Slova naděje a útěchy v případě úmrtí

„Co nás může utěšovat, pokud jde o naše zemřelé? Ze všech lidí na zemi máme důvod mít, pokud jde o naše zemřelé, tu největší naději a útěchu.“

Ze života Josepha Smitha

Ztráta pociťovaná při úmrtí blízké osoby se dotkla života Proroka Josepha Smitha často. Alvin, prvorozený syn Josepha a Emmy, zemřel 15. června 1828 v Harmony ve státě Pensylvánii krátce po narození. Když se Joseph a Emma v únoru 1831 stěhovali ze státu New York do Kirtlandu ve státě Ohio, Emma byla znovu těhotná – tentokrát čekala dvojčata. Krátce poté, co přijeli do Kirtlandu, se přestěhovali do srubu na farmě Isaaca Morleyho, člena Církve. Tam se jim 30. dubna narodili Thadeus a Louisa, avšak dlouho nežili – zemřeli jen několik málo hodin po narození.

V téže době, v nedalekém městě Warrensville ve státě Ohio, bratru Johnu Murdockovi zemřela jeho žena Julia krátce poté, co porodila zdravá dvojčata. Bratr Murdock měl nyní pět dětí a obával se, že není schopen se o novorozeňata postarat. Proto požádal Josepha a Emmu, aby je adoptovali jako své vlastní děti. Joseph a Emma tak s vděčností učinili a přijali tato dvě novorozeňata Josepha a Julii do své rodiny. Malý Joseph však tragicky zemřel o jedenáct měsíců později v březnu 1832, protože měl spalničky a byl vystaven průvanu oné noci, kdy lůza napadla Proroka a natřela ho dehtem a peřím. Zarmoucení rodiče pochovali, včetně malého Josepha, čtyři ze svých prvních pěti dětí. Jediným žijícím dítětem zůstala Julia.

Z jedenácti dětí Josepha a Emmy – devět dětí se jim narodilo a dvě adoptovali – se jich pouze pět dožilo dospělosti: Julia narozená v roce 1831; Joseph III narozený v roce 1832; Frederick narozený v roce 1836; Alexander narozený v roce 1838 a David narozený v listopadu 1844, pět měsíců po smrti svého otce. Jejich 14měsíční syn Don Carlos zemřel v roce 1841 a jejich syn narozený v roce 1842 zemřel téhož dne, kdy se narodil.

Josephu Smithovi také během jeho života předčasně zemřeli tři bratři. Ephraim zemřel krátce po svém narození v roce 1810. Josephův starší bratr Alvin zemřel v roce 1823 ve věku 25 let a jeho mladší bratr Don Carlos zemřel v roce 1841, také ve věku 25 let.

Prorok utrpěl další velkou ztrátu, když mu v roce 1840 zemřel v Nauvoo ve státě Illinois jeho otec, u něhož vyhledával rady a čerpal sílu. Když otec Smith pocítil, že se jeho smrt blíží, svolal rodinu ke svému loži. Své ženě řekl: „Když pohlížím na své děti a uvědomuji si, že musejí, dokud žijí na této zemi, procházet nesnázemi a strastmi, přestože byly pozvednuty konat dílo Páně, bolí mě u srdce a děsím se toho, že vás opouštím takto obklopené nepřáteli.“¹

Pak postupně promluvil ke každému svému synovi a dceři a dal jim své poslední požehnání. Prorokova matka zaznamenala, že k Josephovi pronesl tato utěšující slova:

„Josephe, synu můj, jsi povolán k důležitému a svatému povolání. Jsi vskutku povolán konat dílo Páně. Vytrvej a buď věrný a budeš požehnán, a tvé děti po tobě. Budeš vskutku žít, abys dokončil své dílo.‘

Nato Joseph s pláčem zvolal: ,Ach otče, opravdu?‘ ,Ano,‘ řekl jeho otec, ,budeš žít, abys vytyčil plán veškerého díla, které ti Bůh dal vykonat. Toto je mé poslední požehnání na tvou hlavu ve jménu Ježíšově.‘ “²

Prorok Joseph Smith byl díky těmto svým životním těžkostem a svému inspirovanému porozumění Spasitelovu Usmíření schopen poskytnout mnoha zarmouceným Svatým tolik potřebnou útěchu.

