oponu, jsem si vybavil rady, které jsem se mu chystal dát. Nyní měly mnohem větší význam, protože byly založeny na cenných verších z písem. Když jsem se odmlčel, řekl: ‚Vím, že rady, které jste mi dal, byly inspirované, protože jste zopakoval tytéž tři verše z písem, které jsem obdržel, když jsem byl ustanoven jako misionář.‘“12
Další služba doma a v zahraničí
Když Scottovi dokončili svou misii a vrátili se do Washingtonu D.C., pokračoval starší Scott v práci v oblasti jaderného strojírenství. Několik z jeho kolegů, s nimiž pracoval před misií, ho požádalo, aby se k nim připojil v jejich soukromé konzultantské společnosti. Pro tuto společnost pracoval v letech 1969 až 1977. V Církvi sloužil jako rádce v předsednictvu kůlu a později jako oblastní reprezentant.
V roce 1977 byl starší Scott osm let poté, co byl uvolněn jako president misie, povolán do Prvního kvora Sedmdesáti. V rámci svých prvních pověření sloužil jako výkonný ředitel Kněžského oddělení a poté jako výkonný administrátor v Mexiku a ve Střední Americe. V době, kdy toto pověření plnil, žil se svou rodinou tři roky v Mexico City. Členové v Latinské Americe si vážili jeho vřelého stylu vedení, toho, že hovořil španělsky, i jeho upřímné lásky k lidem.
Nahoře: President Spencer W. Kimball a sestra Camilla Kimballová na návštěvě misie Argentina-sever, kde starší Scott sloužil jako misijní president. Starší Scott rovněž zahájil misionářskou práci mezi indiány kmene Kečua v jižní Bolívii. Dole: Starší Scott, který hovořil plynně španělsky, předsedal při vytváření 100. kůlu v Mexiku.
Dole: fotografii laskavě poskytl archiv Deseret News
Dokonce i tehdy, kdy působil jako generální autorita, byl dostatečně pokorný na to, aby se učil od místních učitelů a vedoucích. Vzpomínal, jak se mu dostalo zjevení, když seděl na kněžském shromáždění v jedné odbočce v Mexico City:
„Živě si vybavuji, jak se jeden pokorný mexický vedoucí kněžství během své lekce s obtížemi snažil učit pravdám evangelia. … Z jeho chování byla patrná čistá láska ke Spasiteli i k těm, které učil.
Jeho upřímnost, čisté úmysly a láska umožnily, aby se místnost naplnila duchovní silou. Byl jsem hluboce dojat. Poté jsem sám začal získávat osobní inspiraci jako doplnění zásad, kterým učil onen pokorný instruktor. …
Každé vnuknutí jsem si pečlivě zapsal. Tehdy jsem obdržel drahocenné pravdy, jež jsem velmi potřeboval k tomu, abych byl prospěšnějším služebníkem Páně.“13
Po návratu z Mexika se mu dostalo dalšího pověření, kterého si velmi cenil – sloužil jako výkonný ředitel Oddělení rodinné historie. Kromě toho, že pomáhal dohlížet na církevní práci na rodinné historii, zabýval se touto prací i v osobním životě. Vzhledem k tomu, že otec staršího Scotta byl do Církve obrácen, bylo toho v rámci této větve rodiny zapotřebí ještě hodně probádat. Starší Scott, jeho žena i jeho rodiče věnovali bádání v historii své rodiny hodně času.
V polovině 80. let 20. století začala hrát v práci na rodinné historii význačnější roli technologie, ale „i když nám nyní pomáhají počítače, stále ještě je a vždy bude zapotřebí, abychom se do této práce zapojovali osobně,“ uvedl starší Scott, „aby tak členové Církve získávali ony veliké duchovní zážitky, které ji provázejí.“14
Vlevo: Starší Scott (vzadu vpravo) byl v roce 1988 povolán do Kvora Dvanácti apoštolů, kde sloužil 27 let. Dole vlevo: Zdraví se s presidentem Thomasem S. Monsonem. Dole: Starší Scott byl povolán ke službě v předsednictvu Sedmdesáti v roce 1983. Dole: Na odchodu z generální konference se staršími Jeffreym R. Hollandem a M. Russellem Ballardem.
V roce 1988 přišlo povolání, které staršího Scotta ohromilo. Setkal se s presidentem Ezrou Taftem Bensonem, který mu „láskyplně a s velkým porozuměním“ sdělil, že ho povolává apoštolem Páně. „Neubránil jsem se slzám,“ řekl o tomto zážitku starší Scott. „A potom president Benson velmi vlídně pohovořil o svém vlastním povolání, aby mě uklidnil. Vydal svědectví o tom, jak došlo k tomu, že mám být povolán já. Vždy si budu pamatovat onu ohleduplnost a pochopení proroka Páně.“15 Staršímu Scottovi byla vyjádřena podpora na generální konferenci 1. října.
Manželství
Starší Scott a jeho žena, Jeanene, spolu sdíleli zájem o mnoho činností, jako například pozorování ptactva, malování (on používal vodové barvy, ona pastely) a poslech jazzu a jihoamerické lidové hudby.
Ti, kteří naslouchali proslovům staršího Scotta na generálních konferencích, vědí o lásce, kterou k Jeanene choval. Často o ní hovořil, a to i poté, co zemřela. Starší Scott ve svém prvním proslovu na generální konferenci v roce 1977, kdy působil jako člen Prvního kvora Sedmdesáti, složil hold své manželce, „milované, ctěné společnici. … Jeanene byla vždy vzorem čistého svědectví, lásky a oddanosti; je mi záštitou a posilou.“16
V jednom nedávném inspirujícím konferenčním proslovu na téma manželství si vybavil mnohé z toho, jak si s Jeanene vzájemně vyjadřovali lásku, aby tak posílili své manželství. Uzavřel ho slovy: „Vím, jaké to je milovat dceru našeho Otce v nebi, která s půvabem a s oddaností žila v plné míře nádhery svého spravedlivého ženství. Jsem si jist, že až ji jednou v budoucnu znovu uvidím za závojem, zjistíme, že jsme do sebe zamilovaní dokonce ještě více. Poté, co jsme strávili tento čas odděleni závojem, budeme jeden za druhého ještě vděčnější.“17
Nyní jsou znovu spolu.
© 2015 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena.