Vykoupení pro mrtvé

„Veliký Jehova… zná stav živých i mrtvých, a dostatečně zajistil jejich vykoupení.“

Ze života Josepha Smitha

Prorok Joseph Smith získal na začátku svého působení určitou zkušenost, která mu pomohla připravit se na dobu, kdy byla zjevena nauka o spasení pro mrtvé. V listopadu 1823 Alvin Smith, nejstarší dítě Lucy Mack Smithové a Josepha Smitha st., náhle vážně onemocněl a ocitl se blízek smrti. Alvinovi bylo 25 let, a byl to silný a schopný mladík, jehož usilovná práce byla velkým přínosem pro finanční stabilitu rodiny. Jeho matka ho popsala jako „mladíka, který měl jedinečně dobrotivou povahu“, jehož „ušlechtilost a velkomyslnost“ žehnala lidem kolem něho „každou hodinu jeho života“.¹

Alvin věděl, že umírá, a tak k sobě svolal své bratry a sestry a s každým sourozencem promluvil. Josephovi, kterému bylo téměř 18 let a který tehdy ještě neobdržel zlaté desky, Alvin řekl: „Chci, abys byl dobrým chlapcem a udělal vše, co je v tvé moci, abys ony záznamy obdržel. Věrně přijímej pokyny a dodržuj každé přikázání, které ti je dáno. Tvůj bratr Alvin tě teď musí opustit, ale pamatuj na příklad, který ti dal, a buď dobrým příkladem pro děti, které jsou mladší než ty.“²

Když Alvin zemřel, rodina požádala presbyteriánského duchovního v Palmyře ve státě New Yorku, aby vykonal pohřeb. Vzhledem k tomu, že Alvin nebyl členem kazatelovy kongregace, tento duchovní ve svém kázání prohlásil, že Alvin nemůže být spasen. William Smith, Josephův mladší bratr, vzpomínal: „[Kněz]… velmi jasně naznačil, že [Alvin] odešel do pekla, neboť nebyl členem církve – ale byl dobrým chlapcem, a mému otci se to nelíbilo.“³

V lednu roku 1836, mnoho let po Alvinově smrti, obdržel Joseph Smith vidění celestiálního království, v němž viděl, že Alvin i jeho matka a otec jednoho dne toto království zdědí. Joseph se „podivoval…, jak to, že [Alvin] obdržel dědictví v onom království, věda, že opustil tento život předtím, než Pán vztáhl ruku svou, aby shromáždil Izrael podruhé, a nebyl pokřtěn na odpuštění hříchů“. (NaS 137:6.) Poté přišel k Josephovi hlas Páně řkoucí:

„Všichni, kdož zemřeli bez poznání tohoto evangelia, kdož by ho přijali, kdyby jim bylo dovoleno zůstati, budou dědici celestiálního království Božího; také všichni, již zemřou od nynějška bez jeho poznání, kdož by ho přijali celým srdcem svým, budou dědici onoho království; neboť já, Pán, budu souditi všechny lidi podle skutků jejich, podle přání srdce jejich.“ (NaS 137:7–9.)

15. srpna 1840 Prorok Joseph Smith kázal na pohřbu v Nauvoo a poprvé veřejně učil nauce o spasení pro mrtvé. Podle slov Simona Bakera, který byl přítomen, Prorok začal svědectvím o tom, že „evangelium Ježíše Krista přineslo radostné zvěsti veliké radosti“. Přečetl větší část 15. kapitoly 1. epištoly Korintským a vysvětlil, že „apoštol mluvil k lidem, kteří rozuměli křtu za mrtvé, neboť oni ho praktikovali“. Poté prohlásil, že „lidé nyní mohou jednat v zastoupení za své přátele, kteří již tento život opustili, a že plán spasení má za cíl spasit všechny ty, kteří jsou ochotni dodržovat požadavky zákona Božího“.⁴

Měsíc po tomto proslovu na pohřbu Prorok navštívil svého otce, který byl velmi nemocný a blízek smrti. Prorok mluvil se svým otcem o nauce o křtu za mrtvé a otec Smith vzpomínal na svého milovaného syna Alvina. Požádal o to, aby tato práce byla za Alvina „okamžitě“ vykonána. Pouhých několik minut před smrtí prohlásil, že Alvina viděl.⁵ Později roku 1840 rodina Smithových prožila radostný okamžik, když Hyrum přijal obřad křtu za svého bratra Alvina.

Učení Josepha Smitha

Bůh miluje všechny své děti a bude soudit všechny lidi podle zákona, který obdrželi.

