Všední den věčnosti
Pokora ohledně toho, kdo jsme a jaké má s námi Bůh záměry, je zcela zásadní.
Od doby, kdy jsem jako mladý muž sloužil v Britské misii, mám rád britský humor. Někdy je charakterizován sebeironizujícím, umírněným a pokorným přístupem k životu. Příkladem takového humoru je popis letního období. Britská léta jsou poměrně krátká a nepředvídatelná. Jistý spisovatel suše pronesl: „Mám rád britské léto; je to můj oblíbený den v roce.“ Má oblíbená hrdinka britských kreslených příběhů byla zobrazena, jak pozdě ráno vstává z postele a svým psům oznamuje: „Propánajána! Asi jsme zaspali a zmeškali léto!“
V těchto vtipech se skrývá podobenství našeho života na této krásné zemi. V písmech se jasně píše, že naše drahocenná smrtelnost trvá jen velmi krátce. Z věčného pohledu lze říci, že náš čas na zemi je tak prchavý jako britské léto.
Někdy je velmi neokázalými slovy popsán i účel člověka a samotná jeho existence. Prorok Mojžíš byl vychováván v prostředí, které by dnes někdo mohl nazvat privilegovaným zázemím. V Drahocenné perle je zaznamenáno, že když Pán připravoval Mojžíše na jeho prorocké pověření, poskytl mu pohled na celý svět a všechny děti člověka, které jsou a byly stvořeny. Mojžíšova poněkud překvapivá reakce zněla: „Nyní … vím, že člověk není ničím, což jsem se nikdy nedomníval.“
Bůh následně slovy, jež vyvracejí jakékoli pocity nedůležitosti, které Mojžíš nejspíš měl, vyjádřil svůj skutečný záměr: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“
Před Bohem jsme si všichni rovni. Jeho nauka je jasná. V Knize Mormonově čteme, že „všichni jsou Bohu stejní“ – včetně černých a bílých, porobených a svobodných, mužů a žen. V souladu s tím jsou všichni zváni, aby přišli k Pánu.
Kdokoli, kdo hlásá nadřazenost v Otcově plánu kvůli takovým vlastnostem, jako je rasa, pohlaví, národnost, jazyk či ekonomické podmínky, je morálně pomýlený a nerozumí Pánovu skutečnému záměru se všemi dětmi našeho Otce.
Naneštěstí jsme v naší době téměř v každé vrstvě společnosti svědky toho, jak se sebedůležitost a arogance stavějí na odiv, zatímco pokora a odpovědnost vůči Bohu jsou haněny. Větší část společnosti ztratila své zakotvení a nerozumí tomu, proč jsme zde na zemi. Opravdová pokora, jež je nutná k tomu, abychom naplnili záměr, který s námi Pán má, je zjevná jen zřídkakdy.
Je důležité porozumět velikosti Kristovy pokory, spravedlivosti, charakteru a inteligence, jak je popsána v písmech. A je pošetilé podceňovat nutnost neustálého úsilí den za dnem si tyto křesťanské vlastnosti a rysy osvojovat – obzvláště pokoru.
Písma mluví jasně, že ačkoli je tento život poměrně krátký, je nesmírně důležitý. Amulek, který byl v Knize Mormonově misionářským společníkem Almy, řekl: „Tento život je dobou na to, aby se lidé připravili na setkání s Bohem; ano, vizte, den tohoto života je dnem na to, aby lidé vykonávali práce své.“ Nechceme tento život prospat, jako v případě mé hrdinky z kreslených příběhů.
Spasitelův příklad pokory a oběti za celé lidstvo je tou nejvýznamnější událostí v historii. Spasitel, dokonce jako člen Božstva, byl ochoten přijít na zemi jako neurozené děťátko a vstoupit do života, během něhož učil a uzdravoval své bratry a sestry a nakonec vytrpěl nepopsatelnou bolest v Getsemanech a na kříži, aby dokonal své Usmíření. Tento skutek lásky a pokory ze strany Krista je znám jako Jeho blahosklonnost. Toto vykonal pro každého muže a ženu, které Bůh stvořil nebo stvoří.
Nebeský Otec si nepřeje, aby Jeho děti ztrácely odvahu nebo vzdávaly úsilí o dosažení celestiální slávy. Když skutečně přemítáme o Bohu Otci a Synu Kristu, o tom, kdo jsou a co pro nás vykonali, naplňuje nás to uctivostí, úžasem, vděčností a pokorou.
