„Buď bdělý“, kapitola 4, Svatí – příběh Církve Ježíše Krista v posledních dnech, 1. díl, Korouhev pravdy, 1815–1846 (2018)
Kapitola 4: „Buď bdělý“
KAPITOLA 4
Buď bdělý
Jednadvacetiletá Emma Haleová se poprvé doslechla o Josephu Smithovi, když na podzim roku 1825 přišel pracovat pro Josiaha Stowella. Josiah tohoto mladíka a jeho otce najal, aby mu na jeho pozemku pomohli najít zakopaný poklad.1 Podle místních legend tam skupina průzkumníků před několika staletími vytěžila ložisko stříbra a poklad ukryla právě v této oblasti. Josiah věděl, že Joseph má dar používat videcké kameny, a proto mu nabídl dobrý plat a podíl na nálezu, pokud mu v hledání pomůže.2
Emmin otec Isaac tento podnik podporoval. Když Joseph s otcem dorazili na farmu Stowellových v pensylvánské Harmony – obci asi 240 kilometrů na jih od Palmyry – vystupoval Isaac v roli svědka, když podepisovali pracovní smlouvu. Také jim umožnil bydlet u něj doma.3
Emma se s Josephem setkala krátce poté. Byl mladší než ona, vysoký více než metr osmdesát a vypadal jako člověk, který je zvyklý tvrdě pracovat. Měl modré oči, světlou pleť a při chůzi slabě kulhal. Nehovořil zcela plynule a někdy používal až příliš mnoho slov, aby se vyjádřil, ale v řeči projevoval přirozenou inteligenci. On i jeho otec byli dobrými lidmi, kteří dávali přednost uctívání Boha spíše v soukromí, než aby chodili do kostela, který navštěvovala Emma a její rodina.4
Joseph i Emma rádi trávili čas venku. Emma již od dětství ráda jezdila na koni a projížděla se na kanoi po řece, která tekla poblíž jejich domu. Joseph nebyl moc zkušený jezdec, ale vynikal v zápasnictví a v míčových hrách. Měl rád společnost druhých a rád se smál – často vyprávěl vtipy nebo humorné příběhy. Emma byla zdrženlivější, ale i ona se ráda zasmála dobrému vtipu a dokázala si s každým popovídat. Také ráda četla a zpívala.5
Jak týdny plynuly a Emma Josepha lépe poznávala, její rodiče jejich vztah čím dál více znepokojoval. Joseph byl chudý námezdní dělník z jiného státu a oni doufali, že jejich dcera o něho přestane mít zájem a vdá se do jedné ze zámožných rodin v údolí, kde žili. Emmin otec začal navíc ke zmíněné honbě za pokladem přistupovat podezřívavě a Josephova role v ní v něm vzbuzovala pochybnosti. Isaac Hale nebral patrně ohled ani na skutečnost, že sám Joseph se snažil Josiaha Stowella přesvědčit, aby hledání pokladu vzdal, protože začalo být jasné, že nepřinese kýžený výsledek.6
Emma měla Josepha raději než kteréhokoli jiného muže, kterého znala, a nepřestávala s ním trávit čas. Joseph i poté, co se mu podařilo přesvědčit Josiaha, aby přestal s hledáním stříbra, zůstal v Harmony a pracoval na jeho farmě. Někdy také pracoval pro Josepha a Polly Knightovy, další farmářskou rodinu z okolí. Když zrovna nepracoval, navštěvoval Emmu.7
Joseph se svým videckým kamenem se v Harmony záhy stal předmětem různých klevet. Někteří starší obyvatelé města v existenci vidoucích věřili, ale mnohé z jejich dětí a vnoučat nikoli. Josiahův synovec tvrdil, že Joseph jeho strýce využíval, a tak nechal Josepha předvést před soud a obvinil ho, že je podvodník.
