2:3

Andělé a úžas

Starší Jeffrey R. Holland

Kvorum Dvanácti apoštolů

Školicí vysílání Církevního vzdělávacího systému • 12. června 2019 • Aula v přízemí Církevní administrativní budovy

Bratr Peterson ve své úvodní modlitbě použil slovo „rodina“ – a to na mě opravdu zapůsobilo. Jsem nadšený z toho, že zde s vámi mohu být na tomto výročním setkání, které je pro mě setkáním rodinným. Inspirovalo mě dosud každé slovo, jež pronesli bratr Webb, sestra Cordonová a starší Clark. A modlím se o to, abych nyní mluvil v souladu s tím, co tito tři řekli.

Srdečně každého z vás zdravím, a jak jsem zmínil bratra Petersona, ta myšlenka rodiny skutečně vyjadřuje to, jak na vás nahlížím, a chtěl bych, abyste tomu věřili. Vím, že takovýto vztah k vám mají členové komise, ale určitým velmi výjimečným způsobem na vás takto nahlížím i já.

Letos v létě tomu bude 54 let, co jsme s Pat podepsali svou první smlouvu s CVS, a od té doby jsme s vámi tak či onak v nějakém kontaktu prakticky každý rok našeho života. Když jsme se tehdy rozhodli, že budeme žít a vydělávat si na živobytí v seminářích a institutech, netušili jsme, jak pevné a trvalé pouto tím pro nás vznikne. Neměli jsme moc velké sebevědomí, a kdyby nám naši kolegové učitelé, inspektoři, administrátoři a ostatní neprojevovali v oněch prvních letech přátelství a skutečně bratrskou a sesterskou lásku, tak si myslím, že bychom neměli dost sebedůvěry na to pokračovat. Tyto vazby z našich počátků v tomto programu stále tvoří jedny z našich nejkrásnějších přátelství, která nyní, o více než půl století později, máme. A to samozřejmě nezmiňuji stovky – a nejspíš asi tisíce – studentů, které jsme během té doby učili a měli rádi. Modlím se o to, abychom v Církevním vzdělávacím systému nikdy neztráceli ze zřetele onen pocit rodiny. Je to jeden z důvodů, proč jsme zde chtěli sloužit.

A v souvislosti s touto láskou, kterou jsem zahájil svůj proslov, jednou z věcí, které bych vám dnes rád předal, je to, jak moc vás mají rádi všechny generální autority a všichni generální úředníci Církve a jak na vás spoléhají. V našich radách, výborech a komisích trávíme velmi podstatnou část našeho času – čehož je důkazem i velký počet zde přítomných generálních úředníků a úřednic pomocných organizací – a pracujeme na tom společně. Nevím, kolik času tím trávíme, ale odhadoval bych (a mohou mě pak opravit), že asi tak v 30 až 35 procentech našeho času v povoláních generálních autorit či generálních úředníků nějak mluvíme o mladých členech Církve – o těch věkových skupinách, se kterými, všeobecně řečeno, pracujete, které jste zaměstnáni učit, a také o těch, kteří se k vám teprve chystají přijít. Mluvíme o světě, ve kterém žijí, o výzvách, kterým čelí, a o mimořádných skutečnostech, s nimiž se naši mladí členové v čím dál mladším věku setkávají. Ne všechny tyto skutečnosti jsou zlovolné, ale některé jsou. Tito mladí lidé potřebují veškerou pomoc, kterou mohou získat, a naštěstí ji získat mohou. U kormidla této lodě je Bůh a tato loď připluje bezpečně do přístavu. On pro to připravil vše, co je k tomu zapotřebí.

Nikdy jsem si například nemyslel, že je shodou náhod, že naše studenty přivádíme do programu semináře právě ve věku, ve kterém byl Joseph Smith, když obdržel První vidění. Předpokládám, že náš Otec v nebi měl dojem, že ve věku kolem 14 let dosáhl Joseph dostatečné úrovně vyzrálosti, aby vykročil na cestu svého velikého prorockého poslání. Můžeme tedy také předpokládat, že toto je zpravidla věk, v němž mohou i další mladí lidé mít svůj začátek vyzrálého svědectví o evangeliu Ježíše Krista a kdy se toto svědectví (doufejme) v budoucích letech rozvine v mocnou sílu, která je povede po zbytek věčnosti?