Máme-li Pánu pomoci budovat Jeho Církev, je zcela zásadní pokora
Alma položil ve své době otázku, která je relevantní i pro dobu dnešní: „Jestliže jste zakusili proměnu srdce a jestliže se vám chtělo zpívati píseň vykupitelské lásky, chtěl bych se zeptati, cítíte se tak nyní?“ A pokračoval: „Mohli byste … říci, kdybyste v tuto dobu byli povoláni k smrti, že jste byli dostatečně pokorní?“
Pokaždé když čtu o tom, jak se Alma mladší zřekl svého postavení v čele státu, aby kázal slovo Boží, jsem ohromen. Alma měl nepochybně hluboké svědectví o Bohu Otci a Ježíši Kristu a pociťoval vůči Nim úplnou a bezvýhradnou odpovědnost. Měl nastavené správné priority a byl pokorný, aby se dokázal vzdát společenského postavení, protože si uvědomoval, že služba Pánu je důležitější.
Mít v osobním životě dostatečnou pokoru, abychom pomohli budovat Církev, je zvláště cenné. Mnohé prozrazuje jeden příklad z historie Církve. Prorok Joseph, když byl v červnu 1837 v chrámu Kirtland, pocítil inspiraci povolat apoštola Hebera C. Kimballa, aby přinesl evangelium Ježíše Krista do „Anglie … a otevřel dveře spasení tomuto národu“. Apoštol Orson Hyde a několik dalších bylo povoláno, aby ho doprovázeli. Reakce staršího Kimballa byla pozoruhodná. „Pomyšlení na to, že jsem byl povolán na tak důležitou misii, téměř přesahovalo mé schopnosti to unést. … Téměř jsem klesal pod břemenem, které na mě bylo vloženo.“ Nicméně na tuto misii se vydal – s absolutní vírou, oddaností a pokorou.
Někdy pokora znamená přijmout povolání, i když máme pocit, že na to nestačíme. Někdy pokora znamená sloužit věrně, i když máme pocit, že bychom zvládli i nějaké významnější povolání. Pokorní vedoucí potvrzují slovem i příkladem, že nejde o to, kde sloužíme, ale jak věrně sloužíme. Někdy pokora znamená překonat pocity uraženosti, když máme pocit, že se k nám vedoucí či jiní lidé zachovali nesprávně.
23. července 1837 se Prorok Joseph setkal se starším Thomasem B. Marshem, presidentem Kvora Dvanácti. Starší Marsh byl zjevně roztrpčený z toho, že Prorok povolal dva členy jeho kvora do Anglie, aniž by se s ním poradil. Když se Joseph se starším Marshem setkal, veškeré pocity ublíženosti šly stranou a Prorok obdržel pozoruhodné zjevení. Toto zjevení je nyní 112. oddílem Nauky a smluv. Udílí úžasné pokyny z nebe ohledně pokory a misionářské práce. Ve verši 10 se píše: „Buď pokorný; a Pán tvůj Bůh tě povede za ruku a dá ti odpověď na modlitby tvé.“
Toto zjevení přišlo přesně v tentýž den, kdy starší Kimball, starší Hyde a John Goodson, naplněni pokorou, hlásali Znovuzřízení evangelia Ježíše Krista v kapli Vauxhall v anglickém Prestonu. To bylo v této dispensaci poprvé, kdy misionáři hlásali evangelium mimo území Severní Ameriky. Jejich misionářské úsilí vedlo téměř okamžitě ke křtům obrácených a jeho výsledkem bylo mnoho věrných členů.
Další části zjevení jsou vodítkem k misionářské práci v naší době. Mimo jiné se zde píše: „Kterékoli pošlete ve jménu mém, … budou míti moc otevírati dveře království mého pro jakýkoli národ, … nakolik se pokoří přede mnou a setrvají ve slovu mém a budou poslouchati hlas Ducha mého.“
Pokora, která byla podstatou tohoto úžasného misionářského úsilí, umožnila Pánu budovat Církev pozoruhodným způsobem.
Naštěstí jsme tohoto dál svědky i v dnešní Církvi. Členové, včetně dorůstajícího pokolení, obětují svůj čas a odkládají vzdělání a zaměstnání, aby mohli sloužit na misii. Mnozí starší členové opouštějí zaměstnání a přinášejí další oběti, aby mohli sloužit Bohu v jakékoli pozici, do níž jsou povoláni. Nepřipouštíme, aby nás od naplňování Jeho záměrů rozptylovaly či odváděly osobní záležitosti. Služba v Církvi vyžaduje pokoru. Pokorně sloužíme tam, kde jsme povoláni, celou svou mocí, myslí a silou. Pokoře, jež je křesťanskou vlastností, je důležité porozumět na všech úrovních v Církvi.
Máme-li lidem pomáhat připravit se na setkání s Bohem, je zcela zásadní každodenní pokora
Cíl ctít Pána a podrobovat se Jeho vůli není v dnešní společnosti tak ceněný jako v minulosti. Někteří představitelé jiných křesťanských církví se domnívají, že žijeme v postkřesťanském světě.
Po celé generace byla převládajícím měřítkem pokora, jako náboženská ctnost, a střídmost a zdrženlivost, jako ctnosti občanské.
