Ženy Svatých posledních dnů jsou úžasné!
Starší Quentin L. Cook
Kvorum Dvanácti apoštolů
Mnohé ztoho, čeho vtéto Církvi dosahujeme, přichází díky nesobecké službě žen.
Spisovatel a historik Wallace Stegner psal o stěhování mormonů a o jejich shromáždění v údolí Solného jezera. Naši víru nepřijal a v mnoha ohledech byl kritický; přesto však na něj udělaly dojem oddanost a hrdinství prvních členů naší Církve, obzvláště žen. Prohlásil: „Jejich ženy byly úžasné.“1 Já dnes tento názor potvrzuji. Naše ženy Svatých posledních dnů jsou úžasné!
Bůh do žen vložil božské vlastnosti v podobě síly, ctnosti, lásky a ochoty obětovat se pro výchovu budoucích generací Jeho duchovních dětí.
Jedna nedávná studie provedená ve Spojených státech tvrdí, že ženy všech vyznání „věří v Boha vroucněji“ a navštěvují bohoslužby častěji než muži. „Téměř ve všech ohledech jsou pobožnější.“2
Tento závěr mě nijak nepřekvapil, zvlášť když pomyslím na ústřední úlohu rodin a žen v naší Církvi. Naše nauka je jasná: Ženy jsou dcery našeho Nebeského Otce, který je miluje. Manželka je rovna svému manželovi. Manželství vyžaduje naprosté partnerství, kde manželka a manžel pracují bok po boku na uspokojení potřeb rodiny.3
Víme, že ženy čelí mnoha výzvám, dokonce i ty, které se snaží žít podle evangelia.
Odkaz pionýrských sester
Hlavním rysem v životě našich pionýrských předků byla víra sester. Ženy mají z božské podstaty větší talent a pocit odpovědnosti za domov a děti a výchovu doma i při jiných příležitostech. V tomto světle je víra sester, které byly ochotny opustit domov a vydat se přes pláně do neznáma, inspirující. Pokud bychom měli určit jejich nejvýznačnější vlastnost, byla by to jejich neotřesitelná víra ve znovuzřízené evangelium Pána Ježíše Krista.
Hrdinské záznamy o tom, co tyto pionýrské ženy obětovaly a čeho dosáhly, když přecházely pláně, jsou pro Církev neocenitelným odkazem. Dojímá mě příběh Elizabeth Jacksonové, jejíž manžel Aaron zemřel po posledním překročení řeky Platte v Martinově výpravě ručních vozíků. Napsala:
„Nebudu se snažit popsat své pocity, když jsem se stala vdovou se třemi dětmi za tak trýznivých okolností. … Věřím, že … mé utrpení kvůli evangeliu bude posvěceno pro mé dobro. …
[Obrátila] jsem se na Pána, … Toho, který slíbil, že bude vdově manželem a sirotkům otcem. Obrátila jsem se na Něho a On mi přišel na pomoc.“4
Elizabeth řekla, že tento záznam psala jménem těch, kteří prošli podobnými zkušenostmi, s nadějí, že budoucí generace budou ochotny snášet a obětovat všechno pro království Boží.5
Ženy vdnešní Církvi jsou silné a statečné
Jsem toho názoru, že ženy v dnešní Církvi tuto výzvu naplňují a jsou v každém směru právě tak silné a věrné. Vedoucí kněžství této Církve na všech úrovních s vděčností oceňují službu, oběti, oddanost a přínos našich sester.
Mnohé z toho, čeho v této Církvi dosahujeme, přichází díky nesobecké službě žen. Ať v Církvi nebo v rodině, je úžasné pozorovat, jak kněžství pracuje ruku v ruce s Pomocným sdružením v dokonalém souladu. Takový vztah je jako dobře sehraný orchestr a výsledná symfonie inspiruje každého z nás.