Nepochybně právě proto nás Pán inspiroval k tomu, aby měl tento program takovou strukturu, jakou má – kdy se můžeme dotýkat srdce chlapce nebo dívky, zatímco činí onen úžasný krok k dospělosti, a kdy s nimi můžeme být v intenzivnějším kontaktu a přinášet jim hluboké zážitky i během týdne, místo abychom se spoléhali jen na jeden výukový zážitek o sabatu. Zatímco se Církev posouvá k na domov zaměřeným a Církví podporovaným studijním osnovám, můžeme být hrdí na to, že CVS svým zaměřením na studium v průběhu týdne a doma vždy směřovala touto cestou. Tato nedávná úprava posouvá semináře a instituty blíže k hlavnímu proudu studijních osnov Církve než kdy dříve v její historii.

A když už o tom mluvím, dovolte mi upozornit na pěkný kompliment, který nám věnovali předsedající bratří tím, že nás požádali, aby studijní program semináře běžel shodně s církevním kalendářem čtyřletého opakujícího se studia písem. Je jednou věcí obdržet takový kompliment, ale je zvlášť hodnotné obdržet ho předsedy naší komise. Dovolte mi připomenout vám, kdo je předsedou naší komise. Toto řekl president Nelson, když oznamoval tuto změnu:

„Počínaje rokem 2020 se budou kurzy studia v semináři řídit kalendářním rokem. Ve třídách se bude studovat tatáž kniha písem, která se studuje v osnovách ‚Pojď, následuj mne‘. Tato změna posílí na domov zaměřený a Církví podporovaný přístup ke studiu evangelia díky sjednocenému studiu v domově, v Nedělní škole a v semináři.

Vybízím vás, až budete o této změně uvažovat, abyste přemítali o své budoucnosti. Vaše schopnost mít na svět větší vliv než kterákoli předchozí generace zcela závisí na míře vaší oddanosti Pánu Ježíši Kristu. Každý z vás má zodpovědnost pomáhat učit Jeho evangeliu doma ty, s nimiž žijete. Seminář a institut vám pomohou přetvořit váš domov tak, aby se stal svatyní víry – místem, kde se evangelium Ježíše Krista vyučuje, studuje, kde se podle něj žije a kde ho lidé milují.

Nevím jak vy, ale já se v tomto programu pohybuji již dlouho a je tomu již mnoho let od doby, kdy president Církve mluvil o této záležitosti tak konkrétně a povzbudivě a kdy promlouval k nám osobně. Jsem za to velmi vděčný, presidente Nelsone. Mohu konstatovat, že v tomto období velkých i malých změn, Bratří mluví více a přemýšlejí více o zásadách semináře a institutu a zabývají se bezprostředněji jejími pracovníky než kdykoli jindy, co za ty roky strávené touto službou pamatuji. Je úžasné být součástí této rodiny Církevního vzdělávacího systému právě v této době.

Dovolte mi nyní přejít k jádru toho všeho, k účelu dnešního shromáždění a k účelu naší každodenní a každotýdenní výuky – ke studentovi, k ústřednímu bodu našeho zájmu a náklonnosti.

