Dědictví změn v CVS
Vysílání výročního školení pro S&I – 2021
Úterý, 19. ledna 2021
Jsem za vás vděčný a těší mě, že s vámi dnes mohu strávit několik minut. Jsem vděčný za Chada a za členy jeho talentovaného a oddaného týmu, kteří tak pilně pracují, aby pomohli v tomto díle Páně. Je pro nás požehnáním, že je dnes s námi sestra Jean B. Binghamová, a já se těším na její poselství. Jde o mocnou a inspirativní vedoucí a jsme vděční, že slouží v Církevní komisi pro vzdělávání.
Zatímco jsme uvažovali o důležitých změnách v Seminářích a institutech náboženství, přemýšlel jsem také o změnách během celé historie vzdělávání v Církvi. Nedávno jsem začal porovnávat to, k čemu docházelo v rámci církevního vzdělávání, s vlastní rodinnou historií. Rodiče mé maminky byli obráceni do Církve ve Švýcarsku, když byli mladými dospělými, takže z této strany mé rodiny byla maminčina generace tou první, jež se setkala s církevním vzděláváním. Někteří tatínkovi předci se stali členy Církve mnohem dříve v této dispensaci. Dovolte mi o některých z nich uvést pár základních informací a také zmínit úsilí církevního vzdělávání během jejich doby. Můžete si povšimnout změn v průběhu let – některé z nich byly významné.
Sarah Jane Angellová, má praprababička, byla v době, kdy její rodina žila v Kirtlandu, Missouri a Nauvoo, děvčetem. Do údolí Solného jezera dorazila v roce 1848 jako 14letá dívka a vzdělání získala v místních školách, které se v oněch místech nacházely.
Jarvis Johnson, který se později se Sarah oženil, žil jako dospívající chlapec v Nauvoo. Veškerého vzdělání, které získal, se mu dostalo na jedné z několika škol ve městě. Poté, co Svatí opustili Nauvoo a vydali se na západ, narukoval ve věku 17 let k Mormonskému batalionu. Když byli Sarah a Jarvis ve věku mládeže a mladých dospělých, nabízela Církev spolu s jednotlivci v jejich sousedství vzdělání, ale Církevní vzdělávací systém, jak jej známe dnes, neexistoval.
Syn Sarah a Jarvise – Rais – je můj pradědeček. Vyrůstal v Utahu a do školy chodil ve městě Honeyville. Budova byla využívána jako kaple i jako škola. Charlotte, která si později Raise vzala, se účastnila vyučování v malé kamenné budově v nedalekém Call‘s Fort. Na přelomu 70. a 80. let 19. století, pár let předtím, než Církev zahájila výuku na většině akademií, byli dospívajícími. Kvůli tomu, že se čím dál více škol ve městech stávalo během 80. let 19. století vládními zařízeními, nemohlo se na nich vyučovat náboženství. To vedlo k zakládání dalších církevních akademií v době, kdy Rais s Charlotte již své vzdělávání ukončili.
Rais zaznamenal, jak požádal Charlotte, které říkal Lottie, o ruku: Uvedl:
„Lottie jsem poprvé spatřil, když vezla prodejní vozík. Její otec měl obchod před jejich domem. Vypadala jako kopretina. Pak jsem se s ní seznámil na taneční zábavě – chodili jsme spolu bezmála rok a poté jsem ji požádal, aby se stala mou ženou. Řekla: ‚Nemáš mě rád.‘ ‚Ale ano,‘ odpověděl jsem. Byli jsme zasnoubeni tři měsíce.“1
Jsem si docela jistý, že Rais by neuspěl jako autor dialogů romantických filmů, ale Charlotte si ho přesto vzala a měli spolu 12 dětí.
Jedno z oněch 12 dětí, Alphalus – kterému říkali Alph – je můj dědeček a studoval na Brigham Young College v utažském Loganu. Má babička Blanche rovněž studovala na Brigham Young College, což byla jedna z církevních akademií. V době jejich studia se jednalo o obdobu střední školy spojené s prvními ročníky vysoké školy. Studenti byli na těchto akademiích vyučováni světským předmětům i náboženství a zabývali se celou řadou činností. Můj dědeček hrál v baseballovém a basketbalovém družstvu a má babička se věnovala skoku o tyči.
První seminář konající se během školního vyučování začal v Salt Lake City v roce 1912 a odtud se začal program šířit do dalších měst. Když se začalo ukazovat, že tyto semináře poskytují dobrý náboženský základ studentům, kteří navštěvují veřejné školy, Církev se rozhodla většiny akademií, včetně Brigham Young College, vzdát. Kvůli tomuto kroku další generace v mé rodině navštěvovala veřejné školy a seminář.
Jeden ze synů Alpha a Blanche – Vere – je můj otec. Své učitele semináře si pamatoval po celý život. Moje maminka Winifred rovněž studovala střední školu a seminář a své učitele si také pamatovala.
