Odevzdám se Mu

Russell T. Osguthorpe

Generální president Nedělní školy

Obrázek

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 3.listopadu 2013 • Univerzita Brighama Younga

Je velkou výsadou být zde dnes večer s vámi, milí mladí bratři a sestry. Rád bych, abyste věděli, že pro mou manželku i mě je požehnáním, že zde mohu být dnes s vámi. Když se na vás díváme, vidíme bezpočet možností. Máte velké schopnosti něčeho dosáhnout. Ať jsou vaše sny jakkoli velké, jsem zde, abych vám řekl, že mohou být ještě větší. Můžete toho v tomto životě dosáhnout více, než si myslíte. S Pánem po svém boku můžete zažít zázraky. Můžete zvládnout to, co se vám zprvu zdálo nemožné. Můžete překonat jakýkoli problém. Můžete se povznést nad cokoli, co vás stahuje k zemi. Můžete odmítnout zlo a přijmout cokoli, co je dobré. Přišli jste na zem za určitým účelem a s Pánovou pomocí tohoto účelu dosáhnete.

Doufám, že si uvědomujete, kolik lidí se za vás modlí. V této Církvi se každý den pronáší mnoho modliteb za mládež Církve – za mladé dospělé. Až si někdy najdete klidnou chvilku, chtěl bych vás vyzvat, abyste se zamysleli nad všemi modlitbami, které jsou každý den pronášeny konkrétně za vás, za nastupující generaci. Modlitby v chrámu, modlitby generálních autorit a generálních úředníků Církve, modlitby vedoucích kůlu a sboru a modlitby rodičů, ostatních členů rodiny a přátel – slýchám mnoho takových modliteb. Jsou pronášeny ze srdce. Doufám, že se zamyslíte nad silami, které jsou svolávány z nebes ve váš prospěch.

A doufám, že cítíte, že vás druzí mají rádi, nejen ti, kteří vás znají, ale všichni ti, kteří se o vás starají a zajímají, dokonce i když vás nikdy nepotkali. Vím, že kdyby zde byl dnes president Monson, řekl by vám, jakou lásku k vám chová. Máme žijícího proroka, který má rád mládež této Církve.

S manželkou jsme moc vděčni tomuto pěveckému sboru za to, že zazpíval píseň „Odevzdám se Mu“. Napsali jsme ji pro naše misionáře, když jsme sloužili v misii Jižní Dakota Rapid City, ale její slova se týkají nás všech po celý život. V první sloce se zpívá:

Dal sám sebe za mne, zemřel, abych já mohl žít.

Co mohu já udělat pro Něho? Co Mu vlastně mohu dát?¹

Toto jsou slova toho, kdo se zamýšlí nad požehnáními plynoucími z Usmíření, nad požehnáními plynoucími z pociťování lásky našeho Otce v nebi a Jeho Syna Ježíše Krista. Každý z nás máme takové okamžiky – okamžiky, kdy víme, že Pán na nás pamatuje.

Vybízím vás, abyste se právě teď zamysleli nad požehnáními, která pociťujete jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a je-li mezi posluchači někdo, kdo přemýšlí o vstupu do Církve, vybízím vás, abyste se zamysleli nad požehnáním, které hledáte. Pak bych chtěl, abyste se o toto požehnání podělili s tím, kdo sedí vedle vás. Pokud ho neznáte – což je ještě lepší –, tak se přitom můžete seznámit. Podělte se v následující minutě nebo dvou o co nejvíce požehnání.

Nedávno jsem k nám domů pozval skupinu studentů, abychom diskutovali o dnešním tématu. Podívejme se, co řekli, když jsem je požádal, aby řekli něco o požehnáních ve svém životě.

Muž č. 1: Znalost, kterou mám – znalost plánu spasení, znalost Nebeského Otce a toho, jaký je a co si pro mě přeje, a znalost toho, co mohu dělat, abych žil v souladu s tím, co si pro mě přeje. Požehnání vyplývající z pečeticí moci a z chrámů zde na zemi – znalost toho, že mohu být se svou rodinou na věky – jako rodina.

Žena č. 1: Znalost Usmíření a také schopnost mít přístup k moci, která k nám skrze Usmíření přichází. Hodně toho je skrze obřady kněžství a pocit velmi skutečného kontaktu s mým Nebeským Otcem skrze tyto obřady a smlouvy, které s Ním uzavírám, abych v životě pociťovala moc, abych měla sílu a všechno to, co potřebujeme, abychom se mohli vrátit k Němu.

