„Žádej s vírou“, 1. kapitola, Svatí – příběh Církve Ježíše Krista v posledních dnech, 1. díl, Korouhev pravdy, 1815–1846 (2018)

Kapitola 1: „Žádej s vírou“

Kapitola 1

Žádej s vírou

V roce 1815 byl indonéský ostrov Sumbawa po čerstvém dešti pokryt svěží zelení. Rodiny se – jako každý rok již po celé generace – připravovaly na nadcházející období sucha a obdělávaly rýžová pole ve stínu sopky zvané Tambora.

5. dubna se hora po desetiletích spánku s burácením probudila a vychrlila popel a oheň. Svědkové této události slyšeli na vzdálenost stovek kilometrů zvuky podobné výstřelům z děla. V následujících dnech docházelo k malým erupcím. Pak, večer 10. dubna, celá hora vybuchla. K nebi vyrazila tři ohnivá oblaka, která se spojila v jeden mohutný výbuch. Ohnivá řeka magmatu stékala po úbočí hory a zaplavovala vesnici nacházející se u jejího úpatí. V celé oblasti řádily větrné smrště, které vytrhávaly stromy a odnášely domy.¹

Tento chaos pokračoval celou noc a trval až do dalšího večera. Kilometry země a moře pokryl sopečný popel, který se na některých místech nahromadil do výšky přes půl metru. Poledne vypadalo jako půlnoc. Rozbouřené mořské vlny se převalovaly přes pobřeží, ničily úrodu a zaplavovaly vesnice. Tambora chrlila popel, kamení a oheň několik týdnů.²

V průběhu několika dalších měsíců zasáhly účinky tohoto výbuchu postupně celou zeměkouli. Lidé po celém světě žasli nad impozantními západy slunce. Avšak zářivé barvy zakrývaly smrtonosné účinky sopečného popela, který se šířil oblohou nad celou zeměkoulí. V následujícím roce bylo počasí nepředvídatelné a mělo ničivé následky.³

Erupce způsobila pokles teploty v Indii a cholera zahubila tisíce lidí a zničila celé rodiny. V úrodných údolích Číny místo obvyklého mírného klimatu nastaly letní sněhové bouře a přívalové deště zničily úrodu. V Evropě se ztenčily zásoby potravin, což vedlo k hladomoru a panice.⁴

Všude na světě se lidé snažili vysvětlit utrpení a smrt, které toto podivné počasí způsobilo. V hinduistických chrámech Indie se rozléhaly modlitby a chvalozpěvy svatých mužů. Čínští básníci se potýkali s otázkami bolesti a ztráty. Obyvatelé Francie a Británie padali na kolena ve strachu, že na ně dopadají strašlivé pohromy předpověděné v Bibli. V Severní Americe kněží kázali, že Bůh trestá svéhlavé křesťany, a pronášeli varování, jimiž se v lidech snažili probudit náboženské pocity.

Po celé zemi se lidé sdružovali v kostelích a na náboženských obrozeneckých shromážděních a toužili poznat, jak se mohou zachránit před nadcházející záhubou.⁵

Erupce Tambory měla vliv na počasí v Severní Americe po celý následující rok. Jaro vystřídal sníh a nastaly mrazy, které vše zahubily, a rok 1816 se zapsal do paměti jako rok bez léta.⁶ Ve státě Vermont v severovýchodní části Spojených států byl jistý farmář jménem Joseph Smith st. již celá léta nešťastný z kamenité půdy a kopcovitého terénu. Když ale během onoho roku společně s manželkou Lucy Mack Smithovou sledovali, jak jejich plodiny kvůli neutuchajícím mrazům chřadnou, uvědomovali si, že pokud zůstanou na místě, budou čelit finančnímu krachu a nejisté budoucnosti.

Joseph Smith st. již nebyl ve věku pětačtyřiceti let žádný mladík a vyhlídka na to, že bude muset začít hospodařit na novém pozemku, mu naháněla strach. Věděl, že jeho nejstarší synové, osmnáctiletý Alvin a šestnáctiletý Hyrum, mu mohou pomoci vymýtit pozemek, postavit dům a zasadit a sklidit plodiny. Jeho třináctiletá dcera Sophronia je dost stará na to, aby pomáhala Lucy s domácími pracemi a s povinnostmi kolem farmy. Jeho nejmladší synové, osmiletý Samuel a pětiletý William, již také něco zastanou a tříletá Katharine a novorozený Don Carlos jednoho dne dospějí do věku, kdy také budou moci přiložit ruku k dílu.

