Pamatujte a jednejte
Satelitní vysílání pro Semináře aInstituty náboženství•4.srpna 2015
Starší Marlin K. Jensen na jedné generální konferenci řekl: „Budeme-li pozorně sledovat, jak se ve svatých písmech používá slovo pamatujte, uvědomíme si, že ‚pamatování‘, z Božího pohledu, je základní a spásnou zásadou evangelia.“ Proč je pamatování „základní a spásnou zásadou evangelia“? Starší Jensen pokračoval: „Je tomu tak proto, že prorocké nabádání ‚pamatujte‘ je často výzvou k činu: naslouchat, vidět, udělat, poslouchat, činit pokání.“1
Jeden takový příklad máme v Knize Mormonově. Helaman pojmenoval své syny Nefi a Lehi, a řekl jim proč:
„Vizte, dal jsem vám jména našich prvních rodičů, kteří přišli ze země Jeruzalém; a toto jsem učinil, abyste si na ně vzpomněli, když si vzpomenete na svá jména; a když si na ně vzpomenete, můžete si vzpomenouti na jejich skutky; a když si vzpomenete na jejich skutky, můžete věděti, jak je řečeno i napsáno, že byly dobré.
Tudíž, synové moji, chtěl bych, abyste činili to, co je dobré.“2
Toto je jeden ze způsobů, jak pamatování může sloužit jako základní a spásná zásada. Může nám pomáhat jednat správnými a spravedlivými způsoby. Z tohoto důvodu jsme v Církvi povzbuzováni k tomu, abychom pamatovali na ty, kteří šli před námi: na lidi ze své rodinné historie, z církevní historie, z písem, a co je nejdůležitější, na samotného Spasitele.
Jedna židovská dívka, která zemřela v důsledku perzekuce během 2. světové války, nádherným způsobem popsala to, jak lidé z minulosti mohou žehnat našemu životu. Napsala: „Jsou hvězdy, které ze země vidíme stále jasně, ačkoli jsou už dávno vyhaslé. A jsou lidé, jejichž dobrota stále osvěcuje svět, ačkoli již nejsou mezi živými. Tato světla jsou obzvláště jasná uprostřed tmavé noci. Osvěcují cestu lidstvu.“3
Tato zásada se týká i historie seminářů a institutů. V naší historii je toho hodně, co stojí za to si pamatovat. Z tohoto důvodu byla napsána historie Seminářů a institutů náboženství. S radostí oznamujeme, že v blízké budoucnosti bude moci tuto historii získat každý z vás v tištěné nebo elektronické podobě. Doufáme, že si v ní budete číst a že se stane důležitým zdrojem při našem osobním i společném studiu. Díky této historii se můžeme učit od jednotlivců, kteří ze Seminářů a institutů náboženství udělali to, čím jsou dnes. Opíráme se o jejich dílo a těžíme z bohatého odkazu, který nám zanechali. A ačkoli mnozí jsou již dávno po smrti, stále nám mohou sloužit jako světla, jež nás vedou do budoucna. Doufáme, že tím, že na ně budeme pamatovat, budeme pamatovat i na to, co udělali, a budeme podle toho jednat.
Rád bych teď věnoval chvíli tomu, abych se s vámi podělil o několik příběhů z naší historie. Budu je vyprávět s nadějí, že zatímco si připomínáme ty, z jejichž odkazu čerpáme, budeme je chtít napodobovat – jak jejich touhy, tak jejich úsilí.
President J. Reuben Clark ml. ve svém proslovu „Stanovený směr Církve ve vzdělávání“ řekl, že hlavním předpokladem pro učitele náboženství je osobní svědectví o tom, „že Ježíš je Kristus a že Joseph Smith byl Boží prorok“.4 Toto svědectví motivovalo a motivuje mnoho věrných učitelů a učitelek náboženství a jejich rodin k tomu, aby na sebe brali obtížné a nepohodlné úkoly a aby obětovali většinu osobních ambicí a pohodlí. Ztělesňují příklad presidenta Gordona B. Hinckleyho, který o sobě řekl: „Nevím, jak bych mohl čehokoli dosáhnout, aniž bych nepoklekl a nepoprosil o pomoc a poté se nezvedl a nepustil se do práce.“5 Jedním takovým člověkem byl Ray L. Jones, který byl požádán, aby v Církvi zavedl program ranního semináře.
