2:3

Abychom se nestáhli (viz NaS 19:18)

David A. Bednar

Kvorum Dvanácti apoštolů

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 3. března 2013 • Texaská univerzita v Arlingtonu

Jsem vděčný, že se mohu zúčastnit tohoto zasvěcujícího shromáždění s mladými členy Církve z celého světa. Mám vás rád a vážím si této příležitosti společně uctívat Boha.

Susan mluvila a svědčila o důležitých zásadách a každý z nás bude požehnán a posílen, když budeme v každodenním životě důsledně uplatňovat to, čemu nás učila. Susan je spravedlivá žena, vyvolená paní a má životní láska.

Přemýšlel jsem a upřímně jsem prosil Nebeského Otce o to, abych zjistil, jak vám dnes večer mohu co nejlépe posloužit. Modlím se o to, aby s každým z nás byla moc Ducha Svatého – abychom přemýšleli o tom, o čem potřebujeme přemýšlet, abychom pocítili to, co potřebujeme pocítit, a abychom se dozvěděli to, co se potřebujeme dozvědět, abychom tak dokázali dělat to, co víme, že dělat máme, a abychom se nakonec stali tím, kým si Pán přeje, abychom se stali.

Oddaný učedník a příklad toho, jak nepodlehnout

Starší Neal A. Maxwell byl milovaným učedníkem Pána Ježíše Krista. Sloužil jako člen Kvora Dvanácti apoštolů 23 let, v letech 1981 až 2004. Duchovní moc jeho učení a jeho příklad věrného učednictví požehnaly a dál zázračným způsobem žehnají členům Spasitelovy znovuzřízené Církve i ostatním lidem ve světě.

V říjnu 1997 jsme se sestrou Bednarovou hostili staršího a sestru Maxwellovy na Univerzitě Brighama Younga-Idaho. Starší Maxwell měl promluvit ke studentům, zaměstnancům a učitelům na zasvěcujícím shromáždění. Každý v univerzitním areálu netrpělivě očekával jeho návštěvu a horlivě se připravoval na to, aby přijal jeho poselství.

Na začátku téhož roku podstoupil starší Maxwell 46 dní a nocí trvající vysilující chemoterapii kvůli leukémii. Nedlouho po skončení terapie a po propuštění z nemocnice krátce promluvil na dubnové generální konferenci Církve. Jeho rehabilitace a terapie probíhala během jarních a letních měsíců úspěšně, ale když starší Maxwell cestoval do Rexburgu, byla jeho fyzická síla a vitalita omezena. Poté, co jsme se Susan přivítali staršího a sestru Maxwellovy na letišti, odjeli jsme s nimi k nám domů, aby si před shromážděním odpočinuli a dali si lehký oběd.

Když jsem si onoho dne se starším Maxwellem povídal, zeptal jsem se ho, jaká ponaučení díky své nemoci získal. Vždy si budu pamatovat jeho jasnou a pronikavou odpověď. „Dave,“ řekl, „zjistil jsem, že nepodlehnutí je mnohem důležitější než přežití.“

Odpovědí na můj dotaz byla zásada, se kterou získal během chemoterapie důležitou osobní zkušenost. Když starší Maxwell s manželkou jeli v lednu roku 1997 do nemocnice, v den, kdy měl nastoupit na první cyklus terapie, zajeli na parkoviště a zastavili, aby spolu strávili pár chvil o samotě. Starší Maxwell „si hluboce povzdechl a podíval se na [manželku]. Chytil ji za ruku a řekl: … ‚Já jen nechci podlehnout.‘“ (Bruce C. Hafen, A Disciple’s Life: The Biography of Neal A. Maxwell [2002], 16.)