„Toto samozvaně moudré a inteligentní pokolení, mezi kterým žijeme, jen velmi málo rozumí velikým záměrům Božím ve vztahu ke spasení lidské rodiny. Rozmanité a protichůdné jsou názory lidí ohledně plánu spasení, [požadavků] Všemohoucího, nezbytné přípravy na nebe, stavu a situace duchů, kteří již odešli z tohoto života, a ohledně štěstí či neštěstí, které je důsledkem konání spravedlivosti a nepravosti podle jejich různých názorů na ctnost a neřest…

… Zatímco jedna část lidské rasy nemilosrdně soudí a odsuzuje druhou, Veliký Rodič vesmíru pohlíží na celou lidskou rodinu s otcovskou péčí a s rodičovským ohledem; dívá se na ně jako na své potomstvo, a bez jakýchkoli úzkoprsých pocitů, které ovlivňují děti lidské, dává ,slunci svému… vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé‘. [Matouš 5:45.] Otěže soudu drží ve svých rukou; je moudrým Zákonodárcem, a bude soudit všechny lidi, nikoli podle omezených, úzkoprsých názorů lidí, ale ,podle skutků vykonaných v těle, ať již byly dobré, nebo zlé‘ nebo ať již tyto skutky byly vykonány v Anglii, v Americe, ve Španělsku, v Turecku, nebo v Indii. Bude je soudit ,nikoli podle toho, co nemají, ale podle toho, co mají‘; ti, kteří žili bez zákona, budou souzeni bez zákona, a ti, kteří zákon mají, budou souzeni podle tohoto zákona. Není třeba pochybovat o moudrosti a inteligenci Velikého Jehovy; vynese soudy či milosrdenství na všechny národy podle jejich různých zásluh, podle jejich možností získat inteligenci, podle zákonů, jimiž se řídí, podle prostředků pro získání správného poznání, které jsou jim poskytnuty, a podle svých nevyzpytatelných záměrů ve vztahu k lidské rodině; a až se záměry Boží projeví a závoj budoucnosti se zvedne, my všichni nakonec budeme muset vyznat, že to, co činí Soudce celé země, činí správně. [Viz Genesis 18:25.]“⁶

„Bůh soudí lidi podle toho, jak používají světlo, které jim dává.“⁷

„Lidé budou zodpovědni za to, co mají, a nikoli za to, co nemají… Veškeré světlo a inteligence, které jsou jim předány jejich dobročinným stvořitelem, ať již je tohoto světla a inteligence hodně nebo málo – tímtéž světlem a inteligencí budou spravedlně souzeni a… požaduje se po nich, aby toho byli poslušni a aby to zužitkovali, a pouze to, co jim bylo dáno, neboť člověk není živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z úst Božích.“⁸

Spasitel Ježíš Kristus nabízí živým i mrtvým možnost získat odpuštění a vysvobození.

„Stav křesťanských národů po smrti je tématem, na nějž byla vynaložena veškerá moudrost a schopnosti filozofů i duchovních, a obvykle je přijímán názor, že osud člověka je nenavratitelně zpečetěn jeho smrtí, a že je učiněn buď věčně šťastným, nebo věčně nešťastným; že když člověk zemře bez poznání Boha, musí být věčně zatracen bez jakéhokoli zmírnění svého trestu, bez jakékoli úlevy své bolesti či té nejskrytější naděje na vysvobození, zatímco nekonečné věky budou plynout dál. Jakkoli ortodoxní může tato zásada být, zjistíme, že je v rozporu se svědectvím písma svatého, neboť náš Spasitel praví, že veškeré druhy hříchu a rouhání, kterým se lidé rouhají, jim budou odpuštěny; ale rouhání proti Duchu Svatému odpuštěno nebude, ani v tomto světě, ani ve světě, který přijde, což zřetelně ukazuje, že existují hříchy, které mohou být odpuštěny ve světě, který přijde, ačkoli hřích rouhání se [proti Duchu Svatému] odpuštěn být nemůže. [Viz Matouš 12:31–32; Marek 3:28–29.]

Také Petr, mluvě o našem Spasiteli, říká, že ,i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal, tehdáž nepovolným, když ono jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noé‘. (1. Petrova 3:19, 20.) Zde tedy máme zprávu o tom, že náš Spasitel kázal duchům ve vězení, duchům, kteří byli drženi ve vězení ode dnů Noémových; a co jim kázal? Že tam mají zůstat? Dozajista ne! Nechť vypovídají Jeho vlastní slova. ,Poslal mne… uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu.‘ (Lukáš 4:18.) Izaiáš to říká takto – ,Abys… vyvodil z žaláře vězně, a z vězení ty, kteříž sedí ve tmách.‘ (Izaiáš 42:7.) Z tohoto je zcela zřejmé, že On jim šel nejen kázat, ale také je vysvobodit neboli vyvést je z vězení…