„Během generální konference v dubnu 1950 se deset presidentů kůlů z oblasti Los Angeles setkalo se starším Josephem Fieldingem Smithem, aby s ním probrali možnost vytvoření určitého programu semináře pro mladé v jejich oblasti.“ Nebyli si jisti, jak to udělat, protože náboženské vzdělávání formou uvolňování z vyučování jejich stát nedovoloval.
Franklin L. West, církevní pověřenec pro vzdělávání, věděl o třídách semináře v Utahu, které se konaly před začátkem školního vyučování, a spatřoval v tom možné řešení požadavku z jižní Kalifornie. Pověřenec „požádal Raye L. Jonese, ředitele semináře v [utažském] Loganu, zda by mohl odjet do Kalifornie a tento program tam zavést. Bratr Jones, který byl spokojen se svým stávajícím povoláním a stěhoval se do nového domu, jejž právě koupil, … vyjádřil pochyby, že by právě on měl být tím člověkem, který má takový program zavést.“
Pověřenec West, kterému na spuštění programu velmi záleželo, „bratru Jonesovi navrhl, aby tedy nechal svou rodinu v Loganu a jen pravidelně ‚dojížděl‘ do Los Angeles[, které bylo vzdáleno přes 1 100 kilometrů]. Bratr Jones nakonec souhlasil, že se o to bude modlit. Poté, co o tom určitou dobu přemítal, se rozhodl prodat dům v Loganu a natrvalo se odstěhovat do Los Angeles, aby tam zavedl zmiňovaný program.“6
Bylo to jako s Nefim, který řekl: „A byl jsem veden Duchem, nevěda předem to, co učiním.“7 Ray L. Jones vyrazil do jižní Kalifornie.
Církev mu nedala na cestu žádné peníze, a tak se nechal zaměstnat jako doprovod vlaku, který převážel dobytek z Utahu do Kalifornie. Nakonec přestěhoval do Los Angeles celou rodinu a pomohl zorganizovat místní komisi pro vzdělávání. Předsedou komise byl místní president kůlu, Howard W. Hunter, a zbytek – jak se říká – je již známý příběh.8 To, co začalo v roce 1950 se 195 studenty v sedmi třídách, se během 65 let rozrostlo do programu s více než čtvrt milionem studentů ve 136 zemích.
Duch oddanosti a oběti se projevuje znovu a znovu v srdci učitelů a učitelek náboženství ve všech částech světa. Poslechněte si příběh jednoho učitele náboženství z Mongolska, který uposlechl rady svého vedoucího kněžství a za obtížných okolností se dal do práce, aby tuto radu naplnil:
Odgerel Ochirjav, obrácený do Církve, má titul Ph.D. z lesního hospodářství a pracoval jako vědecký pracovník v Mongolsku, když byl požádán, aby pracoval na plný úvazek jako koordinátor seminářů a institutů. Nejprve nabídku odmítl, ale později ji přijal. V listopadu 2008 se bratr Ochirjav a jeho územní ředitel, Patrick Cheuck, setkali s presidentem misie. President se jich zeptal, proč se v Mongolsku nekonají třídy ranního semináře. „Bratr Ochirjav odpověděl: ‚Bratře presidente, tady jsme v Mongolsku. Zima, tma, psi a žádná veřejná doprava.‘ O rok později se tito tři muži sešli znovu a president misie položil tutéž otázku. A bratr Ochirjav znovu odpověděl: ‚Zima, tma, psi a žádná veřejná doprava.‘ Po schůzce vzal bratr Cheuck bratra Ochirjava stranou a řekl: ‚Odgereli, když vás vedoucí kněžství o něco požádá, tak na tom musíte pracovat!‘ Bratr Ochirjav odpověděl: ‚Patricku, vy nechápete mongolskou tmu, mongolskou zimu, mongolské psy a žádnou veřejnou dopravu!‘ A tím jejich rozhovor skončil.
Nedlouho poté četl bratr Ochirjav Nauku a smlouvy 85:8, kde ho zaujala slova ‚přidržel truhlu‘. [V příručce institutu] si přečetl citát presidenta Davida O. McKaye o tom, že ti, kteří se snaží přidržovat truhlu, brzy duchovně zemřou. Bratr Ochirjav později napsal: ‚Nechtěl jsem přijít o Ducha, a tak jsem začal pracovat na programu ranního semináře v Mongolsku. K mému překvapení byli naši místní vedoucí kněžství touto myšlenkou nadšení.‘“9 V září 2009 začali se 140 studenty a v březnu jich chodilo již 352, navzdory nejtužší mongolské zimě za posledních 30 let – zimě, kdy průměrná teplota dosahovala mínus 32 stupňů Celsia.