Když jsem byl nedávno pověřen účastí na konferenci kůlu Mission Viejo v Kalifornii, dojala mě zpráva o jejich silvestrovském tanečním večeru pro mladé ze čtyř kůlů. Po skončení večera byla nalezena kabelka, a nebylo jasné, komu patří. Podělím se s vámi o část toho, co vyprávěla sestra Monica Sedgwicková, presidentka Mladých žen kůlu Laguna Niguel: „Nechtěli jsme nijak slídit; byla to něčí osobní věc! Tak jsme ji opatrně otevřeli a vyndali jsme to první, co bylo na vrchu – doufajíce, že to ukáže na majitelku. A ukázalo, … i když ne tak úplně – byla to brožurka Pro posílení mládeže. Páni! To už nám o majitelce cosi prozradilo. Pak jsme sáhli pro další věc – malý zápisník. Ten nám už určitě poskytne odpověď – ale ne takovou, jakou jsme očekávali. Na první straně byl seznam oblíbených veršů z písem. Dále tam bylo pět stran pečlivě popsaných verši a osobními poznámkami.“
Sestry okamžitě chtěly tuto věrnou mladou ženu poznat. Tak znovu sáhly do kabelky, aby zjistily majitelku. Vyndaly mentolové bonbony, mýdlo, krém a hřeben. Líbí se mi, jak to okomentovaly: „Z úst jí vycházejí jen dobré věci; má čisté a jemné ruce; a pečuje o sebe.“
Dychtivě očekávaly další poklad. Vyndaly peněženku pečlivě vlastnoručně vyrobenou z kartonu od džusu, v níž byly v zabaleném pytlíčku nějaké peníze. Sestry zvolaly: „Á, je kreativní a na vše připravená!“ Připadaly si jako malé děti o štědrém večeru. To, co vytáhly pak, je překvapilo ještě více – recept na německý čokoládový dort s poznámkou, že ho má udělat na kamarádčiny narozeniny. Téměř vykřikly: „Umí VYTVÁŘET DOMOV! A myslí na druhé a slouží jim.“ Pak, ano, konečně něco, co ukázalo, o koho jde. Vedoucí řekly, že pociťovaly veliké požehnání z toho, že „mohly být svědky tichého příkladu mladé dívky žijící podle evangelia“.6
Tento příběh ilustruje oddanost našich Mladých žen církevním měřítkům.7 Je to také příklad starostlivých, vnímavých a oddaných vedoucích Mladých žen po celém světě. Jsou úžasné!
Sestry hrají klíčovou roli v Církvi, v rodinném životě i jako jednotlivci, a tato role je v plánu Nebeského Otce zásadní. Mnohé z těchto zodpovědností jim neposkytují finanční náhradu, ale poskytují jim pocity zadostiučinění a z pohledu věčnosti jsou důležité. Nedávno jedna milá a velmi schopná žena z redakce jedněch novin požádala o popis toho, jakou roli hrají v Církvi ženy. Bylo jí řečeno, že všichni vedoucí v našich kongregacích jsou neplacení. V tom přerušila rozhovor a řekla, že její zájem nyní značně klesl. Řekla: „Nemyslím si, že ženy potřebují další neplacená místa.“
Vysvětlili jsme jí, že nejdůležitější organizací na zemi je rodina, v níž jsou „otcové a matky … rovnocenní partneři“8. Ani jeden z nich za to není placen, ale jejich požehnání jsou nepopsatelná. Samozřejmě jsme jí řekli o organizacích Pomocného sdružení, Mladých žen a Primárek, které jsou vedeny ženami-presidentkami. Vysvětlili jsme, že již od našich začátků se muži i ženy modlí, zajišťují hudbu, pronášejí kázání a zpívají ve sboru, dokonce i na shromáždění svátosti, našem nejposvátnějším shromáždění.
Nedávno vydaná a věhlasná kniha, American Grace [Americká milost], pojednává o ženách mnoha vyznání. Píše se v ní, že ženy Svatých posledních dnů jsou jedinečné, protože jsou nadmíru spokojeny se svou úlohou ve vedení Církve.9 Kromě toho, ze všech zkoumaných náboženství vykazují Svatí posledních dnů jako celek, muži i ženy, největší oddanost své víře.10
Naše ženy jsou úžasné nikoli proto, že se jim daří vyhýbat se těžkostem života – právě naopak. Jsou úžasné díky tomu, jak životním zkouškám čelí. Navzdory překážkám a zkouškám, které život přináší – ať jde o manželství nebo naopak jeho absenci, o rozhodování jejich dětí, chatrné zdraví, o nedostatek příležitostí a mnoho dalších problémů, ženy zůstávají obdivuhodně silné a neochvějné a věrné víře. Naše sestry v celé Církvi neustále „[pomáhají] slabým, [pozdvihují] ruce, které jsou skleslé, a [posilují] kolena zemdlená“11.