Žena č. 2: Příležitost a výsada mít dar Ducha Svatého, který může být vždy s námi, aby nás vedl v našich rozhodnutích podrobit svou vůli, a který nám dává útěchu a sílu a onu moc, abychom to v tomto životě zvládli a mohli pak být na věky s Bohem.

Muž č. 2: Myslím, že všechna tato požehnání kněžství jsou dostupná mužům i ženám. Jsem opravdu vděčný za kněžství, že bylo znovuzřízeno, abychom mohli mít všechna ta požehnání – chrám, Ducha Svatého, možnost mít přístup k Usmíření.

Žena č. 3: Jsem moc vděčná za to, že vím, že se mohu rozvíjet a že tento život není o tom, abychom byli apatičtí nebo seděli nerozhodně na dvou židlích – nebo vůbec seděli. Život je o tom, abychom vstali a někam se vydali. A pro mě je tenhle pokrok zcela zásadní – vědět, že k němu skutečně dochází a že k němu může dojít i po smrti.

Muž č. 3: Kniha Mormonova. Jako student trávím hodně času čtením o různých věcech, takže se musím mít na pozoru – je to pravda? Jaké názory se zde popisují? Jak budu schopen přefiltrovat všechno to, co se zde píše? Když ale čtu Knihu Mormonovu, mám pocit, že si můžu takříkajíc zout boty. Protože je prostě pravdivá – je přeložena darem a mocí Boží.

Bez znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista bychom neměli žádné z oněch požehnání, která moji přátelé zmínili. Když se zamýšlíme nad svými požehnáními, dává nám to sílu jít v životě dál, ale my všichni víme, že jít dál je náročné. Toto je smrtelnost a smrtelnost není snadná. Druhá sloka písně, kterou pěvecký sbor zazpíval, zní takto:

Když se ostatní odvracejí, když nikdo zájem nejeví,
jak mohu pociťovat Jeho lásku? Jak poznám, že On nade mnou bdí?
… … … … … … … … … … … … … … . .
Když bolest a smutek přicházejí k těm, kteří si kladou otázku proč,
jak jim dodám útěchu? Jak jim pomohu snažit se dál?2

Chtěl bych vás nyní vybídnout, abyste si zapsali – nebo abyste se zamysleli –, jakým problémům právě teď v životě čelíte, kvůli jakým obavám někdy nemůžete v noci usnout.

Zeptal jsem se svých přátel, kteří přišli k nám domů, jaké mají těžkosti, a oni odpověděli takto:

Žena č. 2: Napadá mě toho hned teď spousta! Přemýšlela jsem o tom, že je snadné spojovat vaši vlastní hodnotu a identitu s tím, čeho dosáhnete – ještě jsem neuzavřel manželství nebo jsem ještě nezískal bakalářské vzdělání nebo magisterské vzdělání nebo něco podobného, čeho jste již dosáhli, nebo ještě nedosáhli.

Muž č. 2: Uchovat si duchovnost, kterou jsme měli, když jsme sloužili Pánu na plný úvazek. To je něco, pro co se musím rozhodovat každý den – zda budu pokračovat ve zvycích, které jsem si osvojil na misii, nebo ne.

Muž č. 1: Jednou z nejdůležitějších věcí, která nám na misii do života přinášela Ducha, byla možnost sloužit druhým a vydávat svědectví, což teď pokračuje skrze domácí a navštěvující učení a skrze přátelení se s druhými – a díky tomu máme skvělé příležitosti dělat mnoho smysluplných věcí. Tentýž Duch může být s námi, když sloužíme druhým.

Muž č. 3: Najít správnou rovnováhu mezi děláním rozhodnutí v životě na základě vedení Ducha a inspirace, a tím, že se zkrátka jen rozhodneme. Zdá se, že někteří lidé mají hodně vedení od Pána. A jiní se prostě musí rozhodnout a jít do toho, aniž by předem věděli, co je správné, a co ne.

Žena č. 1: Základní věc, jako jsou požehnání, která nepřicházejí, a porozumění tomu, že jednou přijdou. Mít prostě víru a důvěru a odevzdat svou vůli Nebeskému Otci.

Žena č. 3: Proč se dobrým lidem stávají špatné věci? Nebo proč se dobrým lidem stávají těžké – opravdu těžké věci? To je něco, o čem přemýšlím. Například jsem se nedávno dozvěděla, že tatínek má rakovinu. A pomyslela jsem si: „Jak to, že se to stane někomu, kdo tolik sloužil?“

Ať máte jakýkoli problém, svědčím o tom, že téma, o němž dnes večer budeme mluvit, vám pomůže ho překonat.