Zatímco se svět stává čím dál sekulárnější, musíme se učit, jak více pomáhat a jak být lepším příkladem pro naše mladé muže a ženy, kteří hájí svou víru, zatímco žijí v kultuře, jež víru často popírá nebo, co je ještě horší, shazuje a zlehčuje. Propast mezi našimi věrnými mladými lidmi a někdy nepřátelským světem kolem nich se přinejmenším ze všeobecného hlediska každým dnem zvětšuje. To je samozřejmě „daný fakt“ zmíněný v proroctvích posledních dnů, což ovšem neznamená, že je příjemné to řešit nebo že je zábavné tomu čelit. V rámci tohoto malého shrnutí stavu dnešního světa se našim studentům kvůli určitým charakterovým rysům s oblibou říká generace Z. Tyto charakterové rysy definují některé naše výzvy týkající se výuky:²

Neustále jsou k něčemu připojeni. „Nikdy nepoznali svět bez internetu nebo mobilních telefonů [nebo sluchátek]. … Google [pro ně] existuje odjakživa.“³ Možná nikdy neviděli telefon s vytáčecím číselníkem ani nikdy nevolali z místa, kterému se říká telefonní budka. To ale nevadí, protože tato generace dává beztak přednost psaní esemesek.
Prostřednictvím této všudypřítomné elektronické sítě jsou již ve velmi útlém věku vystavováni ohavné a zhoubné pornografii.
Mají sklon „[podporovat] sňatky homosexuálů a transgenderová práva … [jako] součást běžného života. Bylo by vzácné, kdyby příslušník generace Z neměl nějakého [známého] v LGBT komunitě.“⁴ Vzhledem k těmto společenským vztahům se tenká linie mezi přátelstvím a schvalováním určitého chování začíná rozostřovat a je těžké ji načrtnout.
„Jsou to postkřesťané. Téměř čtvrtina“ (tady nejde o naše mladé členy Církve; jde o mladé, kteří tvoří svět, na který se nyní díváme), „téměř čtvrtina (23 procent) amerických dospělých – a třetina mileniálů – jsou nevěřící, kteří se nehlásí k žádnému náboženskému přesvědčení. Mnozí příslušníci generace Z vyrůstají v rodinách, kde žádné náboženství neexistuje, [což jim] v osobním životě neposkytuje žádnou zkušenost s náboženstvím [ani alespoň nějakou náboženskou souvislost]“.⁵
Nedávný průzkum postojů australských dospívajících vůči náboženství se dostal na titulní stránky novin kvůli tomu, že se zjistilo, že 52 procent z nich se neztotožňuje s žádným náboženstvím, a jen 37 procent z nich věří v Boha.⁶
Jejich duchovní situaci popisuje celkem obsáhle pastor a spisovatel James Emery White. Řekl: „Zaprvé – jsou ztracení. Nelze říci, že zkrátka žijí v postkřesťanském kulturním prostředí a jsou jím utvářeni. Nemají ani vzpomínku na evangelium [ani na nějakou souvislost týkající se evangelia]. Úroveň jejich duchovní negramotnosti je jednoduše neuvěřitelná. … [Zadruhé] – nemají vedení. Vedení od jejich rodiny přichází v malé, pokud vůbec nějaké, míře, a dokonce ještě v menší míře přichází z jejich snahy získat nějaké rady z internetu.“⁷
Podle článku v deníku USA Today je generace Z tou nejosamělejší podskupinou, o které ve společnosti víme.⁸ V tomto článku se cituje studie provedená v roce 2010 na BYU, která došla k závěru, že (cituji) „osamělost má tentýž dopad na úmrtnost jako vykouření 15 cigaret denně, a je dokonce ještě nebezpečnější než obezita“.⁹
Přibližně 53 procent třináctiletých amerických dívek není spokojeno se svým tělem. Toto číslo se zvyšuje na 78 procent, když je dívkám 17 let. Přes 50 procent dospívajících dívek a 30 procent dospívajících chlapců má nezdravé návyky týkající se udržování tělesné váhy – vynechávání jídel, hladovění, kouření cigaret, zvracení či užívání projímadel.¹⁰
A konečně – dokáží se soustředit jen na krátkou dobu. Někteří tvrdí, že průměrná doba pozornosti příslušníků generace Z je asi osm vteřin.¹¹ Jejich pozornost bych ztratil během prvních tří bodů, které jsme si zde ukázali.

