Dokonalý jas naděje
Vzhledem k tomu, že Znovuzřízení znovu zdůraznilo základní pravdu, že Bůh v tomto světě vskutku působí, můžeme doufat, a máme doufat, i když čelíme nejnepřekonatelnější nepřízni osudu.
Loni v říjnu nás president Russell M. Nelson vyzval, abychom upírali zrak kupředu ke konferenci v dubnu 2020 a přitom se každý po svém ohlíželi zpět, abychom ve znovuzřizování evangelia Ježíše Krista mohli spatřit vznešenost Boží ruky. Se sestrou Hollandovou jsme vzali tuto prorockou výzvu vážně. Představili jsme si, že žijeme na počátku 19. století a zkoumáme náboženské názory oné doby. V této situaci, kterou jsme si představili, jsme si položili tuto otázku: „Co tomu chybí? Co bychom si přáli mít? Co doufáme, že nám Bůh poskytne v odpověď na naše duchovní tužby?“
Tak především jsme si uvědomili, že před dvěma staletími bychom vroucně doufali ve znovuzřízení pravdivější představy o Bohu, než jakou měla většina lidí v té době, kdy se často zdál být zastřen staletími omylů a nepochopením. Slovy vypůjčenými od Williama Elleryho Channinga, význačné náboženské osobnosti oné doby, bychom hledali „rodičovskou povahu Boha“, kterou Channing považoval za „prvořadou velkou nauku křesťanství“.1 Takováto nauka by Božstvo vnímala spíše jako starostlivého Otce v nebi než jako tvrdého soudce vynášejícího příkré soudy nebo jako nepřítomného bytného, který se pozemskými záležitostmi kdysi zabýval, ale nyní je zaneprázdněn v jiném koutě vesmíru.
Ano, v roce 1820 bychom vkládali naděje v to, že nalezneme Boha, jenž k nám promlouvá a vede nás v současnosti stejně zjevně, jako to činil v minulosti, opravdového Otce, v tom nejlaskavějším smyslu slova. Zcela jistě by to nebyl chladný, svévolný samovládce, který předurčil několik vybraných ke spasení a poté vydal zbytek lidského rodu k zatracení. Ne, byl by to ten, jehož každý skutek by byl, v souladu s božským prohlášením, „pro dobro světa; neboť on miluje svět“2 a každého jeho obyvatele. Tato láska by byla Jeho hlavním důvodem, proč poslat na zemi Ježíše Krista, svého Jednorozeného Syna.3
Když je řeč o Ježíši, tak kdybychom žili v oněch prvních letech 19. století, uvědomovali bychom si se značným znepokojením, že pochybnosti o tom, zda život a Vzkříšení Spasitele byly skutečné, začínají v křesťanském světě nabývat značného vlivu. Proto bychom doufali, že celý svět obdrží nějaký důkaz potvrzující biblické svědectví, že Ježíš je Kristus, doslovný Syn Boží, Alfa i Oméga a jediný Spasitel, kterého tento svět kdy pozná. K našim nejvroucnějším nadějím by patřilo, že se objeví nějaký další důkaz v podobě písem, něco, co by mohlo tvořit další svědectví o Ježíši Kristu a co by prohloubilo a obohatilo naše znalosti ohledně Jeho zázračného narození, úžasné služby, smírné oběti a slavného Vzkříšení. Takovýto dokument by byl vskutku „spravedlivost [seslaná] s nebe; a [pravda vyslaná] ze země“.4
Kdybychom v oné době sledovali křesťanský svět, doufali bychom, že nalezneme někoho zplnomocněného Bohem s pravou kněžskou pravomocí, kdo by nás mohl pokřtít, kdo by nám mohl udělit dar Ducha Svatého a vykonat všechny obřady evangelia nutné k oslavení. V roce 1820 bychom si přáli, abychom byli svědky naplnění výmluvných zaslíbení Izaiáše, Micheáše a dalších dávných proroků ohledně návratu velkolepého domu Páně.5 Uchvátila by nás možnost být svědky znovunastolení slávy svatých chrámů, s Duchem, obřady, mocí a pravomocí učit věčným pravdám, uzdravovat osobní rány a spojovat rodiny na věky. Pátral bych úplně všude, abych nalezl někoho, kdo by měl pravomoc říci mně a mé milované Patricii, že naše manželství uzavřené na takovém místě je zpečetěno na čas a celou věčnost, a nemuseli