Zamysleme se nejprve na okamžik nad posledním zasvěcujícím shromážděním CVS. Starší Russell M. Nelson při té příležitosti ve svém apoštolském požehnání řekl: „Žehnám vám, … aby se vámi a skrze vás uskutečňovala [Boží] vůle.“³ Zamyslete se nad tím, jakou tato slova mají moc. Máme-li činit Boží vůli a má-li být vykonána skrze nás, pak musí být naše vůle shodná s tou Boží. Musíme chtít to, co chce On.

Starší Neal A. Maxwell kdysi řekl: „Když předkládáte Bohu svou vůli, dáváte Mu to jediné, co Mu můžete skutečně dát a co je skutečně vaše. Neváhejte příliš dlouho, než začnete hledat oltář nebo než na něj začnete klást dar své vůle!“⁴

Dnes večer vás vybízím, abyste se se mnou zamysleli nad třemi otázkami: 1) Co znamená slovo vůle? 2) Jak máme odevzdat svou vůli Bohu? a 3) Jak můžeme poznat, že se nám to daří?

Zaprvé – co slovo vůle znamená? O vůli moc často nemluvíme, tedy přinejmenším o tomto slovu. Někdy používáme slovní spojení „síla vůle“. Například: „Nemám prostě dost silnou vůli, abych odolal tomu zákusku.“ Vůle je tedy „sklon něco dělat“,⁵ přání, které nás nutí k tomu, abychom konali.

Pokud se lidí ve Spojených státech zeptáte na dvě nejdůležitější věci pro naše fyzické zdraví, téměř 95 procent jich odpoví: „Dieta a cvičení“ – přesně jak bychom očekávali. Když se pak zeptáte týchž lidí: „Jíte správně a cvičíte dostatečně?“ – co myslíte, že řeknou? 5 až 10 procent jich odpoví, že ano. Je zde očividná propast mezi tím, že něco víme, a tím, že podle toho jednáme. Většina lidí ví, co má dělat, ale jen málo z nich má dostatečnou vůli, aby to dělali.

Příklad z naší misie ukazuje, že s pomocí druhých si můžeme osvojit dostatečnou vůli na to, abychom dělali to, co víme, že dělat máme.

Jeden z našich asistentů na misii jednou řekl svému společníkovi: „Od začátku misie jsem přibral téměř 14 kilo. Takhle se nemůžu vrátit domů. Mohl bys mi pomoci zhubnout?“ (Hrál v basketbalovém týmu a nechtěl se vrátit domů v tomhle stavu.)

Jeho společník souhlasil.

Krátce nato jsem stál za těmito dvěma misionáři ve frontě na oběd. Misionář, který chtěl zhubnout, si vzal zákusek. Jeho společník mu pošeptal do ucha: „Tohle si nechceš vzít.“

Hladový misionář, trochu podrážděný, odvětil: „Ale ano, tohle chci.“

„Ne, nechceš; opravdu nechceš,“ radil mu společník.

A tak si misionář zákusek nevzal.

Tento misionář chtěl zhubnout, ale potřeboval pomoc, aby dokázal překonat svou touhu po zákusku. Vzpomínáte si na ona slova z písně, která zní: „Jak jim pomohu snažit se dál?“ Společník pomáhal tomuto misionáři snažit se dělat to, co ve skutečnosti chtěl, ale co by nedokázal bez trochu pomoci od někoho dalšího. Snažil se pomoci tomuto misionáři pochopit, že jeho přání být zdravý může přemoci jeho touhu po zákusku. Snažil se mu pomoci posílit jeho vůli.

Protivník chce, abychom si mysleli, že nic takového jako vůle neexistuje – že nemáme na vybranou a musíme se řídit přirozeným nutkáním – sníst co nejvíce zákusků. Někteří se mylně domnívají, že naše vůle je předurčená geny a že ji nemůžeme nijak ovládat.

Abych vám ukázal, jak zásadní je to otázka, podělím se o výňatek z nedávného novinového článku. Autorem je jistý respektovaný profesor biologie. Svou esej nazvanou „Proč ve skutečnosti nemáte svobodnou vůli“ začíná takto. Tento název zaujal mou pozornost, protože jako člen Církve vím, že ve skutečnosti vůli máme.