Učení Josepha Smitha

Když zemřou milovaní rodinní příslušníci nebo přátelé, nacházíme velkou útěchu v poznání, že se s nimi opět setkáme ve světě, který přijde.

7. dubna 1844 měl Prorok proslov na konferenci Církve v Nauvoo. Mluvil o svém příteli Kingu Folletovi, který nedlouho předtím zemřel: „Milovaní Svatí, žádám o pozornost tohoto shromáždění, zatímco k vám budu promlouvat na téma zesnulých. K tomuto tématu mě bezprostředně dovedl skon našeho milovaného bratra, staršího Kinga Folletta, který byl rozdrcen ve studni po pádu kádě s kameny. Jeho přátelé a příbuzní mě požádali, abych promluvil, avšak vzhledem k tomu, že v tomto shromáždění je velmi mnoho těch, kteří žijí v tomto městě i jinde a kteří ztratili přátele, mám pocit, že bych měl promluvit o tomto tématu obecně a nabídnout vám své myšlenky, do té míry, do jaké jsem toho schopen, a do té míry, do jaké budu inspirován Duchem Svatým, abych se tímto tématem zabýval. Potřebuji vaše modlitby a víru, abych mohl mít ponaučení od Všemohoucího Boha a dar Ducha Svatého, abych mohl vyložit to, co je pravdivé a co můžete snadno pochopit, a aby vám toto svědectví mohlo vnést do srdce a do mysli přesvědčení o pravdivosti toho, co řeknu…

… Vím, že mé svědectví je pravdivé; když tudíž promlouvám k těmto truchlícím, co ztratili? Jejich příbuzní a přátelé jsou jen odděleni od svého těla na krátké období: jejich duch, který existoval s Bohem, opustil tento stánek z hlíny jen na malý okamžik, abych tak řekl; a oni nyní existují na místě, kde spolu rozmlouvají tímtéž způsobem jako my na zemi…

… Co nás může utěšovat, pokud jde o naše zemřelé? Ze všech lidí na zemi máme důvod mít, pokud jde o naše zemřelé, tu největší naději a útěchu; neboť jsme je viděli kráčet způsobile v našem středu a viděli jsme je upadnout do spánku v náruči Ježíšově…

Vy, truchlící, máte důvod k radosti – mluvím o smrti staršího Kinga Folletta; neboť váš manžel a otec odešel, aby čekal, dokud nenastane vzkříšení z mrtvých – dokud nenastane zdokonalení ostatků; neboť při vzkříšení váš přítel povstane v dokonalé blaženosti a půjde do celestiální slávy…

Jsem oprávněn říci, pravomocí Ducha Svatého, že nemáte žádný důvod k obavám; neboť odešel do domova spravedlných. Netruchlete, neplačte. Vím to skrze svědectví Ducha Svatého, který je ve mně; a vy můžete očekávat, že vaši přátelé vyjdou a že se s nimi setkáte v jitru celestiálního světa…

Mám otce, bratry, děti a přátele, kteří již odešli do světa duchů. Nejsou tu jen na okamžik. Jsou duchové a brzy se opět shledáme. Brzy přijde čas, kdy zazní troubení. Až odejdeme, přivítáme svou matku, otce, přátele a všechny ty, které milujeme a kteří zesnuli v Ježíšovi. Nebude žádných obav z lůzy, pronásledování nebo zákeřných soudních líčení a uvěznění; ale bude to věčnost naplněná blažeností.“³

