Když vás tíží starosti, vzpomeňte si na vdovu z Naim
Obzvláště když máme pocit, že na nás druzí zapomněli nebo že nás přehlížejí, je třeba, abychom pamatovali na to, že Ježíš přišel vdově na pomoc přesně v okamžiku, kdy to nejvíce potřebovala, a stejně tak přijde na pomoc i nám.
Někdy býváme v životě nahoře, jindy dole, a možná míváme pocit, že Bůh v našem každodenním životě nehraje nijak zvlášť aktivní roli. Náš zažitý systém se zdá být poněkud únavný a jednotvárný. Nic moc se nemění a někdy je těžké určit, ve které konkrétní oblasti Bůh přímo zasáhl do naší situace. Kdykoli mě přepadnou takovéto pocity bezvýznamnosti ve vlastním životě, pomyslím často na ženu z Nového zákona, která se možná cítila stejně. Písma nezmiňují její jméno, uvádějí jednoduše pouze jméno její vesnice a manželský stav.
Touto ženou je vdova z Naim a jediný, kdo zaznamenává její úžasný příběh, je evangelista Lukáš. Pro mě je tato vdova ztělesněním samotné podstaty Spasitelovy služby zaměřené na jednotlivce a toho, jak podával pomocnou ruku sklíčeným, obyčejným lidem tehdejší společnosti. Tento příběh nám dává jasnou odpověď na otázku, zda nás Bůh zná a zda Mu na nás záleží.
Stručné shrnutí zázraku uvedeného v 7. kapitole Lukáše popisuje, jak Ježíš zastavuje pohřební průvod a zázrakem křísí mrtvého mladíka k životu. Avšak v souvislosti s touto situací je potřeba vysvětlit několik dalších věcí. Jak platí o všech zázracích, ale zejména o tomto, je nesmírně důležité porozumět souvislostem týkajícím se zmíněné události. Vzhledem k tomu, že jsem měl příležitost učit v Jeruzalémském středisku Univerzity Brighama Younga, bych se s vámi ohledně tohoto zázraku rád podělil o několik osobních myšlenek.
Naim byla v Ježíšově době malá zemědělská vesnice, která se krčila na úpatí hory More, jež na východě ohraničovala údolí Jezreel. Osada se nacházela v izolované oblasti. Vedla do ní jedna jediná přístupová cesta. V Ježíšově době byla tato vesnice zřejmě malá a relativně chudá, a taková zůstala dodnes. V minulosti bylo součástí této osady v určitých obdobích pouhých 34 domů se 189 lidmi.1 Dnes v ní žije asi 1 500 obyvatel.
Lukáš v úvodu svého příběhu poznamenává, že Ježíš byl předchozího dne v Kafarnaum, kde uzdravil služebníka jednoho setníka. (Viz Lukáš 7:1–10.) Pak se ve verši 11 dozvídáme, že „den nato“ [v kralické Bibli vyjádřeno poněkud nepřesně slovem „potom“] Spasitel odešel do města jménem Naim, přičemž Ho doprovázela velká skupina učedníků. Tento sled událostí je velmi důležitý. Kafarnaum se nachází na severním břehu Galilejského moře, 183 metrů pod úrovní hladiny moře. Naim je od Kafarnaum vzdáleno 48 kilometrů na jihovýchod a nachází se v nadmořské výšce 213 metrů, což znamená, že dostat se tam obnáší namáhavý výstup do kopce. Dojít z Kafarnaum do Naim by vyžadovalo minimálně jeden nebo dva dny. Nedávno urazila skupina mladých studentů Jeruzalémského střediska BYU tuto vzdálenost pěšky po dlážděných cestách za deset hodin. To znamená, že Ježíš musel patrně vstát velmi brzy ráno, nebo dokonce jít přes noc, aby mohl zastavit onen pohřební průvod „den nato“.2
Když se Kristus po velmi namáhavé cestě blížil k městu, vynášeli odtud mladého muže, kterému bylo nejspíše něco přes dvacet let,3 na márách. Lukáš nám sděluje, že tento mladý muž byl vdovin jediný syn, a podle toho, jak řecký text vykládají někteří badatelé, naznačuje, že neměla žádného jiného potomka.4 V jejím nesmírně politováníhodném neštěstí ji provázela velká skupina vesničanů.
Smrt syna by samozřejmě byla tragédií pro každého, ale vezměte v úvahu její možné důsledky pro tuto vdovu. Co ve starověkém Izraeli obnášelo být vdovou, která nemá dědice, po stránce sociální, duchovní a finanční? Ve starozákonní kultuře platilo, že pokud manžel zemře dříve, než zestárne, je to znamením Božího odsouzení za hřích. Někteří se proto domnívali, že Bůh tuto přeživší vdovu trestá. V knize Rut je uvedeno, že když Noémi předčasně ovdověla, naříkala: „Hospodin je koneckonců proti mně a Všemohoucí mne zdrtil.“ (Rut 1:21, International Standard Version.)5
Nejenže se tato vdova z Naim rmoutila po duchovní a citové stránce, ale zároveň se ocitla bez finančních prostředků – a dokonce jí hrozila smrt hladem.6 Jakmile se žena provdala, převzala nad ní finanční záštitu rodina jejího manžela. Pokud zemřel, přešla starost o ni na jejího syna s právem prvorozenství. Nyní, když byl syn s právem prvorozenství a zároveň jediný syn této vdovy mrtev, zůstala bez finančního zabezpečení. Jestliže bylo jejímu synovi něco přes dvacet let, byla to pravděpodobně žena ve středním věku, která žila v malém městečku zaměřeném na zemědělství, a nyní se ocitla po duchovní, sociální a finanční stránce zcela bez prostředků.