Učitelé semináře a institutu samozřejmě všechny tyto problémy nevyřeší přes noc, ale Bratří na vás spoléhají, že budete patřičně sečtělí, dobře připravení, duchovně naladění a do značné míry i schopní odpovídat na otázky, které vyvstanou, správným způsobem a ve správnou chvíli. Díky kontaktu se studenty během týdne jste pro ně dostupnější než téměř všichni další učitelé v Církvi, a tak postupujte moudře, ale buďte si jisti tím, že Bratří si přejí a očekávají, že budete pomáhat – formálně i neformálně, ve třídě i mimo ni – učit zásadám, praktikám a naukám Církve.

Zůstávejte otevření – otevření zvláště vůči Duchu. Ponechávejte si v plánech svých lekcí určitý prostor a volnost. Pokud potřebujete lekci trochu zkrátit, abyste mohli vydat svědectví a podpořit diskusi na současné téma, učiňte tak, prosím – pokud vás k tomu inspiruje Duch a pokud vás nabádá, že to je vhodné.

Samozřejmě to musíte udělat, aniž byste překračovali hranice a osobovali si roli pseudovedoucího kněžství či pomocné organizace, která nám nenáleží. Toto chození po laně je v našem systému výzvou již od jeho počátku a vždy bude. Je k tomu zapotřebí dobrého úsudku a vedení Ducha, ale je to výzva, kterou stojí za to přijmout, a Bratří vás chválí za vaši snahu. Všichni jsou potřební; a toto poselství musí být na každé úrovni jasné a stále stejné.

„Trouba vydala-li by nejistý hlas, kdož se bude strojiti k boji? … Toho hledejte, abyste se k vzdělání církve rozhojnili.“¹²

Je jasné, že kvůli tak neuvěřitelným silám, které v dnešní době působí, bude zapotřebí výuky evangelia tak mocné, že naprosto nic nebude moci otřást vírou našich mladých lidí ani je odchýlit z cesty, až vyjdou z vaší třídy a znovu vstoupí do světa. O takovémto druhu výuky je snazší mluvit než ho uskutečňovat, to vy i já moc dobře víme, ale každý z nás může být o něco lepší. Můžeme být mocnějšími učiteli, než někdy býváme. Ve snaze zhostit se takto ohromujícího úkolu si prosím z mého dnešního proslovu k vám zapamatujte alespoň toto – student není nádoba, která se má naplnit; student je plamen, který se má zažehnout.

Jakožto učitelé evangelia máme být duchovními žháři. Naše lekce mají být zápalné látky. Máme být pyromaniaci, kromě té části „maniaci“ – jen „pyrové“. Než mě nahlásíte Bratřím nebo na policii, dovolte mi to prosím vysvětlit.

Vždy na mě velmi působí, že v Knize Mormonově se téměř v každé významné situaci spojené s výukou používají při popisu onoho okamžiku slova, že dotyčný učil s „mocí a pravomocí“.¹³ To je i mé největší přání při výuce a doufám, že totéž si přejete i vy.

Prosím, nechápejte mě špatně. Nemluvím o tom, abyste zvýšili decibely svého hlasu nebo abyste byli při výuce teatrální; a už vůbec nemluvím o falešných emocích. Mluvím o tom, co je v podstatě a prostě záležitostí ducha – ducha, který se projevuje tak rozdílnými způsoby, jak rozdílní jste vy. Musíte být sami sebou. Nemůžete být Bruce McConkie nebo Boyd Packer nebo Russell Nelson, i když určitě uděláme dobře, když budeme přemýšlet o tom, proč na nás zrovna tito učitelé mají takový vliv, jaký mají. Učte se od skvělých učitelů (minulých i současných) co možná nejvíce, ale v konečném důsledku musíte učit přirozeně; musíte učit svým stylem. Ať již máte jakýkoli přístup, výsledkem má být mocná výuka s pravomocí.