V poselství nazvaném „Uplatňujte smírnou krev Kristovu“, proneseném na generální konferenci v říjnu 1997, starší Maxwell velmi hodnověrně učil: „Když čelíme vlastním … zkouškám a trápením, můžeme i my prosit Otce, tak jak to dělal Ježíš, abychom se nestáhli – což znamená, abychom neustoupili či necouvli (viz NaS 19:18). Nepodlehnutí je mnohem důležitější než přežití! Navíc schopnost pít z hořkého kalicha, aniž bychom zahořkli, je rovněž součástí snahy napodobovat Ježíše.“ (Ensign, Nov. 1997, 22.)

Odpověď staršího Maxwella na mou otázku mě přiměla zamyslet se nad slovy staršího Orsona F. Whitneyho, který také sloužil jako člen Kvora Dvanácti apoštolů: „Žádná bolest, již vytrpíme, žádná zkouška, kterou projdeme, není zbytečná. Slouží k našemu vzdělání, k rozvoji takových vlastností, jako je trpělivost, víra, statečnost a pokora. Vše, co vytrpíme a co přečkáme, zvláště pokud to přečkáme trpělivě, buduje náš charakter, očišťuje naše srdce, rozšiřuje naši duši a činí nás jemnějšími a dobročinnějšími, způsobilejšími toho, abychom byli nazýváni dětmi Božími, … a právě zármutkem a utrpením, dřinou a soužením získáváme vzdělání, kterého sem přicházíme dosáhnout.“ (Citováno v knize Spencera W. Kimballa, Faith Precedes the Miracle [1972], 98.)

A tyto verše o Spasitelově utrpení, když přinášel onu nekonečnou a věčnou smírnou oběť, pro mě získaly ještě hlubší význam:

„Tudíž přikazuji ti, abys činil pokání – čiň pokání, jinak tě budu bíti holí úst svých a prchlivostí svou a hněvem svým, a utrpení tvá budou těžká – jak těžká, nevíš, jak pronikavá, nevíš, ano, jak těžko snesitelná, nevíš.

Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;

Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já;

Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti –

Nicméně, sláva buď Otci, a já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“ (NaS 19:15–19.)

Spasitel se v Getsemanech, ani na Golgotě nestáhl.

Ani starší Maxwell se nestáhl. Tento mocný apoštol se neochvějně tlačil kupředu a byl požehnán tím, že mu byl ve smrtelnosti dán dodatečný čas k tomu, aby mohl milovat, sloužit, učit a svědčit. Ony závěrečné roky jeho života významně podtrhovaly jeho příklad oddaného učednictví – slovem i skutkem.

Jsem přesvědčen, že většina z nás by nejspíš očekávala, že ten, kdo má takové duchovní schopnosti, zkušenosti a charakter jako starší Maxwell, by čelil vážné nemoci a smrti s porozuměním Božímu plánu štěstí s jistotou, noblesou a důstojností. A tak tomu skutečně bylo. Chtěl bych dnes ale vydat svědectví o tom, že tato požehnání nejsou vyhrazena jen pro generální autority nebo pro několik málo vybraných členů Církve.

Od mého povolání, kdy jsem vyplnil místo v Kvoru Dvanácti uvolněné úmrtím staršího Maxwella, mi církevní úkoly a cesty umožňují seznamovat se s věrnými, odvážnými a statečnými Svatými posledních dnů po celém světě. Chtěl bych vám vyprávět o jednom mladém muži a ženě, kteří byli požehnáním pro můj život a se kterými jsem získal velmi důležitá duchovní ponaučení o tom, jak nepodléhat a jak umožnit svému já, aby bylo „[pohlceno] ve vůli Otcově“. (Mosiáš 15:7.)

Tento příběh je pravdivý a postavy jsou skutečné. Nebudu ale používat skutečná jména těch, kterých se to týká. Onomu mladému muži budu říkat John a mladé ženě Heather. S jejich svolením budu také citovat vybrané pasáže z jejich osobních deníků.

Ne má vůle, ale tvá se staň

John je způsobilý nositel kněžství a sloužil věrně jako misionář na plný úvazek. Když se vrátil domů z misie, začal chodit s jednou spravedlivou a úžasnou mladou ženou, Heather, se kterou se oženil. V den, kdy byli v domě Páně zpečetěni na čas a celou věčnost, bylo Johnovi 23 let a Heather 20. Mějte prosím na paměti věk Johna i Heather, až budu dál vyprávět jejich příběh.