Biskup Victor L. Brown řekl na generální konferenci: „Ve světě ztrácí mnoho organizací, církví, vlád, a dokonce i rodin velkou část své vitality, protože se bojí žádat své členy, aby něco obětovali. Je naprosto nezbytné, abychom neudělali tutéž chybu.“10
Dovolte mi poděkovat vám, jménem všech vedoucích, za oběti, které všichni přinášíte. Mnoho z těch nejdůležitějších věcí, kterými žehnáte našim mladým členům, děláte bez povšimnutí druhých a nejsou uvedeny v žádné zprávě. Mám pocit, že služba a oběti v naší organizaci neustále vzkvétají. Děkujeme vám. Jak zpíváme v jedné z našich písní, kéž naše „oběť přinese nebeské dary“11 vám i vašim blízkým.
Úspěšné programy semináře a institutu vždy vyžadovaly, aby učitelé náboženství měli s druhými dobrý a fungující vztah, a to i s rodiči, vedoucími kněžství, zaměstnanci škol a dalšími lidmi ve svém městě či obci. Naše chování i spolupráce s druhými musí vždy ztělesňovat Ducha Kristova a Jeho evangelia.
Starší Robert D. Hales řekl: „To, jak se chováme ke členům rodiny, k sousedům, ke spolupracovníkům a ke komukoli, s kým se setkáme, ukazuje, zda na sebe bereme Jeho jméno a vždy na Něj pamatujeme.“12 Takového ducha vyzařoval i ředitel vůbec prvního institutu, bratr J. Wyley Sessions.
Poté, co bratr Sessions s manželkou sloužili sedm let jako president Jihoafrické misie, je První předsednictvo požádalo, aby se přestěhovali do Moscow v Idahu a zavedli tam program institutu. „Ačkoli členové Církve v [Moscow] bratra Sessionse a jeho rodinu přivítali, několik skupin ve městě je vnímalo podezíravě. Nejasná povaha jeho úkolu v Moscow vzbudila vlnu nedůvěry. … Několik místních byznysmenů dokonce vytvořilo výbor, který měl na bratra Sessionse dohlížet a zajistit, aby ‚nezmormonizoval‘ celou univerzitu.“
Bratr Sessions vstoupil do několika místních organizací, „aby se mohl seznámit s lidmi, kteří by jinak nebyli ochotní s ním mluvit. Během večeří, které dvakrát do měsíce pořádala obchodní komora, se vždy snažil sedět vedle [muže, který byl předsedou] onoho výboru, jenž ho sledoval. Během jedné z těchto večeří [tento muž] řekl: ‚… Vy jste velmi zajímavý člověk! Dostal jsem za úkol dostat vás z Moscow pryč, a pokaždé, když vás vidím, sem přijdete s takovým přátelským výrazem, že vás mám rád stále víc a víc.‘ Bratr Sessions odpověděl: ‚Já to vnímám stejně. Měli bychom být prostě přáteli.‘ Bratr Sessions později vyprávěl, že [tento muž] se stal jedním z jeho nejlepších přátel během jeho pobytu v Moscow.“13
V Nauce a smlouvách Pán řekl: „Nikdo nemůže pomáhati v tomto díle, ledaže bude pokorný a plný lásky.“14 Nemůžeme pracovat jako učitelé náboženství, pokud nejsme motivováni láskou – láskou k Pánu, k rodině, studentům a spolupracovníkům.
V roce 1978 promlouval k pracovníkům církevního vzdělávacího programu starší Gordon B. Hinckley a řekl:
„Nechť je láska vaší vedoucí zásadou. Je to ta největší síla na zemi. …
Pěstujte … hlubokou lásku k těm, jež učíte, a obzvláště k těm, kteří se zdají být uzavření sami do sebe. Ti vás potřebují nejvíce a zázrak, který v životě zakusí díky tomu, že s nimi budete pracovat v duchu povzbuzení a laskavosti, přinese vám potěšení a uspokojení pro všechny dny a jim sílu a víru a svědectví.“15
Občas může být obtížné mít rád určité studenty nebo další lidi, s nimiž pracujeme. Co potom? V naší historii je příběh o jednom bývalém administrátorovi a o tom, jak obtížné pro něj bylo mít rád ty, s nimiž měl pracovat. Všimněte si prosím, co mu nakonec umožnilo rozvinout lásku.