Dovolte mi uvést několik příkladů zaznamenaných v Knize Mormonově. V 5. kapitole Helamana je příběh o Nefim a Lehim, pojmenovaných po svých dřívějších otcích, kterým bylo dáno pověření učit Lamanity v zemi Zarahemle. Kromě výuky této náročné skupiny se Nefi a Lehi setkali také s „odštěpenci“ – odpadlými Nefity, kteří přešli k Lamanitům a přidali se k nim v jejich odporu proti prorokům Božím. Nevím, jak vy, ale tyto dvě skupiny představují typ nepřátelského obecenstva, na které bych se v pondělí ráno zrovna dvakrát netěšil. V té době byli Lamanité nepřátelští, rozzlobení a plni odhodlání pomstít se Nefitům kvůli sporu, jehož původ většina z nich již dávno zapomněla. A pak, jako kdyby toho nebylo málo, tu máme ty takzvané exmormony hlásící se k Ježíšovi (to oni používají slovo „mormoni“, ne já) – místní odpadlíky, kteří kdysi byli členy kvora kněží, kteří v několika málo případech sloužili věrně na misii, ale nyní sešli z cesty. Kdysi učili pro nás, ale teď učí proti nám – proti království Božímu.

V písmech se však píše, že Nefi a Lehi těmto dvěma náročným skupinám „kázali s velikou mocí, natolik, že zahanbili mnohé z oněch odštěpenců, kteří přešli od Nefitů. … A stalo se, že … [také] kázali Lamanitům s takovou velikou mocí a pravomocí, neboť jim byla dána moc a pravomoc, aby mohli promlouvati, a také jim bylo dáno, co mají promlouvati.“¹⁴ Zastavme se u toho na chvíli. Zastavme se, abychom se zamysleli nad tím, jak úžasné by bylo, kdyby každý učitel v Církevním vzdělávacím systému – nebo v Církvi – věděl tyto dvě věci – jak mluvit a co říci. To by byl opravdový dar jazyků, i kdyby to byla vaše rodná řeč. A jak tomu rozumím já, to je přesně ten dar, který byl dán těmto dvěma, když učili. Byla jim „dána moc a pravomoc, aby mohli promlouvati, a … co mají promlouvati. … Tudíž promlouvali k velikému úžasu Lamanitů.“¹⁵

Připomíná vám slovo úžas nějaký jiný příběh z Knihy Mormonovy? Zamyslete se nad Mosiášem 27, kde Alma a synové Mosiášovi „obcházeli bouříce se proti Bohu“. Ve verši 11 se píše: „Ukázal se jim anděl Páně; a sestoupil jakoby v oblaku; a promluvil jakoby hlasem hromu, který způsobil, že země, na níž stáli, se třásla.“¹⁶

Omlouvám se, že vám teď hned předložím další editorskou poznámku. Myslíte si, že to bylo opravdu skutečné zemětřesení? Myslíte si, že kdybyste měli každých 12 metrů v zemi měřicí přístroj, tak byste na Richterově škále naměřili stupeň pět nebo šest, osm nebo devět a že v hlubinách moře by vzniklo tsunami a celá země by se v okamžiku proměnila? Možná ano. Někdy možná ano. Určitě se to mohlo stát, ale já si to v tomto konkrétním případě, vzhledem k danému kontextu, nemyslím. Podle mě se jednalo o jedno z oněch osobních zemětřesení, která Pán sesílá jednotlivcům, přesně jim na míru. Věřím, že země se otřásla pro Almu a syny Mosiášovy, ale kdo ví, zda se otřásla i pro někoho jiného.

Zcela jistě jste něco podobného zažili i vy při výuce ve třídě. Kdy něco, co jste řekli, zapůsobilo na některého studenta tak mocně, že celý zbledl, byl v slzách, nebo oboje, a co se mu zarylo hluboko do duše, zatímco studenta po jeho pravici nebo levici to evidentně nijak zvlášť nezasáhlo. V misijním poli se to stává neustále. Však to víte; sami jste to zažili! Dva společníci někde učí rodinu v bytovém domě. Učí manželský pár lekci, která jim mění srdce a způsobuje takové zemětřesení, že se byt číslo 106 vznáší nad základy, zatímco lidé ve vedlejším bytě číslo 105 blaženě sledují Československo hledá talent a lidé v bytě číslo 107 se snaží zjistit skóre zápasu mezi Spartou a Slávií. Nevím, zda lze, geologicky řečeno, slíbit zemětřesení měřené Richterovou stupnicí, ale myslím, že Pán a písma vám rozhodně slibují osobní zemětřesení, které změní studenta až do nitra jeho duše, natolik, že se mu bude třást země pod nohama. Ale omlouvám se, že odbočuji!

