Jakými muži a ženami máte býti?

Starší Lynn G. Robbins

Sedmdesátník

Kéž jste ve svém úsilí osvojit si křesťanské vlastnosti úspěšní, abyste mohli mít Jeho obraz vyryt ve své tváři, a aby se Jeho vlastnosti mohly projevovat ve vašem chování.

„Být či nebýt“ je vlastně velmi dobrá otázka.¹ Spasitel postavil tuto otázku mnohem pronikavěji, a tím se stala pro nás životně důležitou: „Jakými [muži a ženami] máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27; kurzíva přidána.) Sloveso být v první osobě přítomného času zní – já jsem. Pán nás vyzývá, abychom na sebe vzali Jeho jméno a Jeho povahu.

Abychom se stali takovými, jako je On, musíme také činit to, co činil On: „Vpravdě, vpravdě, pravím vám, toto je evangelium mé; a vy znáte věci, jež musíte činiti v církvi mé; neboť skutky, jež jste mne viděli činiti, máte činiti také.“ (3. Nefi 27:21; kurzíva přidána.)

Být a činit nelze oddělit. Tyto nauky na sobě závisejí a navzájem se podporují. Například víra inspiruje člověka k modlitbě, a modlitba pak posiluje jeho víru.

Spasitel často odsuzoval ty, kteří činili, aniž by byli – nazývaje je pokrytci: „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Marek 7:6.) Činit a nebýt je pokrytectvím nebo předstíráním, že jsme tím, kým nejsme – je to podvod.

Naopak být a nečinit je prázdné, stejně jako „víra, nemá-li skutků, mrtváť jest sama v sobě“. (Jakub 2:17; kurzíva přidána.) Být a nečinit není skutečným bytím – věřit, že jsme dobrými jen proto, že naše úmysly jsou dobré, je sebeklam.

Činit a nebýt – pokrytectví – je klamání ostatních, zatímco být a nečinit je klamání sebe sama.

Spasitel káral za pokrytectví zákoníky a farizee: „Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že dáváte desátky“ – cosi činili – „z máty a z kopru a z kmínu, a opouštíte to, což těžšího jest v zákoně, soud a milosrdenství a věrnost.“ (Matouš 23:23.) Nebo jinak řečeno, nebyli takovými, jakými být měli.

Spasitel uznával důležitost skutků, avšak bytí označil za „to, což těžšího jest“. Následující příklady ukazují, jakým způsobem je být důležitější:

Vstoupení do vod křtu je něco, co činíme. Tomuto však musí předházet ‚být, kterým je víra v Ježíše Krista a mocná změna srdce.
Přijímání svátosti je něco, co činíme. Být způsobilými přijímat svátost je však těžší a mnohem důležitější.
Vysvěcení ke kněžství je čin. Avšak moc kněžství je tím, co je těžší a co je založeno na zásadách spravedlivosti (NaS 121:36), což znamená být.

Mnozí si píší seznam úkolů, který nám připomíná, čeho chceme dosáhnout. Lidé si však zřídka zapisují, kým chtějí být. Proč? Úkoly jsou činy nebo události, které se po splnění dají na seznamu odškrtnout. Být však nikdy nekončí. Být si nemůžete odškrtnout. Tento pátek si mohu s manželkou vyjít a strávit s ní krásný večer, což je čin.Být dobrým manželem však není čin; musí to být součástí mé podstaty – mé povahy neboli toho, kým jsem.

A kdy si jako rodič mohu na seznamu odškrtnout děti jako hotové? Snaha být dobrým rodičem nikdy nekončí. A jednou z nejdůležitějších věcí, které můžeme jako dobří rodiče své děti naučit, je to, jak být více takový, jako Spasitel.

To, že jsme podobnými Kristu, není vidět, ale je to síla, která motivuje naše viditelné činy. Když například rodiče učí své dítě chodit, vidíme, že cosi činí – dítě přidržují a chválí. To, co činí, odhaluje skrytou lásku v jejich srdci a skrytou víru a naději ve schopnosti dítěte. Jejich úsilí pokračuje den za dnem – a je důkazem toho, že jsou vskrytu trpěliví a pilní.

Protože být je matkou a motivem činu,učit někým být změní chování mnohem účinněji, než když se zaměříme na činy samotné.

Když děti zlobí, řekněme, když se spolu hádají, často je chybně káráme za to, co učinily, nebo za hádky, kterých jsme si všimli. Avšak čin – jejich chování – je pouze projevem motivu skrytého v jejich srdci.Můžeme se zeptat: „Jaké vlastnosti by v budoucnu toto chování mohly napravit, pokud by jim dítě porozumělo? Být trpělivým a odpouštět, když mu někdo ublíží? Být laskavým a mírotvorcem?Přijmout osobní zodpovědnost za své jednání a nesvalovat vinu?“

Jak učí rodiče své děti těmto vlastnostem? Nikdy nebudeme mít lepší příležitost, jak učit děti křesťanským vlastnostem a ukazovat jim je, než máme ve způsobu, jakým je ukázňujeme. Slovo kázeň má v angličtině stejný kořen jako slovo učedník a vyjadřuje potřebu trpělivosti a učení z naší strany. Nemáme ukázňovat rozzlobení. Můžeme a máme ukázňovat tak, jak nás tomu učí 121. oddíl Nauky a smluv: „Přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou; laskavostí a ryzím poznáním.“ (Verše 41–42.) Jsou to křesťanské vlastnosti, které mají být součástí toho, jakými, jako rodiče a učedníci Krista, jsme.