Profesor vysvětluje, že když si myslíme, že se rozhodujeme, tak se vlastně vůbec nerozhodujeme. Když mluví o rozhodnutí, co si dáme dnes ráno k snídani, píše: „Možná máte dojem, že se rozhodujete, ale ve skutečnosti vaše rozhodnutí … dát si [dnes ráno] vajíčka nebo lívance bylo předurčeno dlouho předtím, než jste si to uvědomili – možná dokonce ještě předtím, než jste se dnes probudili. A vaše ‚vůle‘ v tomto rozhodnutí nehrála žádnou roli.“⁶

A tak vysvětluje, že nemáme žádnou vůli, žádnou kontrolu nad svými přáními. Jsme zkrátka podrobeni tomu, co nám diktují geny. Když jsem si tento článek četl, chtěl jsem mu povědět o našem misionáři. On se ve skutečnosti rozhodl. A skutečně zhubl 14 kilogramů. Jeho vůle byla silnější než jeho tělesné touhy.

Ze zjevení, dávných i novodobých, se dozvídáme, že ve skutečnosti máme svobodu jednání, že máme vůli, že máme touhy a že naše touhy se mohou změnit. Starší Russell M. Nelson na poslední generální konferenci řekl: „Můžeme změnit své chování. Naše touhy se mohou změnit. Jak? … Trvalá změna … může nastat jedině skrze uzdravující, očišťující a uschopňující moc Usmíření Ježíše Krista.“⁷

Když starší Maxwell řekl, že naše vůle je to jediné, co můžeme skutečně dát Bohu, učil nás tím, že cokoli jiného, co dáváme, nám Bůh již dal. Když dáváme desátky nebo oběti, dáváme Bohu prostě jen to, co nám On už předtím dal. Například všechny peníze, které v tomto životě vyděláme, získáváme díky Božím stvořením. Když věnujeme svůj čas, dáváme Bohu to, co nám již dal – naše dny na zemi. Když Mu ale odevzdáváme svou vůli, je to jedinečný dar, který Mu můžeme dát jen my. Když odevzdáváme svou vůli, odevzdáváme celé své já, nic nezadržujeme.

Takto odpověděli moji přátelé, když jsem je požádal, aby bádali v písmech a pak se podělili o myšlenky týkající se významu slova vůle:

Muž č. 3: Být „[ochotní] podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na [ně] vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému“.⁸ Mluví se zde o poddajnosti a podrobení se a o ochotě. Pak jsme o tom začali diskutovat a to nás vedlo k dalšímu verši v Helamanovi 3.

Muž č. 1:Helamanovi 3:35: „Ano, až k očištění a posvěcení svého srdce, kteréžto posvěcení přichází proto, že vzdali své srdce Bohu.“

Žena č. 3: To se nestane všechno najednou, to si nemyslím, určitě je to proces, který přichází časem a skrze úsilí.

Muž č. 2: Mám pocit, že jakoby získáte určitou setrvačnost. Když se rozhodujete správně, je snazší se rozhodovat správně i příště. Modlitba, každodenní studium písem a přemítání o nich, psaní deníku.

Žena č. 2: V Mosiáši 5:2 se mluví o tom, jak popisují onu mocnou změnu, která proběhla v nás a v našem srdci, že „ již nemáme sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro“.

Žena č. 1: Je zajímavé, že jsme četli tytéž verše, ale mluvili jsme o úplně jiných věcech. Opravdu mám pocit, že to v Helamanovi 3:35 bylo skutečně velmi mocné – o tom, jak máme vzdát své srdce Bohu a jak nás to posvěcuje. Myslím, že to vyžaduje hodně důvěry, abychom se Mu odevzdali a řekli: „Já teď budu důvěřovat tomu, že tvůj plán je dokonalý. Odevzdám ti svou vůli a dovolím ti, abys mě pak použil, abys mě vytvaroval a abych se stal takovým, jakého mě potřebuješ mít.“

Muž č. 2: Mluvili jsme o válce v nebi – jak jsme bojovali za svobodu jednání a jak jsme se rozhodli následovat Krista a dělat to, co by chtěl, abychom dělali. Mluvili jsme o tom, jak v tomto životě je to skoro jako válka vůlí – rozhodneme se přát si to, co by chtěl Kristus, abychom se stali takovými, jako je On, než abychom jen říkali, že uděláme to, o co nás žádá – budeme to chtít dělat?

Když tedy odevzdáváme svou vůli Pánu, neznamená to, že se vzdáváme svobody jednání. Ve skutečnosti je to právě naopak. Čím více odevzdáváme svou vůli Pánu, tím více roste naše schopnost používat mravní svobodu jednání. Když víme to, co Bůh chce, abychom věděli, když říkáme to, co chce, abychom říkali, když děláme to, co chce, abychom dělali – to vše nás vede k tomu, abychom byli takovými, jakými chce, abychom byli. Bůh nám dal svobodu jednání, abychom se Mu mohli odevzdat, ne abychom podléhali pokušení.