Jedna presidentka Pomocného sdružení, která na tuto neobyčejnou službu poukázala, řekla: „I když sestry slouží, stále si říkají: ‚Kdybych toho tak jen mohla udělat více!‘“ Ačkoli nejsou dokonalé a všechny čelí různým osobním těžkostem, jejich víra v milujícího Otce v nebi a jejich ujištění o Spasitelově smírné oběti prostupuje jejich život.
Úloha sester v Církvi
Během posledních tří let První předsednictvo a Kvorum Dvanácti usilovalo o vedení, inspiraci a zjevení, zatímco jsme se radili s vedoucími kněžství a pomocných organizací a pracovali na nových církevních příručkách. V průběhu této práce jsem pociťoval ohromující vděčnost za zásadní roli, kterou v minulosti hrály a i nyní hrají sestry, vdané i svobodné, v rodině i v Církvi.
Všichni členové Církve Ježíše Krista mají „[pracovati] na jeho vinici pro spasení duší lidských“12. „Práce spasení zahrnuje misionářskou práci členů, udržení obrácených, aktivizaci méně aktivních členů, chrámovou práci a rodinnou historii, … výuku evangelia“13 a péči o chudé a potřebné14. Tuto práci má v prvé řadě na starosti rada sboru.15
Konkrétně se v nových příručkách počítá s tím, že biskupové, kteří jsou vnímaví vůči aktuálním potřebám, budou delegovat více zodpovědností. Je třeba, aby členové věděli, že biskupové byli poučeni, aby delegovali. Je třeba, aby členové podporovali biskupa, který se touto radou bude řídit. To biskupovi umožní trávit více času s mládeží, mladými svobodnými dospělými a s jeho vlastní rodinou. Vedoucím kněžství a pomocných organizací a jednotlivým mužům i ženám bude delegovat i další důležité zodpovědnosti. Na úlohu ženy v domově se v Církvi nahlíží s velikou úctou.16 Když matka obdrží církevní povolání, které je časově náročné, otec často obdrží méně náročné povolání, aby byla v životě rodiny zachována rovnováha.
Před několika lety jsem se zúčastnil konference kůlu na Tonze. V neděli dopoledne byly první tři řady v kapli zaplněny muži ve věku 26 až 35 let. Domníval jsem se, že jde o mužský pěvecký sbor. Ale když přišla na řadu oznámení, každý z těchto 63 mužů se postavil, zatímco byla čtena jejich jména, aby jim byla vyjádřena podpora k vysvěcení k Melchisedechovu kněžství. Byl jsem potěšen i udiven.
Po skončení zasedání jsem se zeptal presidenta Mateakiho, presidenta kůlu, jak tohoto zázraku dosáhli. Řekl mi, že během schůzky rady kůlu hovořili o reaktivizaci. Presidentka Pomocného sdružení kůlu, sestra Leinata Va’enukuová, se tehdy zeptala, zda by mohla něco říct. Zatímco mluvila, Duch tomuto presidentovi potvrdil, že to, co navrhovala, je správné. Uvedla, že v jejich kůlu je velké množství úžasných mladých mužů, kterým je kolem 30 a 40 let a kteří nesloužili na misii. Řekla, že mnozí z nich vědí, že zklamali biskupa a vedoucí kněžství, kteří je důrazně povzbuzovali ke službě na misii, a tak se nyní cítí jako druhořadí členové Církve. Podotkla, že tito mladí muži již přesáhli věk pro službu na misii. Řekla, že je má ráda a že má o ně starost. Vysvětlila, že všechny spásné obřady jsou jim stále ještě k dispozici a že by se vedoucí měli zaměřit na vysvěcení ke kněžství a na obřady chrámu. Dodala, že ačkoli někteří z těchto mladých mužů jsou stále svobodní, většina z nich se oženila s úžasnou ženou – některé jsou aktivní, některé neaktivní, a některé nečlenky.