V dnešním světě se klade čím dál větší důraz na pýchu, velebení sebe sama a takzvanou „autentičnost“, což někdy vede k nedostatku opravdové pokory. Někteří tvrdí, že mravní hodnoty vedoucí ke štěstí lze v dnešní době vyjádřit takto: „Buďte opravdoví, buďte silní, buďte produktivní – a co je nejdůležitější, nespoléhejte se na druhé, … protože svůj osud … máte ve vlastních rukou.“
Písma zastávají odlišný přístup. Doporučují, abychom byli opravdovými učedníky Ježíše Krista. To vyžaduje, abychom si vypěstovali mocný pocit odpovědnosti vůči Bohu a pokorný přístup k životu. Král Beniamin učil, že přirozený člověk je nepřítelem Boha, a hlásal, že je zapotřebí se poddávat „nutkáním Svatého Ducha“. Mimo jiné vysvětlil, že to vyžaduje, abychom se stali poddajnými, mírnými, pokornými, trpělivými a plnými lásky.
Někteří zneužívají slovo autentičnost jako oslavu přirozeného člověka a vlastností, které jsou protikladem pokory, laskavosti, milosrdenství, odpuštění a slušnosti. Můžeme oslavovat svou osobní jedinečnost jakožto dětí Božích, aniž bychom museli používat autentičnost jako výmluvu pro nekřesťanské chování.
Překážky při vyhýbání se pýše nám na cestě za získáním pokory přináší novodobý internet. Dvěma příklady těchto překážek je požitkářský postoj ve stylu „dívejte se všichni na mě“ či verbální útoky na druhé na sociálních sítích. Dalším příkladem je „chlubení se pokorou“. Toto je definováno jako „okázale skromný či sebekritický projev [či fotografie], jehož skutečným cílem je přitáhnout pozornost na něco, na co je dotyčný člověk pyšný“. Proroci vždy varovali a varují před pýchou a kladením důrazu na marnosti světa.
Problémem je rovněž rozšířený úpadek slušného společenského projevu. Věčná zásada svobody jednání vyžaduje, abychom respektovali mnohá rozhodnutí, s nimiž nesouhlasíme. Konflikty a spory nyní často překračují „hranice všeobecné slušnosti“. Potřebujeme více umírněnosti a pokory.
Alma varoval, abychom nebyli „nadutí v pýše srdce svého“ a nedomnívali se, že jsme „lepší nežli druzí“, a nepronásledovali pokorné, kteří „kráčejí podle svatého řádu Božího“.
Já sám nacházím opravdovou dobrotivost mezi lidmi jakéhokoli vyznání, kteří jsou pokorní a pociťují odpovědnost vůči Bohu. Mnozí z nich souhlasí se starozákonním prorokem Micheášem, jenž prohlásil: „Čehož Hospodin vyhledává od tebe, jediné, abys činil soud, a miloval milosrdenství, a pokorně chodil s Bohem svým.“
Když jsme skutečně pokorní, modlíme se o odpuštění a odpouštíme druhým. Jak čteme v Mosiášovi, Alma učil, že kdykoli budeme činit pokání, Pán nám odpustí naše poklesky. Na druhé straně, jak je zmíněno v modlitbě Páně, když druhým neodpustíme jejich prohřešky, přivodíme na sebe odsouzení. Díky Usmíření Ježíše Krista jsou skrze pokání naše hříchy odpuštěny. Když neodpouštíme těm, kteří se vůči nám prohřešují, tak ve své podstatě Spasitelovo Usmíření odmítáme. Chovat pocity ukřivděnosti, odmítat odpustit a odmítat pokorně přistupovat ke vztahům s druhými křesťanským způsobem na nás vskutku přivádí odsouzení. Mít pocity ukřivděnosti je pro naši duši jedem.
Dovolte mi také varovat před jakoukoli formou arogance. Pán skrze proroka Moroniho činí zřetelný rozdíl mezi lidmi arogantními a lidmi pokornými: „Blázni se vysmívají, ale budou truchliti; a milost má je postačující pro mírné.“ Pán dále prohlásil: „Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; a milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“
Pokora také zahrnuje vděčnost za naše mnohá požehnání a božskou pomoc. Pokora neznamená dosáhnout nějakého konkrétního úspěchu ani překonat nějaký velký problém. Je to známka duchovní síly. Znamená to mít klidnou důvěru v to, že se den za dnem a hodinu za hodinou můžeme spolehnout na Pána, sloužit Mu a naplňovat Jeho záměry. Modlím se o to, abychom v tomto svárlivém světě neustále každý den usilovali o opravdovou pokoru. Jedna známá báseň to vyjadřuje takto:
Vydávám s jistotou svědectví o Spasiteli a o Jeho Usmíření a o tom, jak nesmírně důležité je pokorně Mu sloužit vždy a každý den. Ve jménu Ježíše Krista, amen.