Přibližně tři týdny po jejich chrámovém sňatku lékaři zjistili, že John má rakovinu kosti. Když mu našli nádory i na plicích, prognóza nevypadala moc dobře.

John si do deníku napsal: „Tohle byl ten nejděsivější den v mém životě. Nejen že mi oznámili, že mám rakovinu, ale nedávno jsem se oženil, a tak jsem měl pocit, že jsem jako manžel selhal. Byl jsem živitelem a ochráncem naší nové rodiny a teď – tři týdny poté, co jsem se jím stal – jsem měl pocit, že jsem selhal. Vím, že to je absurdní myšlenka, ale je to jedna z těch bláznivých věcí, které mě v tomto kritickém okamžiku napadaly.“

Heather si poznamenala: „Byla to zničující zpráva a vzpomínám si, jak zásadně změnila náš pohled na život. Zatímco jsem v čekárně v nemocnici čekala na výsledky [Johnových] vyšetření, psala jsem děkovné vzkazy svatebčanům. Když jsem se ale dozvěděla, že [John] má rakovinu, hrnce a kuchyňské náčiní mi už nepřipadaly tak důležité. Byl to ten nejhorší den v mém životě, ale pamatuji si, že jsem ten večer šla spát s pocitem vděčnosti za naše chrámové zpečetění. I když lékaři dávali [Johnovi] jen 30procentní šanci na přežití, věděla jsem, že jestliže zůstaneme věrní, mám 100procentní šanci na to, že s ním budu na věky.“

Přibližně o měsíc později začal John podstupovat chemoterapii. Svou zkušenost popsal takto: „Následkem terapie jsem se dostal do horšího stavu, než v jakém jsem kdy v životě byl. Vypadaly mi vlasy, shodil jsem skoro 19 kilogramů a měl jsem dojem, jako by se mi rozpadalo tělo. Chemoterapie mě ovlivnila také po emocionální, duševní i duchovní stránce. Život byl během oněch měsíců chemoterapie jako horská dráha – byl jsem nahoře i dole i všude mezi tím. Ale přesto přese všechno jsme si s [Heather] uchovávali víru, že Bůh mě uzdraví. Prostě jsme to věděli.“

Heather si zapsala své myšlenky a pocity takto: „Nesnesla bych, kdyby [John] zůstával v nemocnici přes noc sám, a tak jsem každou noc přespávala na malé pohovce v jeho pokoji. Během dne nás navštěvovalo mnoho přátel a členů rodiny, ale noci byly nejtěžší. Často jsem se dívala do stropu a přemýšlela jsem, co s námi Nebeský Otec zamýšlí. Někdy mě napadaly ponuré myšlenky a téměř mě přemáhal strach z toho, že [Johna] ztratím. Věděla jsem ale, že tyto myšlenky nejsou od Nebeského Otce. Začala jsem se častěji modlit o útěchu, a Pán mi dal sílu, abych zvládla jít dál.“

O tři měsíce později John podstoupil operaci, při níž mu odstranili velký nádor na noze. John uvedl: „Operace pro nás byla velmi zásadní, protože nádor měli prozkoumat na patologii, aby se zjistilo, jak moc byl životaschopný a kolik rakoviny již odumřelo. Toto vyšetření nám mělo dát první náznak o účinnosti chemoterapie a toho, jak agresivní terapii bude zapotřebí použít v budoucnu.“

Dva dny po operaci jsem navštívil Johna a Heather v nemocnici. Povídali jsme si o tom, jak jsem se poprvé setkal s Johnem v misijním poli, o jejich manželství, o rakovině a o věčně důležitých ponaučeních, která získáváme během zkoušek ve smrtelnosti. Když se naše setkání chýlilo ke konci, John mě požádal, abych mu dal kněžské požehnání. Odpověděl jsem, že mu s radostí požehnání dám, ale že mu nejprve potřebuji položit pár otázek.