V roce 1926 byl zahájen program institutu náboženství v Moscow ve státě Idaho a v roce 1928 byl založen druhý institut v utažském Loganu. Oba moji rodiče studovali na dnešní Utažské státní univerzitě během 40. let 20. století. V té době byl již program institutu v Loganu dobře zaveden a moji rodiče se poprvé setkali díky jedné akci institutu. Později se vzali a po svatbě v chrámu Logan v Utahu uspořádali svatební hostinu v budově institutu.
Vyrůstal jsem v Loganu v Utahu a navštěvoval jsem stejnou střední školu a seminář jako moje maminka. Střední škola se nacházela v budově, která bývala akademií Brigham Young College. Také jsem strávil část školního roku v Monticellu v Utahu a byl jsem ve stejné třídě semináře jako jedna velmi úžasná dívka, která byla o rok mladší než já. Jmenovala se Jill. Ve skutečnosti se stále jmenuje Jill a nakonec se za mě provdala, i když si nejsem jist, zda jsem byl v romantickém dialogu zdatnější než můj pradědeček Rais.
Do semináře jsem chodil na přelomu 60. a 70. let 20. století. Jednalo se o období, kdy se seminář a institut začal poprvé šířit do různých částí světa. Existovaly jisté zkušenosti s třídami ranního semináře a někteří zkoušeli seminář formou domácího studia, což umožnilo rozšíření po celém světě. Pro pracovníky Seminářů a institutů to bylo obtížné období. Programy, které probíhaly formou uvolňování z vyučování a také v institutech na půdě univerzit, se snažili přizpůsobit velmi rozdílným podmínkám po celém světě. V těchto počátcích čelili obrovským výzvám v oblasti překladů a tisku.
Například v Norsku byl seminář zaveden právě v roce, kdy jsem tam na počátku 70. let 20. století začal sloužit na misii. Vzpomínám si, jak jsem pomáhal jednomu mladému muži, Tomovi Ruiovi, s lekcemi semináře formou domácího studia, což bylo něco, co jsem do té doby neznal. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že seminář může vypadat i jinak než jako vyučovací hodina během školního dne, která se koná před vyučováním nebo po něm.
Nyní přejdu od svých předků k našemu potomstvu. Naše děti chodily do semináře formou uvolňování z vyučování, vyjma několika našich dětí, které navštěvovaly ranní seminář během našeho pověření v Chile. Studijní osnovy se od té doby, co jsme na seminář chodili s Jill, změnily. Když jsem byl mladým učitelem semináře, zavedla se posloupnost při výuce písem. Naráželi jsme na obtíže, zatímco jsme se snažili přijít na to, jak nejlépe učit tímto způsobem. Nešlo o žádný automatický přechod. Výsledkem však bylo přesně to, co vyučovaná generace potřebovala. Lépe se obeznámili s písmy, a díky tomu jimi byli přirozeně ovlivňováni a vypěstovali si k nim důvěru. Na jedné z nahrávek, které byly s mými rodiči pořízeny pár let předtím, než zemřeli, má maminka hovoří o rozdílu, kterého si všimla.
Poslechněte si její komentář:
„V semináři nás neučili zdaleka tak dobře, jako vyučují děti nyní, a my jsme si nikdy nevytvořili zvyk každodenní četby písem, jako to dělají nyní. Moje maminka měla malé knížky – Tales from the Scriptures [Příběhy z písem] – a ty četla. Ale nepamatuji si, že bychom četli z písem. Naše děti a vnoučata mají možná i silnější svědectví, protože lépe rozumějí evangeliu a mají … Začínají je číst v mnohem mladším věku a opravdu písma čtou. A já si myslím, že jim to dodává velkou sílu.“2
Některá má vnoučata jsou nyní ve věku semináře a ta nejstarší ve věku institutu. V seminářích a institutech zažívají další změny, například sladění toho, čemu se učí v semináři, s tím, co studujeme v domově z příručky Pojď, následuj mne. Kvůli současné pandemii jsme se museli naučit mnohému ohledně vyučování na dálku. Fandím každému z vás, zatímco provádíme změny, které budou vyhovovat podmínkám dorůstající generace.3 Fandím vám o to více, jelikož součástí této dorůstající generace jsou i naše vnoučata.
Provádění důležitých změn je obvykle náročné. Občas je směr jasný, ale provedení může být velmi obtížné. Vzpomeňte si na syny Mosiášovy. Měli jasný cíl, „aby bylo spasení oznamováno každému stvoření“4 a „[aby] mohli spasiti několik málo … duší“.5 Je snadné zaměřit se pouze na jejich zázračný úspěch a zapomenout na to, jak náročné to pro ně bylo. Vyzkoušeli všechno. 14 let se snažili učit druhé a vytrpěli přitom všechna možná strádání; učili na ulicích, v domech, chrámech a synagogách; byli vyvrhováni, zesměšňováni, popliváváni, biti, kamenováni, zajímáni a uvrhováni do vězení.6 Oni ale vytrvali, soustředili se na svůj cíl a dostávalo se jim Pánovy moci, aby mohli splnit své poslání.