Pokračujme veršem 12 v Mosiášovi 27:

„Tak veliký byl … úžas“ Almy a synů Mosiášových, „tak veliký byl jejich úžas, že padli k zemi a nerozuměli slovům, jež k nim [anděl] promlouval. …

A nyní, Alma a ti, kteří byli s ním, padli opět k zemi, neboť veliký byl jejich úžas; neboť na své vlastní oči spatřili anděla Páně; a hlas jeho byl jako hrom, který otřásal zemí. …

A nyní, úžas Almův byl tak veliký, že oněměl, takže nemohl otevříti ústa svá; ano, a zeslábl, dokonce tak, že nemohl hýbati rukama svýma.“¹⁷

To, na co myslím, o co se modlím a v co doufám, je to, že v Církevním vzdělávacím systému bude skutečně probíhat výuka přinášející úžas. Musíme tyto studenty přivádět k úžasu a musíme toho dosahovat „s mocí a pravomocí Boží“,¹⁸ jež jsou udíleny učiteli – ať již profesionálnímu, nebo dobrovolníkovi – který učí evangeliu Ježíše Krista směle a čestně. Víte, co je kořenem anglického slova astonish neboli užasnout? Netuším, jak je tomu v reformované egyptštině nebo v hebrejštině, ale v angličtině pochází kořen tohoto slova ze slova „tonare“ – což znamená hrom.¹⁹

To vám může pomoci porozumět tomu, proč Alma po svém obrácení řekl: „Ó, kéž bych byl andělem a dostalo se mi přání srdce mého, abych mohl jíti a promlouvati pozounem Božím, hlasem, který by zachvíval zemí, a hlásati pokání všem lidem!

Ano, oznámil bych každé duši, jakoby hlasem hromovým, pokání a plán vykoupení, že mají činiti pokání a jíti k Bohu svému, aby na celé tváři země již nebylo smutku.“²⁰

Nuže, moji milí přátelé v CVS, je celkem zjevné, proč si Alma přeje andělské působení a hromový hlas, který zaznívá jako pozoun Boží a zachvívá zemí. Je to prosté – to, co zapůsobilo na něho, může zapůsobit i na druhé! Studenti ležící na zádech a tři dny činící pokání; očištění tak veliké, že by nikdy nemohli ani nechtěli uniknout jeho účinku; život následně navždy naprosto a zcela oddaný budování království Božího. Tomu říkám mocná výuka. Uvědomujeme si však, podobně jako Alma, že nejsme andělé a že takovýto vliv nebudeme mít pokaždé, když budeme stát před skupinou studentů. Co je však na našem povolání a zaměstnání v CVS úžasné, je to, že máme možnost to zkoušet, že máme obrazně řečeno opakované příležitosti ve třídě, kde to můžeme zkoušet.

Nyní se vraťme k Helamanovi 5. Pamatujte na to, že ani Nefi a Lehi nebyli andělé; byli to jen dobří, smrtelní učitelé, kteří měli určité poslání a poselství, jemuž učili s „velikou mocí a pravomocí“. Tito dva byli svědky toho, jak bylo „pokřtěno … ku pokání“ a do Církve vstoupilo 8 000 Lamanitů.²¹ Jistě si ten příběh pamatujete – díky ohni sestupujícímu z nebe a plameni Ducha, který hořel v nich, se celému tomuto shromáždění „studentů“, chcete-li, zažehla duše pravdou. Z vlastní zkušenosti vím, že číslo 8 000 by se celkem pěkně vyjímalo na týdenní zónové zprávě u kterýchkoli misionářských společníků v kterémkoli misijním poli.

