Obraťte se k Pánu

Biskup W. Christopher Waddell

Druhý rádce v Předsedajícím biskupstvu

Nemůžeme ovlivnit vše, co se nám přihodí, ale máme absolutní vliv na to, jak na změny v životě zareagujeme.

Na jaře roku 1998 jsme s Carol měli možnost spojit služební cestu s rodinnou dovolenou a vzít své čtyři děti a nedávno ovdovělou tchyni na několik dní na Havaj.

Večer před odletem na Havaj zjistil lékař našemu čtyřměsíčnímu synovi Jonathonovi oboustranný zánět středního ucha a bylo nám řečeno, že nejméně tři až čtyři dny nebude moci nikam jet. Bylo rozhodnuto, že Carol zůstane doma s Jonathonem a já pojedu se zbytkem rodiny.

První náznak toho, že to nebude výlet, jaký jsem si představoval, přišel záhy po našem příletu. Když jsme šli po měsícem zalité cestě lemované palmami s výhledem na oceán před námi, otočil jsem se, abych prohodil něco o kráse ostrova, a v tomto romantickém okamžiku, místo abych spatřil Carol, jsem se díval do očí své tchyně, kterou, měl bych dodat, mám moc rád. Zkrátka to nebylo to, co jsem očekával. Ani Carol nečekala, že stráví dovolenou sama doma s naším nemocným synem.

V životě nastanou chvíle, kdy se ocitneme na nečekané cestě a budeme čelit závažnějším okolnostem, než je narušená dovolená. Jak zareagujeme, když nám události, často mimo naši kontrolu, změní život, který jsme si plánovali nebo přáli?

6. června 1944 dorazil Hyrum Shumway, mladý podporučík americké armády, při spojenecké invazi na pláž Omaha. Bezpečně se vylodil, ale 27. července ho při postupu spojenecké armády vážně zranil výbuch protitankové miny. V okamžiku se jeho život a budoucí lékařská kariéra dramaticky změnily. Po mnoha operacích, které bratru Shumwayovi pomohly dostat se z nejvážnějších zranění, již nikdy neviděl. Jak na to zareagoval?

Po třech letech v rehabilitační nemocnici se vrátil domů do Lovellu ve Wyomingu. Věděl, že jeho sen stát se lékařem se již splnit nemůže, ale byl odhodlaný žít dál, oženit se a zaopatřovat rodinu.

Nakonec našel práci v Baltimoru v Marylandu jako rehabilitační poradce a specialista na hledání zaměstnání pro nevidomé. Při vlastní rehabilitaci poznal, že nevidomí jsou toho schopni zvládnout více, než si sám uvědomoval, a během osmi let v této funkci našel zaměstnání více nevidomým lidem než kterýkoli jiný poradce v celém státě.

Když si nyní byl Hyrum jistý, že je schopen postarat se o rodinu, požádal svou dívku o ruku se slovy: „Pokud budeš číst poštu, třídit ponožky a řídit auto, já zvládnu to ostatní.“ Zanedlouho byli zpečetěni v chrámu Salt Lake a nakonec byli požehnáni osmi dětmi.

V roce 1954 se Shumwayovi vrátili do Wyomingu a bratr Shumway zde pak pracoval 32 let jako ředitel státní vzdělávací instituce pro neslyšící a nevidomé. Zároveň sloužil sedm let jako biskup sboru Cheyenne First Ward a později 17 let jako patriarcha kůlu. Po odchodu do důchodu sloužili bratr a sestra Shumwayovi také jako misionářský pár v Anglické misii Londýn-jih.

Hyrum Shumway zemřel v březnu roku 2011 a zanechal mnoha svým potomkům – dětem, vnukům a pravnoučatům – odkaz víry a důvěry v Pána i v náročných situacích.