bychom si vyslechnout ani na sebe nechat uvalit onu tíživou kletbu „dokud vás smrt nerozdělí“. Vím, že „v domě Otce [našeho] příbytkové mnozí jsou“,6 ale pro mě osobně, kdybych měl mít to štěstí a jeden z nich zdědit, by možná neznamenal nic víc než jen polorozpadlou chatrč, kdyby toto dědictví se mnou nemohla sdílet Pat a naše děti. A v souvislosti se svými předky, z nichž někteří žili a zemřeli tak dávno, že jméno Ježíš Kristus dokonce ani neslyšeli, bychom si přáli, aby byla znovuzřízena ona nanejvýš spravedlivá a milosrdná biblická zásada – kdy živí vykonávají spásné obřady za své zemřelé příbuzné.7 Žádná praktika, kterou si dokáži představit, by nebyla nádhernějším dokladem zájmu láskyplného Boha o každé z Jeho pozemských dětí, bez ohledu na to, kdy žily či kde zemřely.
A tak by náš seznam přání pro rok 1820 mohl pokračovat, ale možná nejdůležitějším poselstvím Znovuzřízení je to, že by takové naděje nebyly marné. Od událostí v Posvátném háji až po současnost začala tato přání nabývat skutečné podoby a stala se, jak učil apoštol Pavel i druzí, kotvou duše, bezpečnou a pevnou.8 Co kdysi bylo pouhou nadějí, to se nyní stalo minulostí.
Tolik k našemu ohlédnutí se zpět za 200 lety Boží dobrotivosti vůči světu. Ale co pohled kupředu? Stále chováme naděje, které se zatím nenaplnily. Dokonce i nyní, kdy hovoříme, vedeme válku s nákazou COVID-19, v níž musí „všichni na palubu“, což je vážnou připomínkou toho, že virus9 tisíckrát menší než zrnko písku10 může srazit celé národy a světové ekonomiky na kolena. Modlíme se za ty, kteří v této novodobé epidemii ztratili své blízké, i za ty, kteří jsou v současnosti nakažení nebo patří k ohroženým. Samozřejmě se modlíme za ty, kteří poskytují tak skvělou zdravotní péči. Až nad tímto zvítězíme – a my zvítězíme – kéž jsme stejně oddaní tomu, abychom oprostili svět od viru hladu a své čtvrti a země od viru chudoby. Kéž doufáme ve školy, kde se budou studenti učit – a ne se strachovat, že je někdo zastřelí – a v dar osobní důstojnosti každého dítěte Božího, kterou nebude narušovat jakýkoli druh rasových, etnických či náboženských předsudků. Za tím vším stojí naše vytrvalá naděje na větší oddanost dvěma největším přikázáním – milovat Boha prostřednictvím dodržování Jeho pokynů a milovat své bližní tím, že vůči nim budeme projevovat laskavost, soucit, trpělivost a odpuštění.11 Tyto dva božské předpisy jsou stále – a budou na věky – jedinou opravdovou nadějí, že budeme moci svým dětem dát lepší svět, než je ten, který znají nyní.12
Kromě těchto obecných tužeb chovají dnes mnozí posluchači hluboce osobní naděje – naději na zlepšení manželství, či někdy naději na manželství jako takové; naději na vítězství nad závislostí; naději na návrat svéhlavého dítěte; nebo naději na to, že ustane některá ze stovek různých fyzických či duševních bolestí. Vzhledem k tomu, že Znovuzřízení znovu zdůraznilo základní pravdu, že Bůh v tomto světě vskutku působí, můžeme doufat, a máme doufat, i když čelíme nejnepřekonatelnější nepřízni osudu. To je to, co je míněno ve verši z písem, kdy byl Abraham schopen mít naději proti naději13 – to jest, že byl schopen uvěřit navzdory veškerým důvodům nevěřit – že on a Sára budou moci počít dítě, i když se to zdálo naprosto nemožné. A tak se ptám: „Mohlo-li se tolik z našich nadějí pro rok 1820 začít naplňovat v záblesku božského světla danému obyčejnému chlapci klečícímu mezi stromy v severní části státu New York, proč bychom neměli doufat, že Bůh vší naděje může dál úžasně a zázračně zodpovídat spravedlivá přání a křesťanské tužby?“ Všichni musíme věřit, že to, co si ve spravedlivosti přejeme, se nám ještě může někdy nějak splnit.