Když se podíváte do svého nitra a hluboce se zamyslíte, můžete najít přání, která vedou k těm nejcennějším skutkům. Všimněte si, že jsem neřekl: „Která vedou k jakýmkoli skutkům“ – protože některé naše skutky nejsou motivovány nejhlubšími a nejmocnějšími touhami. Některé skutky se přihodí, aniž bychom o nich moc přemýšleli. Některé skutky se stávají zdánlivě navzdory naší nejhlubší touze.

Jednou za mnou přišel mladý muž s prosbou o pomoc v procesu pokání. Když popisoval zármutek, který pociťoval kvůli tomu, co udělal, řekl: „Když se na to zpětně dívám, nemohu uvěřit, že jsem to vůbec udělal. Jako kdyby to udělal někdo jiný, ne já.“ Hluboko v srdci sice nechtěl udělat to, co udělal, ale přirozený člověk nějak zvítězil a on se poddal spíše nutkání protivníka než nutkání Svatého Ducha, který by mu pomohl tomuto pokušení odolat.⁹ Mluvil o své vůli. Chtěl být dobrým člověkem, ale určitou část svého já – určitý aspekt své vůle – neodevzdal. Tuto malou část si ponechal, a právě ta ho vedla k tomu, aby udělal to, čeho litoval. Ale přišel za vedoucím kněžství, aby vše napravil – aby se stal tím, kým skutečně byl, věrným synem svého Otce v nebi. Přišel, aby se pokusil odevzdat veškerou svou vůli Pánu a aby tentokrát nic nezadržel.

Tento mladý muž prožil změnu srdce. Již neměl „[touhu] činiti zlo, ale neustále činiti dobro“.¹⁰ Jeho touhy se změnily a díky tomu, že se změnily jeho touhy, se změnilo i jeho chování. Odkládal přirozeného člověka a poddával se nutkáním Svatého Ducha. Změna srdce znamená změnu motivace, nikoli jen změnu jednání. Je třeba, abychom dělali to, co je správné, ale ještě více je třeba, abychom to dělali ze správného důvodu.

Obrázek

Motives and Actions Diagram

Toto schéma mi pomáhá porozumět vztahu mezi našimi pohnutkami či přáními a našimi skutky. Když kráčíme po stezce smlouvy učednictví, naše pohnutky jsou čisté a naše skutky spravedlivé. Děláme dobré věci, protože milujeme Pána a Jeho děti. Je ale možné dělat dobrou věc i z nespravedlivých pohnutek. Pak se chováme jako pokrytci – děláme to, co je dobré, protože chceme vypadat dobře, nebo protože chceme vypadat lépe než někdo jiný.

Pokud jednáme nespravedlivě z nespravedlivých pohnutek, pak, jak se píše v písmech, se „záměrně [bouříme] proti Bohu“.¹¹ Lidé v tomto stavu jsou na to špatné, co dělají, pyšní. Když ale opravdu chceme být dobří, ale klopýtáme a padáme, poddáváme se přirozenému muži nebo ženě v nás. Když se ocitneme kdekoli jinde než na stezce učednictví, je třeba čerpat z moci Usmíření tím, že budeme činit pokání a znovu se vrátíme na správnou cestu.

Tento proces pokání je zjevně procesem změny našich přání. Je to proces vytváření místa pro Ducha. A když si uděláme místo pro Ducha, nezbude nám místo pro hřích.

Naše vůle je tudíž souhrnnou silou, která popohání naše přání či pohnutky. Naše vůle tvoří základ našich skutků. Jak můžeme svou vůli posilovat? Jak ji můžeme odevzdat Pánu? Rád bych požádal pěvecký sbor, aby znovu zazpíval refrén písně, kterou zpíval na úvod dnešního zasvěcujícího shromáždění. Pozorně naslouchejte těmto slovům:

Řeknu to, co si On přeje. Udělám to, co si On přeje.
Budu svědkem světu o Božím Milovaném Synu.
Odevzdám se Mu – své srdce, svou vůli, svou duši.
Budu vždy zpívat o vykupitelské lásce, píseň, která mě uzdravuje.12

My všichni můžeme říkat to, co On chce, aby bylo řečeno.

Když jsem sloužil jako president kůlu, měl jsem pohovor se sestrou, která se nedávno vdala. Zeptal jsem se jí: „Jak se daří v manželství?“

Odpověděla: „Asi dobře. Ani se moc nehádáme.“

Zeptal jsem se: „Co tím myslíte – moc se nehádáte?“

Řekla: „Však víte, všechny manželské páry se hádají.“

Odpověděl jsem: „Všechny ne. My se s manželkou nehádáme. Ani moji rodiče se nehádali.“

Pak jsme měli báječný rozhovor o tom, jak mohou s manželem mluvit mezi sebou s láskou, nikoli nespokojeně nebo nevlídně.