S růstem Církve v mezinárodních oblastech čelily Semináře a instituty náboženství výzvě zajistit náboženské vzdělávání v nových zemích, kulturách a jazycích. Začátkem 70. let 20. století bylo přeorganizováno vedení Seminářů a institutů náboženství a pomocní administrátoři dostali na starosti mezinárodní oblasti.
Frank Day, jeden z pomocných administrátorů, sloužil jako mariňák ve 2. světové válce, bojoval v jižním Pacifiku a byl učen nenávidět nepřítele. Bratr Day se nyní obával, že bude pověřen, aby pracoval s lidmi v Asii.
Jeho obavy se naplnily, když ho bratr Joe J. Christensen, zástupce pověřence pro vzdělávání, požádal, aby dohlížel na jižní Pacifik a Asii. „Když [bratr] Day letěl nad Tichým oceánem do Japonska, v srdci … mu stále doutnaly pocity [z války], přestože se usilovně modlil, aby tyto pocity navždy odešly. Před přistáním naplnil bratra Daye veliký strach. Na letišti … se setkal s [presidentem misie]. Když se podíval presidentovi misie do tváře, viděl v ní lásku a byl přemožen vlastními pocity lásky.“ Všechny jeho dřívější negativní pocity byly pryč.16
Bratr Day řekl, že se usilovně modlil a Duch Páně mu vnesl do srdce lásku, která tam přirozeně nebyla. My můžeme dělat totéž. Mormon nám dal tuto radu: „Modlete se k Otci z celé síly srdce, abyste mohli býti naplněni touto láskou.“17
Tentýž Duch nás může povzbudit a povznést i tehdy, když se cítíme osamoceně, nedoceněně nebo rozčarovaně.
Bob a Gwenda Arnoldovi přijali úkol přestěhovat se do Guatemaly a zavést tam program semináře a institutu. Bratr Arnold popsal pocity, které měl během dlouhé cesty domů po dokončení jistého úkolu v práci: „Bylo půl jedné nebo jedna hodina ráno. V tu chvíli jsem měl hrozný pocit osamělosti, že nikdo na světě neví, kde jsem. Má rodina si myslela, že někde spím. Ti lidé ve Spojených státech neměli ani tušení, co dělám. Cítil jsem se tak sám! Když jsem projížděl nádhernou [zalesněnou oblastí] pod oblohou posetou jasnými hvězdami, pohlédl jsem nahoru a Duch mi pošeptal: ‚Já vím, kde jsi.‘ Osamělost se vytratila a po zbytek cesty domů jsem plakal. Poznání, že můj Otec v nebi o mně ví a že ví, co dělám, mi přineslo pocity radosti a pokoje.“18
Pokud nás historie seminářů a institutů něčemu učí, pak nepochybně tomu, že musíme být vděční za onu ohromnou výsadu, že můžeme pracovat s věrnou a věřící mládeží této Církve. V každém koutě světa projevují tito studenti ducha víry a oběti. Například jeden mladý muž vstával každé ráno ve 3:15, aby mohl být včas na semináři. Jeho cesta na seminář obnášela dojít na zastávku, jet 15 minut autobusem, počkat na další autobus, jet s ním a poté jít pěšky přes čtyři bloky do církevní budovy. Tuto cestu musel často absolvovat i v dešti a zimě. Na konci roku měl více než 90% docházku a žádné pozdní příchody.
Uvedu ještě jeden příklad toho, jak věrní a oddaní mohou naši studenti být.
Stephen K. Iba, bývalý pomocný administrátor, sloužil jako misionář na Filipínách a o několik let později se tam vrátil, aby tam zavedl seminář. Vyprávěl o tom, jak jednou navštívil rodinu, kterou poznal jako misionář – rodinu, v níž měli „velmi čipernou dvanáctiletou“ dceru Marii. Bratr Iba napsal:
„Zaklepal jsem na dveře jejich domu … ze škvárobetonu a otevřela matka. … [Řekl jsem] jí, proč jsem se vrátil, a vysvětlil jsem jí program semináře formou domácího studia.
Zeptal jsem se na Marii, které mělo být zhruba 19 let. Matka odtáhla závěs, který rozděloval místnost, a za ním ležela na lůžku Maria v posledním stádiu rakoviny. Vypadala jako figurína a vážila kolem 25 kilogramů. Když jsem k ní přistoupil, rozzářil se jí na tváři nádherný úsměv a v očích se objevila jiskra.