S jeho prostředním synem, desetiletým Josephem Smithem ml., to ale bylo jiné. Před čtyřmi lety prodělal mladý Joseph operaci, při níž mu byl z nohy odstraněn zánět. Od té doby chodil o berli. I když měl Joseph ml. pocit, že mu noha začíná sílit, bolestivě kulhal, a Joseph st. netušil, zda bude někdy tak silný jako Alvin a Hyrum.⁷

Smithovi, jisti si tím, že se na sebe mohou vzájemně spolehnout, se rozhodli svůj domov ve Vermontu opustit a najít si lepší pozemek.⁸ Joseph st. se podobně jako další lidé v této oblasti rozhodl vydat do státu New York, kde doufal, že najde nějakou dobrou farmu, kterou bude moci koupit na úvěr. Poté měl v úmyslu poslat pro Lucy a děti, aby rodina mohla začít znovu.

Když se Joseph st. vydal na cestu do státu New York, Alvin a Hyrum ho šli kus cesty vyprovodit, aby se s ním rozloučili. Joseph st. svou manželku a děti velmi miloval, ale nebyl schopen jim v životě zajistit moc stability. Kvůli smůle a neúspěšným investicím byla rodina chudá a bez stabilního postavení ve společnosti. Doufal, že ve státě New York to bude jiné.⁹

Během následující zimy se Joseph ml. belhal sněhem společně s matkou, bratry a sestrami. Směřovali na západ – do vesnice jménem Palmyra ležící ve státě New York, nedaleko níž Joseph st. našel dobrý pozemek a kde čekal na svou rodinu.

Vzhledem k tomu, že Lucy se stěhováním nemohl pomoci manžel, najala jistého pana Howarda, aby řídil jejich krytý vůz tažený koňmi. Cestou pan Howard zacházel s jejich majetkem neurvale a peníze, které mu zaplatili, prohrál v hazardních hrách a propil. A poté, co se k nim připojila další rodina, která také putovala na západ, vyhodil pan Howard Josepha z krytého vozu, aby si k němu mohly během jízdy, kdy řídil spřežení, přisednout dcery z oné druhé rodiny.

Alvin a Hyrum věděli, jak moc je pro Josepha bolestivé jít pěšky, a několikrát se snažili panu Howardovi oponovat. Pokaždé je ale srazil rukojetí biče.¹⁰

Kdyby byl Joseph větší, nejspíš by se panu Howardovi pokusil postavit sám. Kvůli své bolavé noze nemohl pracovat ani si hrát, ale jeho fyzickou slabost vynahrazovala silná vůle. Než mu lékaři rozřízli nohu a odštípli infikované kousky kosti, chtěli ho přivázat nebo mu dát kořalku, aby tím otupili bolest. Joseph ale jen požádal o to, aby ho otec držel.

Celou dobu zůstal bdělý a při vědomí, ačkoli mu z bledé tváře stékal pot. Jeho matka, která byla obyčejně velmi silná, se téměř zhroutila, když slyšela jeho nářek. Po tom všem byla nejspíše přesvědčena, že již dokáže snést cokoli.¹¹

Joseph, který kulhal podél vozu, viděl, že jeho matka snáší i cestu s panem Howardem. Urazili již více než tři sta kilometrů, a ona měla dosud s nevhodným chováním kočího nesmírnou trpělivost.

Asi sto šedesát kilometrů od Palmyry se Lucy připravovala na další den, který stráví na cestě, když vtom uviděla, jak k ní běží Alvin. Pan Howard vyhodil jejich věci a zavazadla na ulici a chystal se s jejich koňmi a krytým vozem odjet.

Lucy ho našla v hospodě. „Jako že je Bůh nade mnou,“ prohlásila, „tenhle vůz a tito koně, a stejně tak věci, které jsou u nich, patří mně.“

Rozhlédla se po hospodě. Byla plná mužů a žen, z nichž většina byli poutníci jako ona. „Tento muž,“ řekla a dívala se jim do očí, „se chystá vzít mi vše, co mi umožňuje pokračovat v cestě, a zanechat mě s osmi malými dětmi naprosto bez prostředků.“

Pan Howard prohlásil, že peníze, které mu za řízení koňského spřežení dala, již utratil a dál jet nemůže.