Můžeme říkat to, co by Pán chtěl, abychom říkali. Můžeme ze svých slov a tónu hlasu vypustit nevlídnost. Můžeme druhé spíše pozvedat a povzbuzovat, než abychom je snižovali.

Jednou jsem doprovázel staršího Jeffreyho R. Hollanda při reorganizaci předsednictva kůlu. Když jsme přišli do hotelu, v němž jsme byli ubytováni, pozdravil se s recepční a zeptal se jí: „Tak jak to jde s tím milým mladíkem, se kterým chodíte?“

Odpověděla: „Ale, před několika týdny jsme se rozešli.“

On řekl: „Však si najdete jiného a ještě lepšího.“

Recepční se usmála a my jsme odešli. Druhý den jsem sledoval staršího Hollanda, jak chválí členy i vedoucí – každého jednotlivě. Dělal to uvolněně a tak přirozeně, že každý, s kým se setkal, se cítil lépe ohledně sebe i ohledně života – právě proto, že je pozvedal.

Totéž můžeme dělat i my všichni. Pokud by zde byl Spasitel, pozvedal by každého, s nímž by se setkal, právě tak, jako to dělal, když byl zde na zemi. My všichni můžeme říkat to, co On chce, aby bylo řečeno.

Když se mě někdo zeptá, jaké to je sloužit s generálními autoritami, to první, co mne napadne, je láska, kterou pociťuji, když jsem kolem nich. Člověk by si mohl myslet, že stát na pódiu v Konferenčním centru vám bude nahánět strach, protože když mluvíte, hned za vámi sedí První předsednictvo a Kvorum Dvanácti. Oni vám ale tak nějak dodávají pocit, že všechno zvládnete.

Jakmile domluvíte, cestou na své místo vám členové Dvanácti podávají ruku a děkují vám za váš příspěvek na shromáždění. Když se mi to stalo poprvé, trochu mi to vyrazilo dech. Nečekal jsem, že to budou takto vyjadřovat, ale oni takoví jsou. Povzbuzují každého, s kým se setkávají, právě tak, jako to dělal Spasitel. Toto je vskutku charakteristický znak presidenta Monsona.

President Monson projevuje lásku každému. Po jednom zasedání během říjnové konference president Monson spatřil malého chlapce, jak na něj mává. Naklonil se přes zábradlí a pokynul chlapci, aby přišel blíž. Pak si s ním podal ruku. Chlapec z toho byl samozřejmě celý nadšený.

Při jiné příležitosti, po jednom představení v Konferenčním centru, se president Monson zdržel, aby si podal ruku s co nejvíce mladými lidmi. Šel na pódium ke skupině těžce postižených mladých lidí. I když tito mladí nemohli presidentovi Monsonovi odpovědět slovy, úsměv na jejich tváři dokazoval, že si velmi cenili jeho podání ruky a srdečného pozdravu.

Když projevujeme zájem o druhé, pak se naše schopnost projevovat o ně zájem ještě víc prohlubuje. Toto je jedním z nejjasnějších ukazatelů toho, že odevzdáváme svou vůli Bohu.

A tak můžeme říkat to, co Pán chce, abychom říkali. Také můžeme dělat to, co On chce, aby bylo vykonáno. Skutky jsou někdy důležitější než slova.

Když jsme měli děti, manželka dostala závažnou infekci a musela být hospitalizována. Zatímco se léčila, snažil jsem se připravovat jídlo a starat se o našich pět malých dětí. Nemusel jsem se ale moc snažit o to, aby bylo jídlo na stole. Druzí nám postupně přinášeli jídla až do domu – tolik, že jsme to ani nemohli všechno sníst. A tak jsem to začal dávat do mrazáku, až byl celý plný.

Tyto skutky se možná zdály být nevýznamné v porovnání s některými skutky soucitné služby, ale mohu vám říci, že ta jídla pro mě hodně znamenala. Zachránila mě. Manželka byla slabá a já jsem se cítil sklíčeně. Stačilo ale zajít do mrazáku, abych se podíval, co bude ten večer k večeři. Každým jídlem, které tito dobří členové sboru přinášeli ke dveřím našeho domu, odevzdávali svou vůli Bohu. Dělali to, co by On chtěl, aby bylo vykonáno.