Položil jsem mu pak otázky, které jsem neměl v úmyslu vyslovit a o kterých jsem nikdy dříve neuvažoval: „[Johne], máš víru, že nebudeš uzdraven? Pokud je vůlí Nebeského Otce, abys byl ve svém mládí smrtí přenesen do duchovního světa, abys tam pokračoval ve svém poslání, máš dost víry na to, aby ses podrobil Jeho vůli a nebyl uzdraven?“

Popravdě řečeno jsem byl překvapen otázkami, které jsem se cítil inspirován tomuto manželskému páru položit. V písmech Spasitel nebo Jeho služebníci často používali duchovní dar uzdravování (viz 1. Korintským 12:9; NaS 35:9; 46:20) a všímali si toho, že dotyčný člověk měl víru v to, že bude uzdraven (viz Skutkové 14:9; 3. Nefi 17:8; NaS 46:19). Ale když jsme se s Johnem a Heather společně radili a zápolili s těmito otázkami, stále víc jsme chápali, že pokud bude Boží vůlí, aby byl tento skvělý mladý muž uzdraven, pak bude toto požehnání možné získat jen tehdy, pokud tento statečný manželský pár bude mít nejprve víru, že John uzdraven nebude. Jinými slovy, John a Heather potřebovali skrze Usmíření Pána Ježíše Krista překonat sklony „přirozeného člověka“ (Mosiáš 3:19), který je v každém z nás, a netrpělivě vyžadovat a ustavičně vymáhat požehnání, která chceme a o kterých jsme přesvědčeni, že si je zasloužíme.

Uvědomili jsme si zásadu, která se týká každého oddaného učedníka – silná víra ve Spasitele znamená poddajné přijetí Jeho vůle a načasování v našem životě i tehdy, kdy výsledkem není to, v co jsme doufali nebo co jsme chtěli. John a Heather by si samozřejmě přáli uzdravení a toužili po něm a prosili by o ně celou svou mocí, myslí a silou. Ale co je důležitější, byli by ochotní „podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na [ně] vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému“. (Mosiáš 3:19.) Ve skutečnosti by byli ochotní obětovat „mu celou duši svou jako oběť“ (Omni 1:26) a pokorně se modlit: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Lukáš 22:42.)

Otázky, které Johnovi, Heather i mně zpočátku připadaly jako matoucí, se staly součástí všudypřítomného vzorce paradoxů v evangeliu. Zamyslete se nad tímto Spasitelovým nabádáním: „Kdo nalezne duši svou, ztratíť ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.“ (Matouš 10:39.) Také prohlásil: „Mnozí pak první budou poslední, a poslední první.“ (Matouš 19:30.) A učedníkům posledních dnů Pán řekl: „Slovem tvým mnozí vysocí budou poníženi a slovem tvým mnozí nízcí budou oslaveni.“ (NaS 112:8.) A tak se zdá, že mít víru v to, že nebudeme uzdraveni, vhodně zapadá do mocného vzorce vše prostupujících paradoxů, které vyžadují, abychom prosili, hledali a klepali, abychom tak mohli obdržet poznání a porozumění. (Viz 3. Nefi 14:7.)

John mi poté, co si vzal potřebný čas na to, aby přemítal o mých otázkách a promluvil si s manželkou, řekl: „Starší Bednare, já nechci umřít. Nechci opustit [Heather]. Ale pokud je vůlí Páně přenést mě do duchovního světa, pak s tím jsem asi smířený.“ V srdci jsem pocítil vděčnost a obdiv, když jsem viděl, jak se tento mladý manželský pár vyrovnal s tím nejnáročnějším ze všech duchovních zápasů – s poddajným odevzdáním své vůle vůli Boží. Má víra byla posílena, když jsem viděl, jak tento manželský pár umožnil, aby jejich velká a pochopitelná touha po uzdravení byla „pohlcena ve vůli Otcově“. (Mosiáš 15:7.)