“Veliký Jehova se zamýšlel nad všemi událostmi spojenými s touto zemí a týkajícími se plánu spasení ještě předtím, než vstoupila do existence, neboli předtím, než ,prozpěvovaly spolu [radostí] hvězdy jitřní‘ [Job 38:7]; minulost, přítomnost a budoucnost byly a jsou u Něho jedním věčným ,nyní‘; věděl o pádu Adama, o nepravostech těch, kteří žili před potopou, o hloubce nepravosti spojené s lidskou rodinou, o jejich slabých i silných stránkách, o jejich moci a slávě, odpadlictví, o jejich zločinech, jejich spravedlivosti a nepravosti; chápal pád člověka a jeho vykoupení; znal plán spasení a představil ho; byl obeznámen se situací všech národů i s jejich osudem; nařídil vše podle záměrů své vlastní vůle; zná situaci živých i mrtvých, a dostatečně zajistil jejich vykoupení podle jejich různých okolností a zákonů království Božího, ať již v tomto světě, nebo ve světě, který přijde.“⁹

Bůh je dokonale spravedlný a milosrdný vůči všem lidem, živým i mrtvým.

„Představa o spravedlnosti, soudu a milosrdenství Božím, kterou někteří lidé mají, je pro inteligentního člověka až příliš pošetilá: například je běžné, že se mnozí naši ortodoxní kazatelé domnívají, že pokud člověk není takzvaně obrácený, tak pokud v tomto stavu zemře, musí setrvat věčně v pekle, bez jakékoli naděje. V mukách musí strávit nekonečné roky a nikdy, nikdy, nikdy to nemá mít konce; a přesto je prý toto věčné neštěstí často způsobeno tou nejobyčejnější nehodou. Přetržení tkaničky u bot, roztržení kabátu těch, kteří vykonávají kněžský úřad, nebo zvláštní místo, na kterém daný člověk žije, může být nepřímým důvodem jeho zatracení nebo příčinou toho, že nebude spasen.

Uvedu příklad, který není nijak neobvyklý: dva muži, kteří jsou stejně hříšní, kteří zanedbávají náboženství, oba ve stejné chvíli onemocní; jeden z nich má štěstí a navštíví ho zbožný muž a pár minut před svou smrtí se obrátí; ten druhý pošle pro tři různé zbožné muže – krejčího, ševce a klempíře; klempíř musí přivařit držadlo k pánvi, krejčí musí udělat díru pro knoflík na něčím kabátu, který někdo rychle potřebuje, a švec musí opravit něčí botu; nikdo za ním v té chvíli nemůže jít, onen muž umírá a jde do pekla: jeden z nich je oslaven v lůně Abrahamově, usedá v přítomnosti Boží a těší se z věčného a nepřerušovaného štěstí, zatímco ten druhý, stejně tak dobrý, se propadá do věčného zatracení, neodčinitelného neštěstí a beznadějného zoufalství, protože kdosi musel opravit botu, udělat díru pro knoflík na kabátu nebo přivařit držadlo k pánvi.

Záměry Jehovy nejsou tak nespravedlné, slova písma svatého nejsou tak [klamná], ani není plán spasení pro lidskou rodinu tak neslučitelný se zdravým rozumem; na takovýto postup by Bůh pohlížel s nevolí, andělé by s hanbou skrývali svou tvář, a každý ctnostný a inteligentní člověk by se odvrátil.

Pokud lidské zákony odměňují každého člověka podle jeho zásluh a trestají každého provinilce podle jeho různých zločinů, Pán dozajista nebude krutější než člověk, neboť je moudrým zákonodárcem, a Jeho zákony jsou poctivější, Jeho nařízení spravedlivější a Jeho rozhodnutí dokonalejší než ta lidská; a když člověk soudí svého bližního podle zákona a trestá ho podle trestu spojeného se zákonem, tak i Bůh nebes soudí ,podle skutků vykonaných v těle‘. [Viz Alma 5:15.] Říci, že pohané budou zatraceni, protože nevěřili v evangelium, by bylo nesmyslné, a říci, že všichni Židé, kteří nevěří v Ježíše, budou zatraceni, by bylo stejně tak absurdní; neboť ,kterak mohou věřit v toho, o němž neslyšeli, a kterak uslyší bez kazatele, a kterak on může kázat, jestliže není poslán‘ [viz Římanům 10:14–15]; v důsledku čehož ani Židé ani pohané nemohou být vinni tím, že zavrhují protichůdné sektářské názory, ani tím, že zavrhují jakékoli svědectví, vyjma toho, které je posláno od Boha, neboť jako kazatel nemůže kázat, ledaže je vyslán, tak ani posluchač nemůže uvěřit, [ledaže] si vyslechne ,vyslaného‘ kazatele, a nemůže být odsouzen za to, co neslyšel, a byv bez zákona, bude muset být bez zákona souzen.“¹⁰

Je naší povinností a výsadou nechat se pokřtít a konfirmovat za ty, kteří zemřeli bez evangelia.

