Poselství územních vedoucích
Leaving everyday culture behind to find “the mind of Christ”
Ježíš zjišťuje, že navzdory dnům naplněným zázraky a učení na míru přizpůsobenému Jeho posluchačům se Jeho učedníci spolu hašteří. Nedlouho předtím přijímají Petr, Jakub a Jan Ježíšovo pozvání, aby s Ním vyšli na vysokou horu, kde společně vidí Mojžíše a Eliáše, zatímco Ježíš je před nimi proměněn. Ježíš a tito Jeho vybraní žáci sestupují z hory do chaosu a zjišťují, že ostatní učedníci nejsou schopni vyhovět prosbě ustaraného otce, aby uzdravili jeho chřadnoucího syna. Ježíš otce uklidňuje a poté tohoto mladého chlapce uzdravuje a později v soukromí ujišťuje své učedníky, že mohou dokázat totéž, pokud se ve větší míře oddají modlitbě a půstu.1
Po tom všem, poté co společně putují v Galileji a přicházejí do Kafarnaum, se Ježíš svých učedníků ptá: „Co jste [se] na cestě mezi sebou [dohadovali]?“2 Učedníci, vytrženi ze svých malicherných rozmíšek, aby odpověděli zázračnému Synu Muže, se nezmohli na slovo a nedokázali ani šeptem vyslovit téma svých dohadů, jimiž se cestou zabývali, totiž „kdo by z nich byl [největší]“.3
Ačkoli jsou tito učedníci s Ježíšem, nedaří se jim osvojit si Jeho myšlenky ani zrcadlit Jeho skutky. Ježíš, bez pokárání, si v klidu sedá, přivolává dvanáct učedníků k sobě a vysvětluje: „Chce-li kdo první býti, budeť ze všech nejposlednější a všech služebník.“4 Tehdy, na oné cestě, to, co činilo člověka tím největším, se zdálo být jasné nebo přinejmenším natolik jasné, že to vtáhlo věrné Ježíše následující učedníky do téže debaty týkající se práva panovat nad druhými, které postihlo Jozefovy bratry, Lamana a Lemuela a mnohé další v písmech i v běžném životě.5 Když ale Ježíš vrhá na jejich spor své světlo, podmínky se mění. Na tom, co se zdálo důležité, již nezáleží, a to, co bylo přehlížené, náhle září.
Když Pavel promlouvá ke Korintským, potvrzuje, že „víra [nemá být] na moudrosti… tohoto světa [založena], ani [na knížatech] světa tohoto, kteráž hynou, … ale na moci Boží“.6 Jakožto stoupenci znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista rozumíme tomu, že tento svět není sám o sobě problémem. Svatí posledních dnů přijímají „veškerou pravdu, kterou Bůh sděluje svým dětem, ať již je tato pravda objevena ve vědecké laboratoři, nebo získána prostřednictvím přímého zjevení od Něj“.7 Jak je uvedeno v 13. článku víry a v Pavlově nabádání, věříme „všem věcem“ a také doufáme „ve všechny věci“.
Ježíšovo jednání s Jeho učedníky však ukazuje, že se musíme odpoutat od přirozených domněnek, abychom Mu umožnili učit nás novým způsobům bytí, nové kultuře. „Tělesný člověk,“ vysvětluje Pavel, „nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti. … Nebo kdo pozná mysl toho Pána, kterýž jej vyučovati bude? My pak mysl Kristovu máme.“8
V každé generaci máme žijící proroky, kteří nás vedou a učí, jak odpoutat svou mysl od všednosti a jak mít „mysl Kristovu“. A přesně to dělá i náš dnešní žijící prorok, president Russell M. Nelson. Ti, kteří mu naslouchají a uplatňují jeho rady, zjišťují, že se postupně zbavují omezujících postojů a osvojují si mysl Kristovu tím, že jsou mírotvorci,9 uchovávají si duchovní energii,10 dělají si čas na Pána,11 navštěvují chrám,12 dovolují Bohu, aby v jejich životě převládl,13 slyší Ho,14 činí pokání,15 usilují o zjevení a přijímají ho16 a myslí celestiálně (což ve skutečnosti „znamená smýšlet duchovně“).17 Když se zapojíme do práce na spasení a oslavení tím, že budeme poznávat a milovat Ježíše Krista, pečovat o potřeby druhých, zvát všechny, aby přijali evangelium Ježíše Krista, a pracovat na tom, abychom sjednotili všechny Boží děti na věčnost, nalezneme novotu sebe sama i své mysli.