„Již vás nepotřebuji,“ odvětila Lucy. „Spřežení si vezmu na starost sama.“

Nechala pana Howarda v hospodě a přísahala, že ať se stane cokoli, zajistí, aby se její děti znovu setkaly se svým otcem.¹²

Cesta před nimi byla rozbahněná a bylo chladno, ale Lucy dovedla svou rodinu bezpečně až do Palmyry. Když viděla, jak se děti tisknou k svému otci a líbají ho na tvář, měla pocit, že je to odměnou za vše, co museli vytrpět, aby se do Palmyry dostali.

Rodina si záhy pronajala malý domek ve městě a radila se, jak získat vlastní farmu.¹³ Usnesli se, že nejlepší bude pracovat, dokud nebudou mít dost peněz na zálohu za pozemek v nedalekém lese. Otec Joseph a starší synové za peníze kopali studny, štípali kmeny na ohrady a sklízeli seno, zatímco Lucy a dcery vyráběly a prodávaly koláče, bylinkové nápoje a ozdobné ubrusy, aby vydělaly na jídlo pro rodinu.¹⁴

Když Joseph ml. povyrostl, noha mu zesílila a on se mohl bez obtíží procházet Palmyrou. Ve městě se setkával s lidmi z různých míst a mnozí z nich se obraceli k náboženství, aby uspokojili své duchovní tužby a našli vysvětlení pro životní těžkosti. Joseph a jeho rodina nebyli členy žádné církve, ale mnozí jejich sousedé se účastnili bohoslužeb v jedné z vysokých presbyteriánských kaplí, ve shromažďovací budově baptistů, v sále kvakerů nebo v tábořišti, kde putovní metodističtí kazatelé čas od času pořádali náboženská obrozenecká setkání.¹⁵

Když bylo Josephovi dvanáct let, zachvátily Palmyru náboženské debaty. Ačkoli četl jen málo, rád o různých myšlenkách rozjímal. Naslouchal kazatelům v naději, že se dozví něco více o své nesmrtelné duši, ale jejich kázání ho často znepokojovala. Říkali mu, že je hříšníkem v hříšném světě, bezmocný bez spásné milosti Ježíše Krista. A i když Joseph tomuto poselství věřil a cítil se kvůli svým hříchům špatně, nevěděl, jak dosáhnout odpuštění.¹⁶

Domníval se, že mu pomůže, když bude navštěvovat církevní bohoslužby, ale nedokázal se rozhodnout, které bohoslužby by se měl účastnit. Různé církve donekonečna debatovaly o tom, jak se mohou lidé osvobodit od hříchu. Josepha poté, co těmto argumentům určitou dobu naslouchal, znepokojovalo, když viděl, že lidé čtou tutéž Bibli, ale docházejí k různým závěrům ohledně jejího významu. Věřil, že Boží pravda existuje – někde – ale netušil, jak ji najít.¹⁷

Jeho rodiče to také nevěděli. Lucy i Joseph Smith st. pocházeli z křesťanské rodiny a věřili v Bibli a v Ježíše Krista. Lucy chodila na církevní shromáždění a často s sebou brávala i děti. Hledala pravou církev Ježíše Krista od chvíle, kdy jí před mnoha lety zemřela sestra.

Když pak jednou, nějakou dobu před Josephovým narozením, velmi vážně onemocněla, dostala strach, že zemře ještě dříve, než pravdu najde. Byla si vědoma oné temné a opuštěné propasti mezi sebou a Spasitelem a věděla, že není na život po smrti připravena.

Celou noc byla vzhůru, modlila se k Bohu a slíbila Mu, že pokud ji nechá žít, najde církev Ježíše Krista. Během modlitby k ní promluvil hlas Páně a ujistil ji, že pokud bude hledat, nalezne. Od té doby navštívila více církví, ale dosud nenašla tu pravou. Avšak i ve chvílích, kdy měla pocit, že Spasitelova církev se na zemi již nenachází, hledala dál a věřila, že chodit na bohoslužbu je lepší, než nechodit nikam.¹⁸