John popsal svou reakci na náš rozhovor a požehnání, které obdržel, takto: „Starší Bednar se s námi podělil o myšlenku od staršího Maxwella, že je lepší nepodlehnout, než přežít. Pak se nás starší Bednar zeptal: ‚Vím, že máš víru, že budeš uzdraven, ale máš také víru, že uzdraven nebudeš?‘ To pro mě byla úplně nová myšlenka. V podstatě se mě ptal, jestli mám víru přijmout Boží vůli, pokud Jeho vůlí je, abych nebyl uzdraven. Pokud by se blížila chvíle, kdy bych měl skrze smrt vstoupit do duchovního světa, byl jsem připraven podrobit se a přijmout to?“

John pokračoval: „Mít víru, že nebudu uzdraven, mi připadalo proti zdravému rozumu; ale tenhle pohled změnil to, jak jsme o tom s manželkou přemýšleli, a umožnilo nám to vložit plnou důvěru v to, co s námi Otec zamýšlí. Poznali jsme, že potřebujeme získat víru, že Pán má vše pod kontrolou, ať již bude výsledek jakýkoli, a že nás povede z místa, kde jsme, na místo, kde potřebujeme být. Když jsme se modlili, naše prosby se změnily ze slov ‚Prosím uzdrav mě‘ na slova ‚Prosím dej mi víru, abych přijal to, co máš se mnou v úmyslu, ať to dopadne jakkoli‘.

Byl jsem přesvědčen, že vzhledem k tomu, že starší Bednar je apoštol, požehná částečkám mého těla, aby se daly do pořádku, a já vyskočím z postele a začnu tancovat nebo udělám něco podobně teatrálního! Když mi ale onoho dne dával požehnání, byl jsem překvapený, že slova, která pronesl, se téměř shodovala s těmi, která pronesli můj otec, tchán i můj president misie. Uvědomil jsem si, že nakonec nezáleží na tom, čí ruce jsou mi položeny na hlavu. Boží moc se nemění a Jeho vůle je nám oznamována každému zvlášť a skrze Jeho oprávněné služebníky.“

Heather napsala: „Dnešní den byl pro mě plný smíšených pocitů. Byla jsem přesvědčena, že starší Bednar vloží [Johnovi] ruce na hlavu a zcela ho vyléčí z rakoviny. Věděla jsem, že skrze moc kněžství se John může uzdravit, a tak moc jsem si přála, aby se to stalo. Poté, co nás učil o víře nebýt uzdraven, jsem byla zděšená. Až do onoho okamžiku mě nikdy nenapadlo, že součástí Pánova záměru by mohlo být i to, že bych svého novomanžela ztratila. Moje víra se opírala o to, co jsem chtěla, aby se stalo. Symbolicky řečeno, byla to jednorozměrná víra. Ačkoli to byla zpočátku děsivá představa, tato myšlenka, že můžeme mít víru, že John nebude uzdraven, mě nakonec osvobodila od obav. Umožnila mi mít dokonalou důvěru v to, že Nebeský Otec mě zná lépe, než se znám sama, a že udělá to, co je pro mě a pro Johna nejlepší.“

Požehnání bylo uděleno a týdny, měsíce a roky plynuly. Johnova rakovina přešla zázračně do remise. Byl schopen dokončit studium na univerzitě a získat dobře placené zaměstnání. John a Heather dál posilovali svůj vztah a užívali si společného života.

Po nějaké době jsem dostal od Johna a Heather dopis, ve kterém mi sdělovali, že se rakovina vrátila. Znovu nastoupila chemoterapie a byla naplánována operace. John vysvětlil: „Tato zpráva byla pro [Heather] a pro mě nejen zklamáním, ale také jsme z toho byli velmi zmatení. Bylo snad něco, co jsme se v prvním případě nenaučili? Očekával od nás Pán něco víc? Vyrůstal jsem jako Svatý posledních dnů, a tak bylo běžné chodit na shromáždění a slýchat rčení: ‚Každá zkouška, kterou nám Bůh dává, je k našemu prospěchu.‘ Abych byl upřímný, nechápal jsem, jaký prospěch mám z tohoto všeho získat!