Dovolte mi prosím promluvit na okamžik ještě o jednom učiteli, který měl nejen oheň v duši, ale také za svou službu zaplatil cenu nejvyšší tím, že bylo zapáleno i jeho tělo.

Abinadi je již od mého mládí jedním z mých nejobdivovanějších proroků v celých písmech. Přichází na scénu prakticky jako neznámý člověk, nenárokuje si prorocký původ ani neodhaluje nějakou slavnou rodinnou linii. Kvůli úpadku v Zenifově svéhlavé kolonii je Abinadi povolán volat ku pokání Zenifova syna a tristního nástupce – krále Noéma. Však ten příběh znáte.

Noé okamžitě vydává rozsudek smrti a Abinadi je nucen uprchnout. Po dvou letech skrývání se Abinadi znovu vydává učit a svědčit. Zde se zastavím, abych se pousmál nad tím, jak se v tomto všem projevuje zjevná dětská nevinnost tohoto proroka. Byl 24 měsíců v naprostém odloučení, nyní je přestrojen, aby byl nadále v anonymitě, a přesto jeho první slova po jeho návratu znějí takto: „Tak mi přikázal Pán řka – Abinadi, jdi a prorokuj.“²² V tomto okamžiku musím pochybovat o účinnosti jeho přestrojení, ale rozhodně nepochybujeme o jeho víře a odhodlání.

Abinadi odvážně prorokuje proti ohavnostem krále Noéma a jeho dvořanů a je zatčen a nakonec přiveden přímo před ten tribunál, který předtím odsuzoval. Členové rady ho nemilosrdně vyslýchali a tento mocný prorok „jim směle odpovídal a odolal všem jejich otázkám … a zahanbil je ve všech jejich slovech“.²³ Pak se přesouvá z obrany do útoku a začíná asi pět a půl kapitoly plné nauky, kteréžto kapitoly se řadí mezi nejpůsobivější kapitoly v celé Knize Mormonově. Sotva však začne, tak Noé, pronásledován pocitem viny a naplněn ohavností, požaduje, aby byl Abinadi zabit.

Toto vše je přípravou na scénu, která se mi navždy zaryla do duše – ne úplně tak, jak ji na svém úžasném obraze ztvárňuje Arnold Friberg,²⁴ ale podobně. Abinadi byl každopádně jako vězeň nějakým způsobem omezen – měl na sobě v té době používaná pouta. Jeho věk neznáme. Friberg ho namaloval jako starého (nebo staršího) muže, ale v textu se o tom nic nepíše. Nevím, jak byl starý. Byl silný fyzicky? Nevím, ale právě přišel z dvouletého pobytu určitého odloučení, a je možné, že byl někde, kde neměl k dispozici moc jídla. Pomyslete na Eliáše, kterého krmili krkavci.²⁵ Viděli jste někdy krkavčí spáry? Mám pocit, že tito malí opeřenci by při letu neunesli moc extravelkých porcí. Nevíme, ale Abinadi byl, vzhledem ke své situaci, možná hladový, unavený a přinejmenším poněkud fyzicky zesláblý.

„Pryč s tímto mužem a zabijte ho,“ volá král Noé, „neboť co s ním uděláme. …

A oni předstoupili a pokusili se na něj vložiti ruce své; ale on jim odolal a pravil jim:

Nedotýkejte se mne, neboť Bůh vás udeří, vložíte-li na mne ruce své, neboť jsem nepředal poselství, jež mne Pán poslal předati. …

Neboť na něm spočíval Duch Páně; a jeho tvář zářila nesmírným jasem, dokonce jako Mojžíšova, když byl na hoře Sinaji a když mluvil s Pánem.