A přesně v onom úzkém časovém úseku, kdy vesničané odnášeli syna této ženy, aby ho pohřbili, se Ježíš s průvodem setkal a byl „milosrdenstvím hnut … k ní“ (Lukáš 7:13). Toto jsou pravděpodobně ta nejméně výstižná slova, jimiž kdy Lukáš popsal určitou skutečnost. Ježíš nějak vycítil naprosto zoufalou situaci této vdovy. Možná předešlou noc strávila vleže na podlaze z udusané hlíny a prosila Nebeského Otce, aby jí vysvětlil, proč se to stalo. Možná se dokonce otevřeně ptala, proč od ní žádá, aby dál žila na této zemi. Možná ji děsila nadcházející osamělost, které bude čelit. Nevíme. Víme však, že se Spasitel rozhodl okamžitě opustit Kafarnaum, což možná vyžadovalo, aby kráčel celou noc, aby mohl pohřební průvod zastavit přímo předtím, než uloží tělo do země.
Ano, když Ježíš uviděl uslzenou tvář ženy, která kráčela na konci onoho průvodu, byl pohnut hlubokým soucitem – zdá se však, že tento soucit pramenil z pocitů, které prožil dlouho předtím, než zmíněný pohřební průvod „náhodou“ zastavil. Dorazil tam přesně ve chvíli, kdy Ho dotyčná žena potřebovala.
Ježíš oné vdově řekl: „Neplačiž.“ (Verš 13.) Aniž by si dělal starosti s rituální nečistotou, „dotekl se már“, a pohřební průvod se zastavil. Ježíš pak rozkázal: „Mládenče, toběť pravím, vstaň.
I posadil se ten mrtvý, a počal mluviti. I dal jej [Ježíš] mateři jeho.“ (Verše 14–15.) Zástup vesničanů a Ježíšových následovníků pochopitelně užasl, když se zármutek, který sdíleli, proměnil v čirou radost. Všichni „velebili Boha, řkouce: Prorok veliký povstal mezi námi“. (Verš 16.) Smyslem tohoto zázraku však byla také záchrana jedné zoufalé duše. Ježíš si byl vědom toho, že se tato žena – někdo, na koho se lidé z dané kultury dívali skrz prsty – ocitla ve velmi špatné situaci. To si žádalo Jeho okamžitou pozornost, a to i přesto, že se musel vydat na dalekou cestu, aby byl na místě přesně ve správnou chvíli. Věděl, že ona žena je v zoufalé situaci, a tak bez otálení přispěchal. President Thomas S. Monson (1927–2018) vyjádřil nezpochybnitelnou pravdu, když řekl: „Až se jednou ohlédneme a uvidíme ve svém životě zdánlivé náhody, poznáme, že asi nakonec nebyly tak náhodné.“7
Bez ohledu na to, jak je tato událost povznášející, je zapotřebí, abychom ji vnímali jako něco více než jen jako úžasný příběh z Bible. Nezpochybnitelně potvrzuje, že Ježíš o této chudé a zapomenuté vdově, která se ocitla zcela bez prostředků, věděl. Obzvláště když máme pocit, že na nás druzí zapomněli, nebo že nás přehlížejí, nebo že jsme bezvýznamní, je třeba, abychom pamatovali na to, že Ježíš přišel k oné vdově přesně v okamžiku, kdy to zoufale potřebovala, a stejně tak přijde i k nám. Dalším ponaučením, které si můžeme kromě výše zmíněného ze Spasitelova příkladu odnést, je důležitost toho, abychom druhým kolem sebe podávali pomocnou ruku a žehnali jim. Mnozí lidé kolem vás budou čas od času sklíčení. Povyprávíte-li jim o „sestře z Naim“ a o tom, jak Pán přesně věděl o její sklíčenosti a velké osobní krizi, může to pro ně znamenat, že se noc změní v den. Pamatujte na působivý postřeh presidenta Spencera W. Kimballa (1895–1985): „Bůh si nás všímá a bdí nad námi. Naše potřeby ale obvykle uspokojuje skrze druhého člověka.“8
Ze všech zázraků, které Ježíš během doby, kdy žil na zemi, vykonal, je v mých očích jen málo tak láskyplných a soucitných jako tato Jeho pastýřská služba vdově z Naim. Tento zázrak nám připomíná, že Mu na nás záleží a že na nás nikdy nezapomene. Na to nesmíme zapomínat ani my.