Zeptala se, zda může začít studovat v semináři. Zbývalo jí jen šest měsíců života a chtěla být lépe připravena, aby mohla učit své příbuzné v duchovním světě. Slíbil jsem jí, že jakmile do Manily dorazí potřebné materiály, bude ona tím prvním, kdo je dostane. Když jsem k nim přišel za týden, byla Maria připravena na studium.
Její otec, nyní člen a president odbočky, jí nad hlavu připevnil zrcadla, aby se mohla dívat nahoru a přitom číst a psát. Kvůli svému oslabení nedokázala sedět. Týden před smrtí … dokončila Maria poslední úkol v rámci domácího studia Knihy Mormonovy – devět měsíců práce, přes tisíc stránek, každé slovo, každé prázdné místo.“19
Je naší nadějí, že až bude tato historie dostupná, budete si v ní číst, budete uplatňovat zásady, kterým nás může naučit, a – co je nejdůležitější – budete silným článkem řetězu naší pokračující historie.
President Dieter F. Uchtdorf řekl:
„Někdy si myslíme, že znovuzřízení evangelia je něco, co již bylo dokončeno, co je již za námi. … Ve skutečnosti však období znovuzřízení stále trvá; žijeme v něm právě teď. …
Toto je jedno z nejpozoruhodnějších období světové historie!“
V tomto světle nám president Uchtdorf udělil radu, abychom „znovuzřízení neprosp[ali]“.20 Měli bychom být vděční i naplnění pokorou pro onu posvátnou výsadu, kterou jsme obdrželi, pomáhat psát tuto kapitolu pokračujícího příběhu Znovuzřízení.
Všichni jsme svědky toho, jak Pán urychluje svou práci na spasení. Starší Quentin L. Cook řekl: „Většinu těžké práce při urychlování práce na spasení žijících i mrtvých vykon[ají] … mladí lidé.“21 Jako učitelé a učitelky náboženství jim můžeme pomoci se na onu těžkou práci připravit. Nejlépe jim můžeme pomoci tím, co před několika lety navrhl president Eyring – že toho od nich budeme požadovat více, nikoli méně.22
Budou-li studenti povznášet své studium tím, že se budou pravidelně účastnit lekcí, budou číst i mimo třídu a budou plnit zadané úkoly, budou připraveni tak jako žádná jiná generace před nimi.
Křesťanský autor a obhájce C. S. Lewis jednou napsal: „Ty nejdůležitější události v každém věku se nikdy nedostanou do historických knih.“23 Již více než sto let jsou v seminářích a institutech lidé, kteří v tichosti pracují a přinášejí oběti, aby pomohli mladým lidem přijít ke Kristu. Většina těchto lidí a jejich příběhů se nikdy nedostane do žádné knihy. Máme však ujištění, že nejsou bez povšimnutí. „Andělé z výsosti si zapisují tvůj každý skutek“24 a navíc je vedena kniha, jež bude obsahovat naprosto všechny skutky, včetně těch vašich, které pomáhají Pánu uskutečnit Jeho dílo.
Teď jsme chvíli hovořili o naší historii. Zatímco se však obracíme k budoucnosti a těšíme se na ni, bylo by dobré, kdybychom pamatovali na slova staršího Jamese E. Talmage. Řekl: „Proroctví je záznam věcí, než se skutečně stanou. Historie je záznam věcí, které se již staly; a z těchto dvou možností je lepší důvěřovat proroctví, protože to je přesnější než historie.“25
A co říká proroctví o naší budoucnosti? Prorok Joseph Smith nám řekl: „Žádná bezbožná ruka nemůže zastavit pokrok tohoto díla; … Boží pravda půjde směle, vznešeně a nezávisle dál, dokud nepronikne každý světadíl, nenavštíví každý kraj, nezaplaví každou zemi a dokud ji každý neuslyší, dokud nebude dosaženo Božích záměrů a velký Jehova neřekne, že dílo je dokonáno.“26
Kéž Pán žehná každému z nás v naší snaze používat naši historii k pamatování si a k tomu, abychom jednali, zatímco pomáháme zajistit ono nádherné vítězství Pánova díla. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
© 2015 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 6/15. Přeložení schváleno: 6/15. Název v originále: „Remember and Act.“ Czech. PD10054335 121