‚Church History‘, 1. března 1842 (dopis Wentworthovi)

Když mi bylo asi čtrnáct let, začal jsem přemýšlet o tom, jak je důležité být připraven na budoucí stav, a když jsem se dotazoval ohledně plánu spasení, zjistil jsem, že v náboženských postojích jsou veliké rozpory; když jsem se obrátil na jedno společenství, předložili mně jeden plán, a jiné společenství jiný; a každé označovalo své konkrétní vyznání jako summum bonum dokonalosti. Když jsem uvážil, že všichni nemohou mít pravdu a že Bůh nemůže být původcem tak velikého zmatku, rozhodl jsem se prozkoumat tuto záležitost ve větší míře, s vírou, že pokud by Bůh měl Církev, nebyla by rozštěpená na části, a pokud by učil jedno společenství uctívat jedním způsobem a vykonávat jednu řadu obřadů, pak by jiné neučil zásadám, které byly naprosto protichůdné. S vírou ve slovo Boží jsem důvěřoval Jakubovu prohlášení: „Jestliže se pak někomu nedostává moudrosti, nechť jí žádá od Boha, kterýž dává všem lidem štědře a nekárá, i budeť dána jemu.“

Uchýlil jsem se na skryté místo v lesíku a začal jsem vzývat Pána. Zatímco jsem takto naléhavě vznášel své prosby, byl jsem v mysli odveden od toho, co mne obklopovalo, a byl jsem zahalen nebeským viděním a viděl jsem dvě bytosti naplněné slávou, obě se sobě přesně podobaly v rysech a v podobě, obklopené oslnivým světlem, které zastiňovalo polední slunce. Řekly mi, že všechny náboženské denominace věří nesprávným naukám a že žádnou z nich Bůh neuznává jako svou církev a království. A bylo mi výslovně nařízeno, abych „je nenásledoval“, a zároveň mi bylo slíbeno, že plnost evangelia mi bude v určitém budoucím čase oznámena.