„Když mluvíme o požehnáních přináležejících evangeliu a o důsledcích spojených s neposlušností daných požadavků, je nám často pokládána otázka, jak je to s našimi otci? Budou zatraceni za to, že nebyli poslušni evangelia, když o něm nikdy neslyšeli? Dozajista ne. Ale budou mít tutéž výsadu, kterou máme my zde, prostřednictvím věčného kněžství, které působí nejen na zemi, ale také v nebi, a skrze moudrou vůli velikého Jehovy. A tak tyto lidi, o nichž se zmiňoval Izaiáš [viz Izaiáš 24:21–22], navštíví nositelé kněžství, a oni vyjdou ze svého vězení na základě téže zásady jako ti, kteří byli neposlušní ve dnech Noémových a které navštívil náš Spasitel [jenž vlastnil věčné Melchisedechovo kněžství] a kázal jim evangelium ve vězení. A aby mohli splnit veškeré [požadavky] Boží, živí přátelé byli pokřtěni za své mrtvé přátele, a tak splnili onen požadavek Boží, který říká: ,Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.‘ [Jan 3:5.] Byli samozřejmě pokřtěni nikoli za sebe, ale za své mrtvé… Pavel, mluvě o této nauce, říká: ,Sic jinak co činí ti, kteříž se křtí za mrtvé? Jestližeť jistotně nevstávají mrtví z mrtvých, i proč se křtí za mrtvé?‘ (1. Kor. 15:29)…

A nyní, zatímco veliké záměry Boží se spěšně uskutečňují, a to, co pravili proroci, se naplňuje, zatímco je království Boží založeno na zemi a dávný řád věcí znovuzřízen, Pán nám ukázal tuto povinnost a výsadu, a je nám přikázáno, abychom byli křtěni za své mrtvé a naplnili tak slova Abdiášova, který mluvil o slávě posledních dnů: ,I vystoupí spasitelé na horu Sion, aby soudili zbytek Ezaua, a království bude Pánovo.‘ [Viz Abdiáš 1:21.] Toto stanovisko odpovídá pravdivým písmům, ospravedlňuje způsoby Boží vůči člověku, staví lidskou rodinu na stejnou úroveň a je v souladu s každou zásadou spravedlivosti, spravedlnosti a pravdy. Zakončíme slovy Petra: ,Dostiť jest zajisté nám na tom přeběhlém času života, v němž jsme líbosti pohanů páchali.‘ ,Proto jest zajisté i mrtvým kázáno evangelium, aby souzeni byli podlé lidí z strany těla, ale živi byli podlé Boha duchem.‘ [1. Petrova 4:3, 6.]“¹¹

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

Projděte si strany 399–400 a všimněte si, jak nauka o spasení pro mrtvé působila na Josepha Smitha a jeho rodinu. Jak tato nauka působí na vás a na vaši rodinu?
Projděte si učení Proroka Josepha týkající se Boha Otce a Ježíše Krista, které je uvedeno na stranách 401–403. Jak toto učení ovlivňuje to, jak nahlížíte na Otce v nebi a na Spasitele? Jak toto učení souvisí se spasením pro mrtvé?
Přečtěte si to, čemu Prorok učil na stranách 401–402 a 404–405. Jak Bůh soudí své děti?
Joseph Smith řekl, že křest za mrtvé je „povinnost a [výsada]“ (strana 406). V jakém smyslu je tato práce povinností? Jaké máte osobní zážitky, při nichž jste pocítili, že tato práce je výsadou? Co můžete dělat, abyste podporovali dílo Páně týkající se těch, kteří již zemřeli? Jak mohou rodiče pomáhat svým dětem, aby se do tohoto díla zapojily?
Jak nauka o spasení pro mrtvé dokládá Boží spravedlnost? Jak to dokládá Jeho milosrdenství? Jak byste, po přečtění této kapitoly, vysvětlili tuto nauku někomu, kdo zastává jiné náboženské přesvědčení?

Související verše z písem: Izaiáš 49:8–9; 61:1–3; Jan 5:25; NaS 138:11–37

Provo Temple — „Zatímco je království Boží založeno na zemi a dávný řád věcí znovuzřiízen, Pán nám ukázal tuto povinnost a výsadu, a je nám přikázáno, abychom byli křtěni za své mrtvé.“

Savior with righteous spirits — Spasitel v duchovním světě zorganizoval spravedlivé duchy „a pověřil je, aby vyšli a přinesli světlo evangelia těm, již byli v temnotě”. (NaS 138:30.)