I Joseph st., podobně jako jeho manželka, hladověl po pravdě. Avšak měl dojem, že nechodit na bohoslužbu je lepší, než chodit na nějakou nesprávnou. Joseph st. se řídil radou svého otce a bádal v písmech, upřímně se modlil a věřil, že Ježíš Kristus přišel, aby spasil svět.¹⁹ Přesto se to, co podle něj bylo pravdivé, těžko slučovalo se zmatkem a konflikty, kterých byl v církvích kolem sebe svědkem. Jednou se mu zdál sen o tom, že kazatelé, kteří se spolu sváří, jsou jako stádo skotu, který ryje rohy do země a při tom bučí, což posílilo jeho obavy, že toho vědí o Božím království jen málo.²⁰

Když Joseph ml. viděl nespokojenost rodičů s místními církvemi, byl o to zmatenější.²¹ V sázce byla jeho duše, ale nikdo mu nedokázal dát uspokojivé odpovědi.

Smithovi měli poté, co více než rok spořili, dost peněz na zaplacení splátky za čtyřicet hektarů lesa v Manchesteru, který se nachází jižně od Palmyry. Tam, v přestávkách, kdy nepracovali jako najatí dělníci, navrtávali kmeny javorů a shromažďovali jejich cukernatou mízu, sázeli sad a mýtili pozemek, aby na něm mohli pěstovat plodiny.²²

Mladý Joseph si při obdělávání pozemku dál dělal starosti ohledně svých hříchů a ohledně blaha své duše. Náboženské obrození v Palmyře se zklidnilo, ale kazatelé se dál snažili získávat obrácené zde i v celé této oblasti.²³ Joseph dnem i nocí sledoval, jak slunce, měsíc a hvězdy krouží po nebi v řádu a vznešenosti, a obdivoval krásu země překypující životem. Také sledoval lidi kolem sebe a žasl nad jejich silou a inteligencí. Připadalo mu, že vše svědčí o tom, že Bůh existuje a že stvořil lidstvo podle svého obrazu. Ale jak Ho jen může oslovit?²⁴

V létě roku 1819, když bylo Josephovi třináct let, metodističtí kazatelé pořádali konferenci několik kilometrů od farmy Smithových a poté se rozešli po celém kraji, aby podněcovali rodiny, jako byla ta Josephova, aby se obrátily k Bohu. Úspěšnost těchto kazatelů znepokojovala ostatní místní duchovní a záhy nabralo soutěžení o získání obrácených na síle.

Joseph chodil na shromáždění, naslouchal kázáním, která rozechvívala duši člověka, a byl svědkem toho, jak obrácení jásají radostí. Chtěl jásat s nimi, ale měl často pocit, jako by byl uprostřed války slov a názorů. „Které z těchto všech společností jsou správné; nebo jsou všechny společně na omylu?“ ptal se sám sebe. „Jestliže některá z nich je správná, která to je a jak to rozeznám?“ Věděl, že potřebuje Kristovu milost a milosrdenství, ale vzhledem k tomu, že se tolik lidí a církví ohledně náboženství svářilo, nevěděl, kde tuto milost a milosrdenství najít.²⁵

Zdálo se, že mu uniká naděje na to, že by mohl najít odpovědi a pokoj pro svou duši. Nebyl si jist, zda vůbec někdo uprostřed takové vřavy může pravdu najít.²⁶

Když poslouchal jedno kázání, slyšel kazatele citovat z první kapitoly Jakuba v Novém zákoně. „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti,“ řekl kazatel, „žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá.“²⁷

Joseph šel domů a tento verš si v Bibli přečetl. „Nikdy nevstoupil žádný úryvek písma s větší mocí do srdce člověka než v této době tento do mého,“ vzpomínal později. „Zdálo se, že vstoupil s velikou silou do každého pocitu mého srdce. Uvažoval jsem o něm znovu a znovu věda, že potřebuje-li nějaká osoba moudrost od Boha, jsem to já.“ Již dříve bádal v Bibli, jako kdyby se v ní nacházely všechny odpovědi. Nyní mu ale Bible říkala, že může jít přímo za Bohem a získat na své otázky osobní odpovědi.

Joseph se rozhodl, že se pomodlí. Dosud se nikdy nemodlil nahlas, ale důvěřoval slibu v Bibli. A Bible ho učila: „Žádejž pak [s vírou], nic nepochybuje.“²⁸ Bůh na jeho otázky jistě odpoví – i kdyby se ptal neobratně.