Skrze ukázňování se dítě učí následkům. V takových chvílích pomáhá, když negativa obrátíme v pozitiva. Když se dítě přizná k něčemu špatnému, oceňte jeho odvahu přiznat se. Zeptejte se ho, čemu se ze své chyby nebo přestupku naučilo – to dá vám, a co je důležitější, i Duchu to dá, příležitost zapůsobit na něho a učit ho. Když děti učíme nauce skrze Ducha, pak má tato nauka moc časem změnit jejich samotnou podstatu – to, jakými jsou.

Alma vypozoroval tutéž zásadu: „Kázání slova mělo velikou schopnost vésti lid tak, aby činil to, co je spravedlné – ano, mělo mocnější účinek na mysl lidu nežli meč“ (Alma 31:5; zvýraznění přidáno.) Proč? Protože meč sloužil pouze k trestání chování – činu, zatímco kázání slova měnilo samotnou podstatu lidí, to, jakými byli nebo jakými se mohli stát.

Milé a poslušné dítě zapisuje své rodiče pouze do základního kurzu rodičovství. Jste-li požehnáni dítětem, které bezmezně zkouší vaši trpělivost, pak jste zapsáni do kurzu rodičovství s titulem. Spíše než byste přemýšleli, co jste v předsmrtelném životě udělali špatně, že jste si zasloužili tak náročné dítě, měli byste ho považovat za požehnání a za svou příležitost stát se podobnějšími Bohu. S jakým dítětem je pravděpodobnější, že vaše trpělivost, shovívavost a ostatní křesťanské vlastnosti budou testovány, rozvíjeny a tříbeny? Je možné, že toto dítě potřebujete zrovna tak, jak ono potřebuje vás?

Všichni jsme již slyšeli radu, že máme odsuzovat hřích a ne hříšníka. Podobně, když děti zlobí, musíme si dát pozor, abychom neřekli něco, co by děti přimělo si myslet, že to, co učinily špatně, určuje, jakými jsou. „Nikdy nedovolte, aby se neúspěch z činu přeměnil na identitu,“ spolu s doprovodnými nálepky „hloupý“, „omezený“, „líný“ nebo „nešikovný“.² Naše děti jsou Božími dětmi. To je jejich pravá identita a potenciál. Jeho plánem je pomoci dětem překonat chyby a přestupky a rozvíjet se, aby se staly takovými, jako je On. Neuspokojivé chování by tedy mělo být považováno za něco dočasného ne trvalého – za čin, a ne za identitu.

Musíme si proto dát pozor, abychom při ukázňování nepoužívali slovní spojení jako „ty pokaždé …“ nebo „ty nikdy …“. Buďte opatrní s výroky typu „Nikdy se nestaráš o to, jak se já cítím“ nebo „Proč na tebe musíme pokaždé čekat?“ Takovéto výroky přeměňují činy na identitu a mohou nepříznivě ovlivnit to, jak dítě vnímá sebe a svou hodnotu.

Zmatek ohledně identity může nastat také ve chvíli, kdy se dětí zeptáme, čím chtějí být, až vyrostou, jako by práce, kterou člověk vykonává, vymezovala, kým je. Identita a osobní hodnota nemají být vymezovány povoláním nebo majetkem. Například Spasitel byl prostým tesařem, ale to vůbec nevymezovalo Jeho život.

Když dětem pomáháme zjistit, kým jsou, a když posilujeme vědomí jejich osobní hodnoty, můžeme jejich úspěchy a chování – činy – náležitě oceňovat. Moudřejším by však bylo, kdybychom se při své chvále zaměřili především na jejich povahu a přesvědčení – na to, kým jsou.

Moudře ocenit výkon – čin – dítěte při sportu znamená pohlížet na ně z hlediska toho, jakým dítě je – například jeho síla, vytrvalost, postoj vůči protivenství a podobně – a tím oceníme nejen to, jakým je, ale i čin.

Když děti požádáme, aby se činily při domácích pracích, můžeme i zde ocenit, jakými jsou, například: „Jsem moc rád, když svou práci děláš ochotně.“

Když si děti přinesou ze školy vysvědčení, můžete je pochválit za dobré známky, ale trvalejší užitek možná přinese, když je pochválíte za píli: „Odevzdal jsi všechny úkoly. Víš, jak se vypořádat s těžkými úkoly a dotáhnout je do konce. Jsem na tebe hrdý.“

Během rodinného studia písem hledejte ve verších na daný den příklady vlastností a diskutujte o nich. Křesťanské vlastnosti jsou darem od Boha a nemohou být rozvíjeny bez Jeho pomoci,³ proto o ně proste v rodinných i osobních modlitbách.

Občas si o vlastnostech povídejte u večeře, obzvlášť o těch, na které jste toho rána narazili v písmech. „Jak jsi dnes někomu projevil přátelství? Jak jsi dnes někomu projevil soucit? Jak ti víra pomohla čelit dnešním těžkostem? V čem na tebe bylo spolehnutí? Jak jsi projevil svou čestnost? Štědrost? Pokoru?“ V písmech jsou desítky vlastností, kterým se máme naučit, a kterým máme učit.

Děti nejlépe naučíme, jakými mají být, když jim budeme takovými rodiči, jakým je pro nás náš Otec v nebi. On je dokonalým rodičem a podělil se s námi o svou příručku rodičovství – písma.

Dnes jsem hovořil v prvé řadě k rodičům, ale tyto zásady se týkají všech. Kéž jste ve svém úsilí osvojit si křesťanské vlastnosti úspěšní, abyste mohli mít Jeho obraz vyryt ve své tváři, a aby se Jeho vlastnosti mohly projevovat ve vašem chování. Když pak vaše děti nebo druzí pocítí vaši lásku a uvidí vaše chování, připomene jim to Spasitele a povede je to k Němu, a to je má modlitba a svědectví, ve jménu Ježíše Krista, amen.