Tito členové sboru chtěli pomáhat jedné potřebné rodině z čistých pohnutek, ale je možné dělat dobré věci i z nesprávných pohnutek. Pak, jak se píše v písmech, je nám to dobré, co děláme, ve skutečnosti počítáno za zlé, protože nemáme upřímné srdce.¹³ Udělali jsme sice dobrý skutek, ale udělali jsme ho neochotně. A tak všechno záleží na našich přáních. Je třeba, abychom chtěli to, co chce On. Je třeba, abychom říkali to, co On chce, aby bylo řečeno, z toho důvodu, že to chceme. Je třeba, abychom dělali to, co On chce, aby bylo vykonáno, z toho důvodu, že to chceme. A je třeba, abychom byli svědky Božího Milovaného Syna z toho důvodu, že chceme být Jeho svědky. Pak víme, že Mu odevzdáváme celou svou duši – ani kousíček naší bytosti nechce dělat něco, co je v rozporu s Jeho vůlí.

Říkat a dělat to, co je správné, se stává snazší, když Pánu dáváme určité sliby.

Smlouvy hrají při rozvíjení vůle ústřední roli. Když jsme pokřtěni, uzavíráme smlouvu, že na sebe vezmeme jméno Páně – že budeme dělat to, co by On chtěl, abychom dělali. Znovu dosvědčujeme Nebeskému Otci, že jsme dál ochotni brát na sebe jméno Páně a pamatovat na Něho a dodržovat Jeho přikázání. Pokaždé, když do ruky způsobile bereme kousek chleba svátosti nebo přikládáme ke rtům kalíšek s vodou, odevzdáváme Mu svou vůli. Říkáme: „Budu pro svět svědkem o Božím Milovaném Synu.“¹⁴

Když jsme pečetěni v chrámu k našemu věčnému společníkovi či společnici, znovu uzavíráme smlouvu, která posiluje naši vůli. Tuto posilující moc Usmíření můžeme pociťovat pokaždé, když vstupujeme do Božího svatého domu. A právě tam uzavíráme smlouvu, že se zasvětíme Pánu. Proto starší Maxwell řekl: „Nečekejte příliš dlouho na to, abyste vyhledali oltář [a] a položili na něj dar své vůle.“¹⁵ Možná mluvil metaforicky, ale myslím, že také zřetelně mluvil o tom, jak můžeme odevzdat svou vůli Bohu tím, že s Ním uzavíráme smlouvy a dodržujeme je.

A tak děláme vše, co je v našich silách, abychom se Mu odevzdali – své srdce, svou vůli, svou duši. Čím více budeme kráčet po této cestě, tím více nás Pán požehná svou láskou. A čím více pociťujeme Jeho lásku, tím více víme, že se nám daří odevzdávat Mu svou vůli.

Doufám, že dnes večer poznáváme něco, co nám pomůže naplnit požehnání staršího Nelsona – aby Boží vůle byla vykonána námi a skrze nás. Když jsem se zeptal svých přátel, čemu se naučili, odpověděli takto:

Muž č. 2: Myslím, že jsem často spojoval svobodu jednání a odevzdávání své vůle Bohu, a tohle mi pomohlo dívat se na to jako na dvě různé věci. Mám pocit, že dělám hodně správných věcí, ale teď se mi chce očistit své pohnutky, abych se stal tím, kým On chce, abych se stal.

Žena č. 2: Ráda nacházím spojení mezi různými věcmi. Myslím na to, že právě teď se něco v mém životě děje, a právě tohle teď studuji a tenhle člověk řekl toto. Takže zkrátka nacházím spoustu spojení.

Muž č. 1: Ať máme jakékoli těžkosti, prostě se musíme více odevzdat Bohu. President Eyring říká: „Ať se to dnes zdá jakkoli těžké, když se [rozhodneme] sloužit [Bohu] dnes, [budeme] na tom druhý den lépe.“¹⁶

Muž č. 3: Když odevzdáváte své srdce a vůli Bohu, … to, co s tím Bůh udělá nejprve, je to, že to posvětí. Není to tak, že jen odevzdáme srdce Bohu a On si ho dá do trezoru a řekne: „Tak, další srdce, které si mohu nechat.“ On ho vezme, posvětí ho, vyzkouší ho a pak nám ho vrátí zpátky a řekne: „Teď ho použij a udělej něco velkého.“ Nikdy jsem ve skutečnosti moc nepřemýšlel o tom, co se stane poté, co Mu ho odevzdáte. Myslel jsem, že tím to končí, ale je to jen začátek.

Žena č. 3: Vím, že nevím všechno, a zdá se mi, že čím víc se učím, tím víc si uvědomuji, kolik toho nevím. Ale vím, že Bůh žije. A myslím, že dnešek byl toho dalším potvrzením – že o nás ví a že opravdu dychtivě čeká a chce požehnat svým dětem, což jsme my.