Starší Lorenzo D. Barnes zemřel během své misionářské služby v Anglii. Prorok promluvil o jeho úmrtí na shromáždění, které se konalo v nedostavěném chrámu Nauvoo: „Řeknu vám, co si přeji. Pokud bych byl zítra povolán, abych ulehl do hrobu, dovolte mi, abych si během rána vzkříšení, jakmile skály puknou a než vyjdeme z hrobů, podal ruku s otcem a zvolal: ,Otče můj‘ a on řekne: ,Synu můj, synu můj.‘

A můžeme o tomto takto rozjímat? Ano, pokud se naučíme, jak žít a jak umírat. Když uléháme, přemýšlíme, jak budeme moci ráno vstát; a je radostné, když přátelé ulehnou spolu, zaklesnuti v náručí lásky, aby spali a probudili se ve vzájemném objetí a opět spolu rozmlouvali.

Podivovali byste se nad tím, kdybych vám řekl, co jsem spatřil ve vidění ohledně tohoto zajímavého tématu? Ti, kteří zemřeli v Ježíši Kristu, mohou očekávat, že až vyjdou z hrobu, dosáhnou veškeré té radosti, kterou zde měli nebo očekávali.

Ono vidění bylo tak jasné, že jsem vskutku spatřil lidi předtím, než vystoupili z hrobu, jako kdyby pomalu vstávali. Vzali se za ruce a pronesli jeden k druhému: ,Tatínku, synku, maminko, dcerko, bratře, sestro.‘ A až se ozve hlas, který povolá mrtvé, aby vstali, předpokládejme, že budu ležet po boku svého otce, z čeho se mé srdce nejprve zaraduje? Že se setkám s otcem, matkou, bratrem, sestrou; a pokud budou po mém boku, obejmu je a oni mne…

Pro mne je bolestivější myšlenka na úplný zánik než myšlenka na smrt. Pokud bych neměl žádné vyhlídky na to, že znovu uvidím svého otce, matku, bratry, sestry a přátele, srdce by mi v okamžiku puklo, a já bych sestoupil do hrobu. Vyhlídky na to, že uvidím své přátele v jitru vzkříšení, rozradostňují mou duši a umožňují mi snášet zla spojená s tímto životem. Je to jako kdyby se vydali na dlouho cestu, a při jejich návratu se s nimi setkáváme s ještě větší radostí…

Dovolte mi, abych nabídl útěchu Marcellu Batesovi [člen Církve, jemuž zemřela manželka]. Zakrátko budeš ve společnosti své společnice ve světě slávy, a totéž se týká přátel bratra Barnese a všech Svatých, kteří truchlí. Toto je pro nás všechny varovný hlas, abychom byli vážní a pilní a abychom odložili veselí, marnivost a bláhovost a byli připraveni zítra zemřít.“⁴

Rodiče, kterým zemřeli děti, získají své děti ve vzkříšení právě tak, jak je uložili do hrobu.

Na pohřbu dvouletého Mariana Lyona Prorok řekl: „V našem středu opět zazněl varovný hlas, který dokládá nejistotu lidského života; a ve svých volných chvílích jsem rozjímal o tomto tématu a kladl jsem si otázku, jak je možné, že nemluvňata, nevinné děti, jsou nám odnímána, a zvláště ta, která se zdají být nanejvýš inteligentní a zajímavá. Ty nejvážnější důvody, které mě napadají, jsou tyto: Tento svět je velmi zkaženým světem; a… je stále zlovolnější a zkaženější… Pán odnímá mnohé, dokonce v jejich dětství, aby mohli uniknout nevraživosti lidské a trápením a zlům tohoto současného světa; byli příliš čistí, příliš líbezní, než aby žili na zemi; pokud to tudíž patřičně rozvážíme, namísto truchlení máme důvod k radosti, neboť jsou vysvobozeni od zla, a my je budeme brzy opět mít…

… Jediný rozdíl mezi tím, když někdo zemře starý, a tím, když zemře mladý, je ten, že jeden žije déle v nebi a ve věčném světle a slávě než ten druhý, a je o trochu dříve vysvobozen z tohoto bídného a zlovolného světa. Nehledě na všechnu tuto slávu, na okamžik ji ztrácíme ze zřetele a truchlíme nad ztrátou, avšak netruchlíme jako ti, kteří by byli bez naděje.“⁵