Bratři a sestry, známe některé náboženské nedostatky z počátku 19. století. A dále víme něco i o náboženských nedostatcích dnešní doby, kvůli nimž někteří stále nemohou ukojit svůj hlad a naděje. Jsme si vědomi toho, že řada těchto zklamání některé odvádí od tradičních církevních institucí. Víme také, jak napsal jeden znechucený autor, že „mnozí [současní] náboženští představitelé jsou patrně bezradní“ ohledně toho, jak reagovat na tento druh poklesu, a v odpověď nabízejí „nastavovanou kaši terapeutického deismu, laciného symbolického aktivismu, pečlivě stylizovaného kacířství [či někdy zkrátka jen] nezáživných nesmyslů“14 – a to vše v době, kdy toho svět potřebuje mnohem více, kdy si toho dorůstající pokolení zaslouží mnohem více a kdy toho Ježíš ve své době nabízel mnohem více. Jako Kristovi učedníci se můžeme v dnešní době povznést nad dávné Izraelity, kteří reptali: „Uschly kosti naše, a zhynula [naděje] naše.“15 A vskutku, ztratíme-li nakonec naději, ztratíme to poslední, co nás posiluje. Až nad samotnou bránu pekla napsal Dante varování všem poutníkům ve svém díle Divina Commedia: „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete,“16 uvedl. A opravdu, zmizí-li naděje, zbudou nám jen plameny pekelné zuřící na všech stranách.
A tak, když se ocitneme v úzkých a, jak se zpívá v jedné písni, „když druzí zklamou“,17 bude k našim nejvíce nepostradatelným ctnostem patřit tento drahocenný dar naděje nerozlučně spjatý s naší vírou v Boha a s naší pravou láskou k druhým.
U příležitosti tohoto dvoustého výročí, kdy pohlížíme zpět, abychom si uvědomili, co všechno jsme obdrželi, a radovali se nad tím, kolik nadějí se naplnilo, souhlasím s názorem krásné mladé navrátivší se misionářky, která nám jen před několika měsíci v Johannesburgu řekla: „Nedošli jsme tak daleko jen proto, abychom došli jen sem.“18
Budu parafrázovat jedna z nejvíce inspirativních slov na rozloučenou, která byla kdy zaznamenána v písmech, když s Nefim a onou mladou sestrou řeknu:
„Milovaní bratří moji [a sestry moje], poté, co jste [obdrželi tyto první plody Znovuzřízení], chci se zeptati, je-li vše vykonáno? Vizte, pravím vám: Nikoli; …
Musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Budete-li [tak činiti] …, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“19
Vzdávám díky za vše, bratři a sestry, co jsme dostali a dostáváme v této poslední a největší ze všech dispensací, v dispensaci znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Dary a požehnání, jež pramení z tohoto evangelia, pro mě znamenají vše – vše – a tak ve snaze poděkovat za ně Otci v nebi mám „sliby, jež musím vyplnit, a celé míle urazit, než budu moci snít, a celé míle urazit, než budu moci snít“.20 Kéž se tlačíme kupředu s láskou v srdci a kráčíme v jasu naděje,21 jenž osvětluje tuto cestu svaté předzvěsti toho, co přijde, po níž nyní kráčíme již 200 let. Svědčím o tom, že budoucnost bude stejně plná zázraků a hojně požehnaná, jako byla minulost. Máme všechny důvody k naději na požehnání dokonce ještě větší než ta, která jsme již obdrželi, neboť toto je dílo Všemohoucího Boha, toto je Církev pokračujícího zjevení a toto je evangelium Kristovy bezbřehé milosti a dobrotivosti. O všech těchto pravdách a o mnohém dalším vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.