Žena č. 1: Asi před třemi dny jsem dostala kněžské požehnání pro něco, co mě v životě čeká. A v tom požehnání bylo řečeno, že potřebuji víc důvěřovat Bohu a podrobit svou vůli. Z nějakého důvodu jsem při tom požehnání velmi konkrétně cítila, že to potřebuji prostudovat a zjistit, co to ve své podstatě znamená. Jak to změní to, co dělám každý den a celý den, a jak se Mu mám plně podrobit.

Odevzdávání své vůle Pánu je tudíž něco, co děláme každý den. Není to ojedinělý skutek. Není to konec, ale začátek. Můžeme říkat to, co On chce, aby bylo řečeno. Můžeme dělat to, co On chce, aby bylo vykonáno. Můžeme být pro svět svědky Božího Milovaného Syna – a to vše proto, že to chceme dělat. Když v našem srdci tato změna nastane, naše vděčnost za Usmíření se natolik prohloubí, že nás neustále posiluje.

Alma se ptal: „Jestliže se vám chtělo zpívati píseň vykupitelské lásky, chtěl bych se zeptati, cítíte se tak nyní?“¹⁷

Píseň vykupující lásky je píseň radosti z Usmíření Ježíše Krista. Není to nutně píseň, která má noty a slova; je to píseň pocitů. Slova, kterými můžeme vyjádřit svou vděčnost, když chceme zpívat píseň vykupující lásky, se neustále mění podle konkrétních požehnání, která dostáváme. Tento pocit vděčnosti vůči Spasiteli je ale jako píseň. Může se znovu a znovu přehrávat v našem srdci pokaždé, když myslíme na to, jak nás Vykupitel spasil od všeho, co nás chce stáhnout dolů.

A právě proto se Alma ptal, zda se nám chce zpívat právě nyní. A právě nyní je ten okamžik, na němž záleží. Pokud se nám chce radovat z Usmíření Ježíše Krista právě nyní, pak máme srdce na správném místě. Odevzdáváme Mu svou vůli a On ji posiluje. Přitahují-li nás věci tohoto světa, nemáme srdce na správném místě a naše vůle se neposiluje.

Později v Knize Mormonově se Nefité, kteří kdysi byli spravedlivým lidem, odvrátili od Pána. Začali se chlubit spíše vlastní silou, než aby se radovali v síle Páně. Záměrně se bouřili proti Bohu. A co se jim stalo? Byli ponecháni vlastní síle – až do té míry, že o všechno přišli.¹⁸

My ale toto nechceme. Víme, že v tomto životě to nezvládneme vlastními silami. To prostě nedokážeme. Potřebujeme Pánovu pomoc. Potřebujeme si pomáhat navzájem. Zkrátka se nikdy nemůžeme spoléhat jen na vlastní sílu. Pánova otevřená náruč nás vybízí, abychom jím byli posíleni, abychom tak nikdy nebyli ponecháni napospas pouze vlastní síle.¹⁹

Vím, že můžeme přijmout Jeho pozvání přijít a být posíleni, přijít a získat odpuštění, přijít a pocítit Jeho nekonečnou lásku. Pak budeme s radostným srdcem chtít zpívat píseň vykupitelské lásky. Nejen jednou za čas – budeme ji chtít zpívat stále. Když budeme pociťovat sílu, že dokážeme zvládnout něco těžkého, budeme si v srdci zpívat tuto píseň. Když umožníme pravdě, aby nás našla a rozšířila naši duši, budeme zpívat tuto píseň. Když pocítíme, že nám bylo odpuštěno, budeme zpívat tuto píseň. A když pocítíme Jeho lásku, budeme zpívat tuto píseň.

Pokaždé, když ji budeme zpívat, Mu budeme odevzdávat svou vůli – jediný dar, který Mu můžeme dát. A On ho nejen přijme, ale rozšíří a prohloubí. Umožní nám pocítit, že máme více schopností. Pomůže nám prohloubit naši schopnost milovat a být milováni. Vyvede nás z temnoty na světlo. Uzdraví nás a pomůže nám odpustit a obdržet odpuštění.

Svědčím o tom, že je naším Spasitelem a Vykupitelem. Svědčím o tom, že Jeho Otec nás natolik miloval, že Ho poslal na zem, aby zde žil a zemřel za nás. Vím, že toto je Jeho Církev. Vím, že Jeho žijící prorok, president Thomas S. Monson, rozumí tomu, co členové Církve potřebují, a ví, jak nám pomoci najít cestu zpátky domů. Ve jménu Ježíše Krista, amen.