„Lze položit otázku – ,Budou mít matky své děti ve věčnosti?‘ Ano! Ano! Matky, vy budete mít své děti; neboť ony budou mít věčný život, neboť jejich dluh je splacen.“⁶

„Děti… musejí povstat právě tak, jak zemřely; a my můžeme přivítat svá půvabná děťátka s toutéž slávou – s toutéž nádherou v celestiální slávě.“⁷

President Joseph F. Smith, šestý president Církve, zaznamenal: „Joseph Smith učil nauce, že dítě, které bylo uloženo ve smrti, povstane při vzkříšení jako dítě; a ukázal na matku mrtvého dítěte a řekl jí: ,Budete mít radost, potěšení a uspokojení z výchovy tohoto dítěte po jeho vzkříšení, dokud nedosáhne plné postavy svého ducha.‘ …

V roce 1854 jsem se setkal se svou tetou [Agnes Smithovou], manželkou mého strýce Dona Carlose Smitha, která byla matkou oné dívenky [Sophronie], o níž Prorok Joseph Smith mluvil, když řekl té matce, že bude mít radost, potěšení a uspokojení z výchovy onoho dítěte po vzkříšení, dokud její dítě nedosáhne plné postavy svého ducha; a že to bude mnohem větší radost, než jakou by mohla mít ve smrtelnosti, protože bude zbavena zármutku a obav a slabostí smrtelného života a bude toho vědět více, než kolik by toho mohla vědět v tomto životě. Setkal jsem se s onou vdovou, matkou onoho dítěte, a ona mi řekla o této události a vydala mi svědectví, že přesně to Prorok Joseph Smith řekl, když mluvil na pohřbu její malé dcerky.“⁸

Mary Isabelle Horneové i Leonoře Cannon Taylorové zemřelo malé dítě. Sestra Horneová vzpomínala na to, jak Prorok Joseph Smith poskytl těmto dvěma sestrám tato slova útěchy: „Řekl nám, že tyto děti získáme v jitru vzkříšení spravedlivých právě tak, jak jsme je uložily do hrobu, v čistotě a v nevinnosti, a že je budeme vychovávat a že budeme o ně pečovat jako jejich matky. Řekl, že děti budou vzkříšeny ve vzkříšení spravedlivých právě tak, jak byly uloženy do hrobu, a že obdrží veškerou inteligenci nezbytnou k tomu, aby se ujaly trůnů, knížectví a mocí.“⁹

Když truchlíme nad tím, že zemřel někdo blízký, můžeme se spolehnout na to, že „Bůh celé země vše napraví“.

Na pohřbu Ephraima Markse, kterému bylo 24 let, Prorok prohlásil: „Toto je velmi vážná a úctou naplněná chvíle. Nikdy jsem nepociťoval větší vážnost; připomíná mi to smrt mého nejstaršího bratra Alvina, který zemřel ve státě New York, a mého nejmladšího bratra Dona Carlosa Smitha, který zemřel v Nauvoo. Je pro mě těžké žít na zemi a vidět, jak jsou tito mladí muži, od nichž jsme čerpali oporu a útěchu, od nás odnímáni uprostřed svého mládí. Ano, je těžké se s tím smířit. Občas jsem měl dojem, že bych byl více smířen s tím, kdybych byl sám povolán zemřít, pokud by to byla vůle Boží; a přesto vím, že bychom se měli upokojit a vědět, že to je od Boha, a být smířeni s Jeho vůlí; vše je v pořádku. Nebude trvat dlouho a my všichni budeme povoláni podobným způsobem: může se to stát mně i vám.“¹⁰

6. června 1832 napsal Joseph Smith Emmě Smithové: „Zarmoutilo mě, když jsem se doslechl, že Hyrum ztratil své děťátko. Myslím, že můžeme do jisté míry vědět, jak se cítí, ale my všichni musíme být smířeni se svým údělem a říci: nechť se děje vůle Páně.“¹¹

