Volba – být význačnou umělkyní, nebo skvělou matkou?
Všichni mi říkali, že není možné vynikat v obojím. Ale je to pravda?
Pamatuji si, jak jsem byla nesvá, když jsem na vysoké škole studovala život velkých umělců. Ti skutečně mimořádní a pozoruhodní podle všeho vynikli tak, že zanedbávali svou rodinu a obětovali duševní zdraví. Velcí umělci malovali na Štědrý večer, když jejich děti otevíraly dárky. Jeden z nich se šestkrát oženil. Jiný si uřízl ucho a poslal ho svým blízkým. A další dokonce kohosi zabil! Říkala jsem si, zda je vůbec možné stát se význačnou umělkyní a zároveň být skvělou manželkou a matkou (a při tom všem si zachovat duševní zdraví).
Profesoři nás učili, že pokud si opravdu přejeme vyniknout, budeme tomu muset něco obětovat. Budeme muset pracovat usilovněji než všichni ostatní. Budeme muset v životě klást umění na první místo. Často jsem se v duchu ptala: „Kdyby umělec dodržoval přikázání, upřednostňoval to, co je opravdu důležité, a nechal se při vytváření svých děl vést Duchem Páně, cožpak by nemohl vyniknout v úplně stejné míře, nebo snad dokonce ještě více?“ Tuto otázku jsem si kladla po celou dobu studia.
Když jsme s mým mužem promovali, už jsme byli rok manželé. Starší Russell M. Nelson (který byl v té době členem Kvora Dvanácti apoštolů) měl na naší promoci proslov. Poté následoval oběd, na který bylo pozváno pouze 16 studentů. Kupodivu vybrali i mě a manžela. Když došlo na diskusi formou otázek a odpovědí, zvedla jsem ruku, podívala se staršímu Nelsonovi do očí a vyjádřila své obavy ohledně toho, jak zvládat zároveň roli umělkyně a matky. Během studia jsem se usilovně snažila rozvíjet své talenty a chtěla jsem v tom pokračovat a zlepšovat se i nadále, ale zároveň jsem věděla, že mateřství má přednost. Existuje možnost, jak zvládnout obojí? Oči staršího Nelsona zazářily, když odpověděl: „Rozhodně!“ Povzbudil mě, abych dále rozvíjela své talenty a modlila se k Nebeskému Otci o pomoc, abych zjistila, jak zvládat obojí, a abych si uvědomila, že s Ním budu schopna dosáhnout toho, co jsem dříve považovala za nemožné. Tuto radu jsem si vzala k srdci.
Oddanost Jeho záměrům
S manželem dnes máme čtyři děti. Už jsme se naučili zvládat zodpovědnosti, které na nás rodičovství klade. V začátcích jsem většinou vstávala ve čtyři ráno, abych stihla něco namalovat, než se děti probudí. Snažila jsem se malovat šest dnů v týdnu, i když to v některé dny šlo pouze 30 minut. Pokaždé, než jsem začala malovat, jsem se modlila s vědomím, že bez Pánovy pomoci toho příliš nezmohu. Modlila jsem se nejen o tvůrčí schopnosti, ale také o to, abych dokázala rozeznat, co je onoho dne nejdůležitější, a zavazovala jsem se, že dám Jeho záměry na první místo. Pokrok nebyl rychlý, ale zato plynulý.
Přenesme se do doby po 12 letech od promoce. Procházela jsem obdobím sklíčenosti. Zdálo se, že na mě život klade příliš velké nároky. Mateřství bylo náročnější, než jsem čekala. Seděla jsem u malířského stojanu s pláčem a přemýšlela, zda se někdy opravdu dokáži stát velkou umělkyní, jak jsem o tom snila. Pocítila jsem vnuknutí sundat z poličky svůj starý deník, ve kterém jsem nalistovala zápis ze 30. dubna 2006, což byl den po mé promoci. Úplně jsem zapomněla na nevšední zážitek s presidentem Nelsonem! Život v jednom kole mi jej nějak téměř vymazal z paměti. Měla jsem před sebou slova současného proroka: „Rozhodně!“ Slzy smutku se změnily v slzy štěstí, když jsem se ohlédla za vším, čeho jsem od té doby dosáhla, a i do budoucnosti jsem hleděla s nadějí.
Dokázala jsem nemožné
O několik měsíců později mi zavolal jeden z grafiků časopisu Ensign s dotazem, zda by mohli použít jednu z mých maleb na vnitřní obálce listopadového konferenčního vydání pro rok 2018. Byla jsem v šoku! Když jsem vyrůstala, tak jsem všechny církevní časopisy, které jsme dostali, nejprve prolistovala, abych se podívala na přetištěné malby. A teď tam bude jedna z těch mých! Když mi pak sdělili, že by rádi spojili mou malbu se slovy presidenta Nelsona, spatřila jsem ruku Boží, jak mi dodává odvahu kráčet kupředu.
V oblasti umění se mám pořád čemu učit, ale jsem velmi vděčná za naději, kterou president Nelson vkládá v Pána i v nás. Jsem vděčná za jeho optimismus a důvěru. Vím, že když budeme projevovat víru v Pána, dokážeme skvělé věci, a to i takové, které jsme kdysi pokládali za nemožné. „Neboť [nic] nebude nemožné u Boha.“ (Lukáš 1:37.)