Hyrumu Shumwayovi válka sice změnila život, ale on nikdy nepochyboval o své božské podstatě a věčném potenciálu. I my jsme duchovní synové a dcery Boží a „přijali [jsme] Jeho plán, podle kterého [můžeme] obdržet hmotné tělo a získat pozemskou zkušenost, [abychom pokročili] směrem k dokonalosti a nakonec naplnil[i] své božské určení jako dědicové věčného života“. Žádné změny, zkoušky či protivenství nemohou tento směr věčné cesty změnit – jedině naše rozhodnutí, když používáme svobodu jednání.

Změny a z nich plynoucí těžkosti, s nimiž se ve smrtelnosti setkáváme, přicházejí v mnoha různých podobách a na každého z nás doléhají specifickým způsobem. Podobně jako vy vídám i já své přátele a rodinné příslušníky čelit výzvám způsobeným:

úmrtím někoho blízkého;
bolestným rozvodem;
tím, že možná nikdy nebudou mít příležitost uzavřít sňatek;
vážnou nemocí či úrazem;
a dokonce i přírodními katastrofami, kterých býváme v poslední době svědky po celém světě.

A mohl bych pokračovat. Ačkoli každá „změna“ může na naše osobní okolnosti působit jedinečným způsobem, z ní vyplývající zkouška či výzva má pokaždé jedno společné – skrze smírnou oběť Ježíše Krista je vždy dostupná naděje a pokoj. Usmíření Ježíše Krista poskytuje to nejlepší nápravné a hojivé opatření pro každé zraněné tělo, pošramoceného ducha a zlomené srdce.

Spasitel ví tak, jak to nemůže chápat nikdo jiný, co osobně potřebujeme k tomu, abychom se uprostřed změn posunuli kupředu. Na rozdíl od přátel a blízkých s námi má nejen soucit, ale dokáže se do nás i dokonale vcítit, protože sám prožil to, co prožíváme my. Ježíš Kristus kromě toho, že zaplatil cenu a trpěl za naše hříchy, také kráčel po každé cestě, potýkal se s každou výzvou a čelil každé bolesti – fyzické, duševní či duchovní – s nimiž se kdy ve smrtelnosti setkáme.

President Boyd K. Packer učil: „Milosrdenství a milost Ježíše Krista se nevztahují jen na ty, kteří se dopouštějí hříchů …, ale zahrnuje i zaslíbení trvalého pokoje všem těm, kteří Krista … přijímají a následují. Jeho milost je mocný ranhojič, dokonce i pro ty, kteří jsou zraněni nevinně.“

Během smrtelnosti nemůžeme ovlivnit vše, co se nám přihodí, ale máme absolutní vliv na to, jak na změny v životě zareagujeme. To neznamená, že výzvy a zkoušky, kterým čelíme, jsou nevýznamné či že jsou pro nás snadno zvládnutelné. Neznamená to, že budeme zbaveni bolesti či zármutku. Znamená to, že máme důvod k naději a že díky Usmíření Ježíše Krista můžeme kráčet kupředu a dočkat se lepších dnů – dnů plných radosti, světla a štěstí.

V Mosiášovi čteme příběh o Almovi, bývalém knězi krále Noéma, a o jeho lidech, kteří, byvše varováni Pánem, „odešli do pustiny před vojsky krále Noéma“. Po osmi dnech „přišli do … velmi krásné a libé země“, kde „rozbili své stany a počali obdělávati zemi a počali stavěti stavby“.

Jejich situace vypadala slibně. Přijali evangelium Ježíše Krista. Svým křtem uzavřeli smlouvu, že budou sloužit Pánu a dodržovat Jeho přikázání. A „množili [se] a převelice se jim [v zemi] dařilo“.

Jejich situace se ale brzy změnila. „Vojsko Lamanitů bylo uvnitř hranic země.“ Alma a jeho lid se záhy ocitli v zajetí a „jejich strasti byly tak veliké, že počali mocně volati k Bohu“. Navíc jim jejich podmanitelé dokonce přikázali, aby se přestali modlit, jinak měl být „každý, kdo bude přistižen, jak vzývá Boha, … usmrcen“. Alma a jeho lid neudělali nic, čím by si tyto nové životní okolnosti zasloužili. Jak na to zareagovali?