20. ledna 1840 napsal Joseph Smith Emmě Smithové: „Od Hyruma jsem obdržel dopis, který mě zahřál u srdce, když jsem se dozvěděl, že celá má rodina je naživu. Přesto v srdci truchlím nad těmi, kteří nám byli odňati, avšak nikoli bez naděje, neboť je opět uvidím a budu s nimi. Můžeme být tudíž větší měrou smířeni s jednáním Božím.“¹²

„Pokud jde o úmrtí v Sionu, chceme truchlit s těmi, kteří truchlí, ale pamatujeme na to, že Bůh celé země vše napraví.“¹³

„Došlo k mnoha úmrtím, která nás zanechávají v zádumčivé náladě, avšak s tím nic nenaděláme. Když Bůh promluví z nebes a odvolá nás odtud, musíme se podřídit Jeho příkazům.“¹⁴

Na pohřbu Jamese Adamse Prorok řekl: „Poprvé jsem ho viděl ve Springfieldu [ve státě Illinois], když jsem cestoval z Missouri do Washingtonu. Vyhledal mě, i když mě neznal, vzal mě k sobě domů, povzbudil mě a dodal mi útěchu a dal mi peníze. Byl velmi důvěrným přítelem… Měl zjevení ohledně svého odchodu, a odešel za důležitějším dílem. Když jsou lidé připraveni, je pro ně lepší tam odejít. Bratr Adams odešel, aby pro zemřelé otevřel účinnější dveře. Duchové spravedlivých jsou povzneseni k většímu a slavnějšímu dílu; jsou tudíž při svém odchodu do světa duchů požehnáni.“¹⁵

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

Jaké myšlenky vás napadají nebo jaké pocity to ve vás vyvolává, když čtete o událostech popsaných na stranách 169–171? Jaký vliv měly tyto zážitky na to, čemu Prorok Joseph učil o smrti a vzkříšení?
Tato kapitola obsahuje poselství, která Joseph Smith předal lidem, kteří truchlili nad smrtí svých blízkých (strany 172–177). V těchto slovech jim Prorok nabídl „naději a útě chu“ tím, že učil naukám evangelia a vysvětloval svým posluchačům, jak se tyto nauky týkají jejich života. Když myslíte na své blízké, kteří již zemřeli nebo kteří mohou brzy zemřít, jaké pravdy evangelia vám přinášejí útěchu? Proč mají pro vás tyto pravdy takový význam?
Přečtěte si, co řekl Joseph Smith, když mluvil o smrti staršího Barnese, i jeho radu týkající se toho „jak žít a jak umírat“. (Strany 173–174.) Co pro vás tato rada znamená? Zamyslete se nad tím, jak se váš život může změnit, když budete pamatovat na tuto jeho radu.
Projděte si Prorokova slova určená rodičům, kterým zemřely malé děti (strany 174–176). Jak mohou tyto nauky dodat naději zarmouceným rodičům?
Prostudujte si slova Josepha Smitha týkající se toho, jak se máme smířit s vůlí Boží, když nám zemře někdo blízký (strany 176–177). Jak naše rozhodnutí přijmout Boží vůli ovlivní naše pocity? Jak to ovlivní naše slova a naše skutky? Jak naše rozhodnutí může pomoci druhým?

Související verše z písem: Jan 20:1–29; Mosiáš 16:7–8; Alma 40:11–12; Moroni 8:11–20; NaS 42:45–46

Joseph and Emma with twins — Joseph a Emma Smithovi s dvojčaty, která adoptovali krátce poté, co jejich vlastní novorozená dvojčata zemřela. Joseph a Emma přijali s vděčností Josepha a Julii do své rodiny, avšak malý Joseph zemřel v březnu 1832.

mother with daughter — Joseph Smith učil, že malé děti „musejí povstat právě tak, jako zemřely“ a že rodiče se přivítají se svými dětmi „s toutéž nádherou v celestiální slávě“.