A tak jsem se začal modlit o porozumění a o to, aby mi Pán pomohl pochopit, proč se mi rakovina vrátila. Když jsem si jednoho dne četl v Novém zákoně, získal jsem odpověď. Četl jsem příběh o Kristu a Jeho apoštolech na moři, když propukla bouře. Učedníci se báli, že se člun převrhne, a tak šli za Spasitelem a ptali se Ho: ‚Mistře, nedbáš, že hyneme?‘ Přesně tak jsem se cítil i já! Cožpak nedbáš, že mám rakovinu? Cožpak nedbáš, že chceme založit rodinu? Když jsem ale četl dál, našel jsem odpověď. Pán se na ně podíval a řekl: ‚O [vy] malé víry,‘ a natáhl ruku a vody uklidnil.

V tom okamžiku jsem se musel sám sebe zeptat: ‚Opravdu tomu věřím? Opravdu věřím, že Pán onoho dne uklidnil vody? Nebo je to jen pěkný příběh, který čteme v písmech?‘ Odpověď zní: skutečně tomu věřím, a protože vím, že uklidnil vody, ihned jsem pochopil, že může uzdravit i mě. Až do té chvíle jsem měl problém dát do souladu svou potřebu mít víru v Krista a nevyhnutelnost Jeho vůle. Považoval jsem to za dvě odlišné věci a někdy jsem měl dojem, že si navzájem protiřečí. ‚Proč bych měl mít víru, jestliže nakonec stejně zvítězí Jeho vůle?‘ ptal jsem se. Po této zkušenosti jsem poznal, že mít víru – alespoň v mé situaci – neznamená nutně vědět, že On by mě uzdravil, ale že On by mě mohl uzdravit. Musel jsem věřit, že by mě mohl uzdravit, a to, jestli se tak stane, je na Něm.

Když jsem umožnil, aby tyto dvě myšlenky v mém životě existovaly vedle sebe – víra soustředěná na Ježíše Krista a úplné podrobení se Jeho vůli –, získal jsem větší klid a pokoj. Je pozoruhodné vidět v našem životě Pánovu ruku. Vše do sebe zapadlo, staly se zázraky a nás neustále zaplavuje pocit pokory, když postupně vidíme, jaké úmysly s námi Bůh má.“

Pro zdůraznění opakuji Johnova slova: „Když jsem umožnil, aby tyto dvě myšlenky v mém životě existovaly vedle sebe – víra soustředěná na Ježíše Krista a úplné podrobení se Jeho vůli –, získal jsem větší klid a pokoj.“

Spravedlivost a víra jsou nepochybně nástrojem k tomu, abychom pohnuli horami – pokud toto pohnutí horami naplňuje Boží záměry a je v souladu s Jeho vůlí. Spravedlivost a víra jsou nepochybně nástrojem k uzdravení nemocných, hluchých či chromých – pokud toto uzdravení naplňuje Boží záměry a je v souladu s Jeho vůlí. I se silnou vírou se tudíž mnoho hor ani nepohne. A ne všichni nemocní a postižení budou uzdraveni. Pokud bychom se zbavili všech protivenství, pokud by byly odstraněny všechny neduhy, pak by byly zmařeny hlavní účely Otcova plánu.

Mnohá ponaučení, která máme ve smrtelnosti získat, lze obdržet jen tím, co prožijeme a někdy i protrpíme. A Bůh od nás s důvěrou očekává, že budeme čelit dočasným protivenstvím ve smrtelnosti s Jeho pomocí, abychom se tak naučili tomu, čemu se potřebujeme naučit, a nakonec se stali takovými, jakými se ve věčnosti máme stát.