Nedávno jsem znovu četl o zážitcích tehdy staršího Russella M. Nelsona v Evropě – zejména ve východní Evropě – když měl zodpovědnost za tuto část světa v letech 1985 až 1990. V té době sloužil v Kvoru Dvanácti apoštolů. V roce 1985, kdy mu byla předána zodpovědnost za Evropu a Afriku, obdržel zvláštní pověření otevřít národy ve východní Evropě (které tehdy byly pod jhem komunismu) pro hlásání evangelia.7 Toto pověření bylo předáno čtyři roky předtím, než padla Berlínská zeď, a šest let předtím, než oficiálně zanikl Sovětský svaz.
Cíl staršího Nelsona byl jasný, ale úkol to byl velmi obtížný. Jeho zaměření se na toto zvláštní pověření neochabovalo. Navštívil „bývalý SSSR sedmadvacetkrát a … další země východního bloku nesčetněkrát“.8 Ve své knize Insights from a Prophet’s Life: Russell M. Nelson [Postřehy ze života proroka: Russell M. Nelson] popsala Sheri Dewová jeho práci tímto způsobem:
„Nikdy nebyl chtěný a málokdy vítaný. Mnoho vládních představitelů se odmítalo třeba jen setkat s mužem, který projevoval víru v Boha. V průběhu času zažil, jak druzí mařili jeho úsilí a jiní mu pomáhali na cestě; v některých situacích s ním zacházeli špatně a v jiných laskavě; byl sledován tajnou policií a později vítán jako přítel úředníky, kteří jej lépe poznali; a na některých místech na něj hleděli podezíravě, zatímco jiní jej vyhledávali kvůli lékařské konzultaci. Některé cesty se zdály naprosto zbytečné, zatímco při jiných se otevřely dveře, u kterých to nikdy nepředpokládal, ani to neplánoval.“9
Poté, co se pověření staršího Nelsona změnilo, vydal se spolu se starším Oaksem – který ho v tomto pověření pro Evropu nahradil – podat zprávu presidentovi Církve, presidentu Ezrovi Taftu Bensonovi, že Církev je nyní založena v každé zemi ve východní Evropě.10 Sestra Dewová dále popsala zkušenosti presidenta Nelsona:
„Když se ho později zeptali, čemu se z pověření otevřít země východní Evropy pro hlásání evangelia naučil, zejména vzhledem k častým zákazům a opětným povolením, zmařeným schůzkám, zdarům a nezdarům, starší Nelson jednoduše odpověděl: ‚Pán má rád úsilí. Mohl Mojžíšovi říci: „Setkáme se uprostřed cesty.“ Ale Mojžíš musel vyjít až na vrchol hory Sinai. Pán vyžadoval úsilí od Mojžíše a Jozua a Josepha Smitha a od všech následných presidentů Církve. … Jste ochotní dělat to, co je těžké? Jakmile prokážete, že jste ochotní konat svůj díl práce, Pán vám pomůže.‘“11
Spravedlivé úsilí staršího Nelsona přispělo k důležité změně, která měla za následek to, že je evangelium dostupné milionům Božích dětí.
Zázraky vyžadují námahu. Zázraky, po kterých toužíme, od nás budou vyžadovat obrovské úsilí.
Někdy chvíli trvá, než se důsledky našeho nezměrného úsilí provést nezbytné změny plně projeví. V některých případech možná ani nebudeme svědky úplné sklizně toho, co přineslo naše úsilí ve spojení s Pánovou mocí. Náš pokrok je však nesmírně důležitý a my můžeme a budeme usilovat o to, abychom provedli změny, jež požehnají životu těch, kterým sloužíme. Také tím pokládáme základy pro příští generaci – pro naše pravnoučata. Zatím s Jill žádná nemáme, ale brzy začnou sem na zemi přicházet, a než se nadějeme, budou ve vašich třídách.
Náš cíl v Seminářích a institutech je jasný – nezměnil se. Stále usilujeme o to, abychom žehnali těmto mladým lidem a pomáhali jim „porozumět učení a Usmíření Ježíše Krista a spoléhat se na ně, stát se způsobilými obdržet požehnání chrámu, a připravovat sebe, svou rodinu a ostatní na věčný život s Otcem v nebi“.12 Právě proto, že se snažíme dosáhnout tohoto cíle, jsme otevření ke změnám v našich programech, ke zdokonalování způsobu výuky, k inovování institutu a dalším snahám o zlepšení. Jelikož máme rádi mladé lidi, jsme ochotní usilovně pracovat, zkoušet něco nového a žádat o Pánovo vedení a moc ve veškerém našem úsilí.
Kéž Pán ve vašem úsilí žehnat životu dorůstající generace požehná také vám ve zkouškách, kterým osobně čelíte. Mám vás rád a vydávám svědectví o našem Nebeském Otci a Jeho Synu Ježíši Kristu. Oni žijí.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.