„Tvář v okně“, Liahona, březen 2024.
Hlasy Svatých posledních dnů
Tvář v okně
Myslela jsem si, že moje sousedka byla až moc zvědavá, ale zjistila jsem, že jenom potřebovala kamarádku.
Fotografii laskavě poskytla autorka
Často jsem v jednom okně vídávala tutéž tvář, jak všechno pozoruje. Říkala jsem si: „Není to smutné, že se někdo neustále dívá z okna a hodnotí, co dělají sousedi?“
Poté mě jednou napadlo, že bych se mohla zajít sousedky zeptat, zda něco nepotřebuje. Rozhodla jsem se, že jí přinesu čerstvý doma pečený chléb.
Ještě teplý chléb rozpustil led v srdci mé starší sousedky. V slzách mi sdělila, jak osaměle se cítila. Nikdo ji nenavštěvuje, nikdo jí nevolá, ani její děti. Roztřesenou rukou si utřela slzy z tváře.
Povzdechla si a dodala: „Jak krásné by bylo odejít z tohoto světa. Když se dívám z okna, nikoho nesoudím. Jen se dívám, jak si děti hrají a co se vše děje na dvoře.“
Ilustrace Alex Nabaum
Po čase jsme se v rozhovoru dostali i k evangeliu. Nejdříve byla zdrženlivá, protože její manžel byl funkcionářem v jiné Církvi. Avšak čím více jsme mluvili, tím větší dojem na ni dělaly pravdy o Ježíši Kristu a Jeho znovuzřízeném evangeliu, které jsem jí sdělovala.
„Je úžasné, že věříme ve stejného Ježíše!“ pronesla. „Setkáme se i v nebi?“
„Ano,“ odpověděla jsem, „budeme tam obě a budeme si nablízku.“
Od té doby se z nás staly dobré kamarádky a bylo to tak po mnoho let, dokud nenastal čas, aby odešla z tohoto světa.
Nyní si ráda představuji, že má bývalá sousedka se dívá z okna svého nebeského domu, sleduje, co děláme, a doufá, že k sobě navzájem chováme patřičnou lásku a harmonii.