A mluvil s mocí a pravomocí od Boha.“²⁶

„S mocí a pravomocí.“ Tady je to znovu. Když jsem si začal psát tento proslov a chtěl jsem použít Abinadiho, nevzpomněl jsem si, nebo jsem to možná nevěděl, že jeho příběh končí týmiž slovy – že učil s mocí a pravomocí. Přátelé, je jedna věc číst to, co je napsané na papíře, ale je úplně něco jiného vidět to svým duchovním zrakem a slyšet to v srdci jakoby hlasem hromu: „Nedotýkejte se mne, neboť Bůh vás udeří, vložíte-li na mne ruce své.“²⁷ Stěží dokáži přečíst tato slova, aniž bych byl dojat k slzám. Zaznívají mi v srdci s takovou vznešeností, takovou odvahou a monumentální silou! Není zde žádná zmínka o tom, že by křičel. Není zde žádná zmínka o tom, že by pohnul brvou. S ozbrojenou stráží a v poutech se ani moc pohnout nemohl. Avšak to, co řekl a jak to řekl, očividně zafungovalo. Říkám „očividně“, protože zde není žádná zmínka o tom, že by někdo z oněch stráží vyvinul sebemenší snahu ho odstranit, a ani král Noé ani nikdo z jeho kněží neřekl po dobu dalších čtyř strhujících kapitol jediné slovo.

Nemůžeme zde probrat všechny úžasné příklady takovéhoto druhu výuky, které v písmech jsou, ale jsou všude. Vyzývám každého z nás, abychom je vyhledávali, abychom o nich přemýšleli a abychom v souladu se svým povoláním sami žádali o část tohoto daru.

Tento druh výuky je náročný a obtížně zachytitelný. Kdybych věděl, jak takto učit, určitě by se mi více dařilo takto učit. Vím však toto – dokud pro něco nepociťujete nadšení, není možné, i kdybyste se snažili sebevíc, abyste přiměli studenty, aby pro to pociťovali nadšení. Mohu to zopakovat? Dokud pro něco sami nepociťujete nadšení, je nemožné, abyste přiměli studenty, aby z toho byli nadšení oni. Samozřejmě, že vrcholným zdrojem onoho nadšení je to, co bylo řečeno o Abinadim: „Neboť na něm spočíval Duch Páně; a jeho tvář zářila nesmírným jasem.“²⁸

Pokud je klíčem k úžas vzbuzující výuce Duch – a to skutečně je – pak je velkým rizikem mluvit ze starých připravených poznámek nebo používat příklady od jiného učitele nebo odrecitovat některý z proslovů z generální konference. Toto vše je dobré v původní situaci a velkolepé, když to bylo proneseno poprvé, takže určitě používejte cokoli a kdykoli, abyste do své výuky vnesli život a rozmanitost. Ale nejvíce bude záležet na tom, jak se cítíte, když budete tato slova pronášet. To nemůže nic nahradit. „Ó, kéž bych byl andělem …, abych mohl … promlouvati … hlasem, který by zachvíval zemí!“²⁹ Pamatujte si prosím: student není nádoba, která se má naplnit. Student je plamen, který se má zažehnout. A pokud se nám toto opravdu podaří, budeme moci být jednoho dne hodni toho, abychom se setkali s těmi, kteří byli upáleni u kůlu právě pro tuto schopnost křísnout o ocílku a zažehnout plamen. Jděte prosím kupředu, vy andělé slávy po celém světě – mějte na paměti posluchačstvo, k němuž promlouváme – jděte prosím a uvádějte své studenty v úžas. Svědčím o božskosti tohoto díla. Svědčím o božskosti vašeho povolání. Milovaní bratři a sestry, toto je dílo Všemohoucího Boha. Nevěnoval jsem celý svůj život nějaké pohádce. Nevěnoval jsem celý svůj život, ani vy, tomu, o čem Petr řekl, že z toho budeme obviňováni – totiž z toho, že následujeme klam, že následujeme nějaké historky, že následujeme vychytrale vyšlechtěnou nepravdu. Toto je pravda. Není to žádná vychytrale vymyšlená pohádka. Věnuji tomu celý svůj život, vy tomu věnujete ten svůj, a ti nejlepší lidé, které znám, tomu věnovali a věnují ten svůj. Toto je pravda Všemohoucího Boha a kéž vám na věky žehná za to, že o ní učíte. Ve jménu Ježíše Krista, amen.