Význam všech věcí

Tento příběh o Johnovi a Heather je zároveň obyčejný i mimořádný. Tento mladý manželský pár představuje miliony věrných Svatých posledních dnů po celém světě, kteří dodržují své smlouvy a kteří se tlačí kupředu po těsné a úzké cestě s neochvějnou vírou v Krista a s dokonalým jasem naděje. John a Heather nesloužili v nějakých vysokých a viditelných vedoucích postaveních v Církvi, nebyli příbuzní žádné generální autority a někdy měli pochyby a obavy. Z mnoha těchto pohledů je jejich příběh celkem obyčejný.

Avšak, bratři a sestry, tento mladý muž a mladá žena byli mimořádnými způsoby požehnáni, aby skrze soužení a těžkosti získali zcela zásadní ponaučení na celou věčnost. Podělil jsem se s vámi o tento příběh, protože John a Heather, kteří jsou stejní jako mnozí z vás, došli k poznání, že nepodlehnutí je důležitější než přežití. A tak jejich zkušenost nebyla v prvé řadě o žití a umírání; byla spíše o učení se, o žití a o tom, jak se někým stát.

Mocná duchovní kombinace víry ve svaté jméno Ježíše Krista, pokorného podrobení se Jeho vůli a načasování, snahy tlačit se kupředu „s neúnavnou pílí“ (Helaman 15:6) a uznání Jeho ruky ve všech věcech skýtá pokojné věci království Božího, které přinášejí radost a věčný život (viz NaS 42:61). Zatímco tito manželé čelili na první pohled nesmírně náročným těžkostem, vedli „pokojný život … ve vší pobožnosti a šlechetnosti“. (1. Timoteovi 2:2.) Kráčeli pokojně (viz Moroni 7:4) s dětmi lidskými i mezi nimi. „A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, [zachovával jejich srdce a mysl] v Kristu Ježíši.“ (Filipenským 4:7.)

Pro mnohé z vás jejich příběh je, byl, nebo by mohl být i příběhem vaším. Potýkáte se, potýkali jste se, nebo se budete potýkat s týmiž těžkostmi ve svém životě s toutéž odvahou a duchovním nadhledem, jaké měli John a Heather. Nevím, proč někteří lidé získávají věčná ponaučení skrze zkoušky a utrpení – zatímco jiní získávají podobná ponaučení skrze záchranu a uzdravení. Neznám všechny důvody a všechny účely a neznám všechny podrobnosti týkající se Pánova načasování. Společně s Nefim můžeme vy i já říci, že neznáme „význam všech věcí“. (1. Nefi 11:17.)

Některé věci ale vím naprosto jistě. Vím, že jsme duchovní synové a dcery milujícího Nebeského Otce. Vím, že Věčný Otec je původcem plánu štěstí. Vím, že Ježíš Kristus je náš Spasitel a Vykupitel. Vím, že Ježíš skrze své nekonečné a věčné Usmíření aktivoval Otcův plán. Vím, že Pán, který byl „kvůli nám zraněn, zabit a rozerván“ („Jesus of Nazareth, Savior and King“, Hymns, č. 181), může pomáhat „lidu svému podle slabostí jeho“ (Alma 7:12) a posilovat ho. A vím, že jedním z největších požehnání smrtelnosti je nepodlehnout a umožnit našemu já, aby bylo „[pohlceno] ve vůli Otcově“. (Mosiáš 15:7.)

Ačkoli neznám všechny podrobnosti ohledně toho, jak, kdy, kde a proč tato požehnání přicházejí, vím, že jsou skutečná, a svědčím o tom. Svědčím o tom, že všechny tyto věci jsou pravdivé – a že mocí Ducha Svatého máme dostatečné poznání na to, abychom mohli vydávat spolehlivé svědectví o jejich božskosti, skutečnosti a působnosti. Milovaní bratři a sestry, svolávám na vás toto požehnání: když se budete tlačit kupředu životem se stálou vírou v Krista, budete mít schopnost nepodlehnout. Toto svědectví vydávám a toto požehnání na vás svolávám v posvátném jménu Pána Ježíše Krista, amen.