Po podrobné diskusi bylo na radě kůlu rozhodnuto, že nositelé kněžství a ženy z Pomocného sdružení podají pomocnou ruku, aby tyto muže a jejich manželky zachránili, zatímco biskupové budou trávit více času s mladými muži a mladými ženami ve svých sborech. Ti, kteří byli do této záchrany zapojeni, se soustředili v prvé řadě na přípravu bratrů na kněžství, věčné manželství a spásné obřady chrámu. Do dvou let po té konferenci, kde byla těmto 63 mužům vyjádřena podpora k vysvěcení k Melchisedechovu kněžství, byli téměř všichni obdarováni v chrámu a jejich manželky k nim byly připečetěny. Tento příběh je jen jedním příkladem toho, jak klíčové jsou pro práci spasení v našich sborech a kůlech sestry, a jak napomáhají získat zjevení, zvláště v rodinných a církevních radách.17
Úloha sester v rodině
Jsme si vědomi toho, že proti ženám a rodinám brojí obrovské síly. Nedávné studie naznačují, že oddanost manželství klesá a stejně tak i počty dospělých, kteří sňatek uzavírají.18 Pro některé se manželství a rodina stávají „volitelnou záležitostí namísto ústřední zásadou spravující naši společnost“19. Ženy stojí před mnoha volbami a je třeba, aby s modlitbou zvažovaly všechna rozhodnutí, která činí, i to, jak tato rozhodnutí ovlivní rodinu.
Když jsem byl vloni na Novém Zélandu, četl jsem v novinách v Aucklandu o ženách, ne naší víry, které se právě s tímto potýkají. Jedna matka si uvědomila, že v jejím případě bylo rozhodnutí, zda bude pracovat, nebo zůstane doma, ve skutečnosti o tom, zda si pořídí nový koberec a druhé auto, což vlastně nepotřebovala. Jiná žena ale měla pocit, že největším nepřítelem „šťastného rodinného života není placená práce – ale televize“. Řekla, že v rodinách není nouze o televizi, ale o společný čas.20
Toto jsou velmi citlivá a osobní rozhodnutí, ale jsou dvě zásady, které máme mít stále na paměti. Zaprvé – žádná žena nemá nikdy pociťovat potřebu se omlouvat nebo mít pocit, že její přínos je méně významný, protože své prvořadé úsilí věnuje výchově a výživě dětí. V plánu našeho Nebeského Otce nemůže být nic důležitějšího. Zadruhé – všichni si musíme dát pozor, abychom nesoudili nebo se nedomnívali, že sestry jsou méně udatné, pokud se rozhodnou pracovat mimo domov. Zřídkakdy chápeme nebo si plně uvědomujeme situaci druhých. Manžel a manželka se mají s modlitbou společně radit a rozumět tomu, že jsou za svá rozhodnutí zodpovědni před Bohem.
Soucítíme s vámi, oddanými sestrami, které jste osamoceným rodičem, z jakéhokoli důvodu, a vážíme si vás. Proroci se vyjadřují jasně, že „mnoho rukou je připraveno vám pomáhat. Pán vůči vám není lhostejný. A Jeho Církev také ne.“21 Přál bych si, aby Svatí posledních dnů byli v popředí, pokud jde o vytváření takové atmosféry na pracovišti, která bude vnímavější a vstřícnější k ženám i mužům v jejich rodičovských zodpovědnostech.
Vy, statečné a věrné svobodné sestry, prosím vězte, že vás máme rádi a vážíme si vás a ujišťujeme vás, že vám nebude odepřeno žádné věčné požehnání.
Emily H. Woodmanseeová, úžasná pionýrská sestra, napsala text k písni „Jak sestry v Sionu“. Správně prohlašuje, že „úloha andělů náleží ženám“22. To bylo popsáno jako „nic jiného, než plnění přímých a bezprostředních příkazů našeho Otce v nebi, a to je tím darem, který sestry se ctí přijímají“23.
Drahé sestry, máme vás rádi a obdivujeme vás. Vážíme si vaší služby v Pánově království. Jste úžasné! Jsem zvlášť vděčný za ženy ve svém životě. Svědčím o skutečnosti Usmíření, božskosti Spasitele a Znovuzřízení Jeho Církve. Ve jménu Ježíše Krista, amen.