Než aby vinili Boha, obrátili se k Němu a „vylili mu srdce své“. Pán v reakci na jejich víru a tiché modlitby odvětil: „Buďte dobré mysli. … Ulehčím břemena, jež jsou vložena na vaše ramena, takže je ani nebudete na bedrech svých pociťovati.“ Krátce nato je „Pán … posílil, takže snášeli svá břemena lehce a podrobovali se radostně a s trpělivostí veškeré vůli Páně“. Ačkoli ještě nebyli ze zajetí vysvobozeni, byli díky tomu, že se obrátili k Pánu, a nikoli od Pána, požehnáni podle svých potřeb a Pánovy moudrosti.

Starší Dallin H. Oaks učil: „Uzdravující požehnání přicházejí mnoha způsoby, a každé je uzpůsobeno našim individuálním potřebám podle znalosti Toho, který nás miluje nejvíce. Někdy toto ‚uzdravení‘ vyléčí naši nemoc nebo sejme naše břímě. Ale někdy jsme ‚uzdraveni‘ tím, že nám je dána síla nebo porozumění nebo trpělivost, abychom unesli břemena, jež jsou na nás vložena.“

Nakonec byly „jejich víra a jejich trpělivost … tak veliké“, že Pán Almu a jeho lid vysvobodil a oni vzdávali díky, „neboť byli v porobě a nikdo je nemohl vysvoboditi kromě Pána, jejich Boha“.

Je smutným paradoxem, že až příliš často se ti, kteří potřebují pomoc nejvíce, odvracejí od jediného dokonalého zdroje pomoci – od Spasitele Ježíše Krista. Známý příběh z písem o měděném hadu nás učí, že když čelíme těžkostem, máme na výběr. Poté, co mnoho dětí Izraele uštkli ohniví létající hadi, „byl pozvednut předobraz, aby každý, kdo na něj pohlédne, mohl žíti. [Záleželo však na rozhodnutí.] A mnozí pohlédli a žili. …

Ale bylo mnoho těch, kteří byli tak zatvrzelí, že nechtěli pohlédnouti, tudíž zahynuli.“

Tak jako dávní Izraelité jsme i my vybízeni a povzbuzováni k tomu, abychom hleděli ke Spasiteli a žili – neboť Jeho jho je příjemné a Jeho břímě je lehké, i když to naše může být těžké.

Alma mladší učil této posvátné pravdě: „Vím, že každý, kdo vloží důvěru svou v Boha, bude míti ve zkouškách svých a v trápeních svých a v strastech svých oporu a bude pozvednut posledního dne.“

V těchto posledních dnech nám Pán poskytuje mnoho prostředků, „měděných hadů“, určených k tomu, aby nám pomohly hledět ke Kristu a vkládat v Něj důvěru. Zvládání životních těžkostí nemá co do činění s ignorováním reality, ale spíše s tím, na co se rozhodneme zaměřit a na jakém základě se rozhodneme stavět.

Mezi tyto prostředky patří mimo jiné:

pravidelné studium písem a učení žijících proroků;
častá a upřímná modlitba a půst;
způsobilé přijímání svátosti;
pravidelné navštěvování chrámu;
kněžská požehnání;
moudré rady kvalifikovaných odborníků;
a dokonce i léky, pokud jsou řádně předepsány a užívány.

Ať již nás v životě potká jakákoli změna a ať již kráčíme po jakékoli nečekané cestě, to, jak zareagujeme, je na nás. Naším nejlepším rozhodnutím vždy je obrátit se ke Spasiteli a chytit se Jeho natažené ruky.

Starší Richard G. Scott učil této věčné pravdě: „Skutečné, trvalé štěstí a s ním spojená síla, odvaha a schopnost překonat i ty největší těžkosti se dostaví, když svůj život soustředíte kolem Ježíše Krista. … Nejsou zaručeny žádné okamžité výsledky, ale máme absolutní jistotu, že v souladu s Pánovým načasováním přijde řešení, pokoj zvítězí a prázdnota bude naplněna.“

O těchto pravdách vydávám svědectví. Ve jménu Ježíše Krista, amen.