Když Joseph stál před místním soudcem, vysvětlil mu, jak onen kámen našel. Joseph Smith st. dosvědčil, že neustále žádal Boha, aby jim projevil svou vůli ohledně Josephova úžasného daru vidoucího. Nakonec se k soudu dostavil i Josiah a prohlásil, že ho Joseph nepodvedl.
„Rozumím tomu správně,“ zeptal se soudce, „že věříte, že obžalovaný dokáže vidět různé věci pomocí kamene?“
Josiah odvětil, že nikoli. „Zcela nepochybně vím, že tomu tak je.“
Josiah byl v obci váženým mužem a lidé na jeho slova dali. Nakonec nebyly na základě tohoto slyšení shledány žádné důkazy o tom, že by Joseph Josiaha podvedl, a tak ho soudce zprostil obžaloby.8
V září 1826 se Joseph vrátil na pahorek pro desky, ale Moroni mu sdělil, že na ně není dosud připraven. „Opusť společenství hledačů pokladů,“ řekl mu anděl. Byli mezi nimi zlovolní muži.9 Moroni dal Josephovi další rok na to, aby uvedl svou vůli do souladu s vůlí Boží. Pokud by tak neučinil, neměly mu být desky nikdy svěřeny.
Anděl mu také řekl, aby s sebou příště přivedl někoho dalšího. Jednalo se o tentýž požadavek, který vznesl na konci Josephovy první návštěvy pahorku. Alvin ale byl již po smrti, a tak byl Joseph zmatený.
„Kdo je tou pravou osobou?“ zeptal se.
„To poznáš sám,“ odvětil Moroni.
Joseph se snažil získat Pánovy pokyny prostřednictvím svého videckého kamene. A dozvěděl se, že tou pravou osobou je Emma.10
Emma Josepha přitahovala již od chvíle, kdy se s ní poprvé setkal. Byla – podobně jako Alvin – někým, kdo mu mohl pomoci stát se takovým mužem, jakého Pán pro vykonání svého díla potřeboval. Emma však pro něj byla něčím více. Miloval ji a chtěl se s ní oženit.11
V prosinci Joseph oslavil své jednadvacáté narozeniny. V minulosti se nechal ovlivňovat různými očekáváními těch, kteří chtěli využít jeho daru ke svému prospěchu.12 Po své poslední návštěvě pahorku si ale uvědomil, že musí v rámci své přípravy na získání desek udělat něco více.
Před návratem do Harmony si Joseph promluvil s rodiči. „Rozhodl jsem se, že se ožením,“ řekl jim, „a pokud nemáte námitek, chtěl bych si vzít slečnu Emmu Haleovou.“ Rodiče byli tímto jeho rozhodnutím potěšeni a Lucy na něj naléhala, aby po svatbě přišli bydlet k nim.13
Joseph se během oné zimy snažil strávit s Emmou co nejvíce času a někdy, když bylo kvůli sněhu obtížné dostat se k Haleovým, si od Knightových půjčoval sáně. Rodiče Emmy ho však stále neměli v oblibě a jeho úsilí naklonit si její rodinu se nesetkávalo s úspěchem.14
V lednu 1827 Emma navštívila Stowellovy, aby tak mohli s Josephem strávit nějaký čas bez nevraživých pohledů její rodiny. Joseph požádal Emmu o ruku a zpočátku se zdálo, že ji to zaskočilo. Věděla, že její rodiče budou proti sňatku.15 Joseph ji ale naléhavě žádal, aby o tom přemýšlela. Mohli by se vzít rovnou, i bez souhlasu rodiny.
Emma jeho nabídku zvažovala. Sňatek s Josephem by byl pro její rodiče zklamáním, ale jednalo se o její rozhodnutí a ona Josepha milovala.16
Krátce poté, 18. ledna 1827, byli Joseph a Emma oddáni v domě místního smírčího soudce. Poté odešli do Manchesteru a začali spolu bydlet v novém domě Josephových rodičů. Dům nabízel pohodlné bydlení, ale Joseph Smith st. s Lucy za něj utratili příliš, byli pozadu se splátkami a o nemovitost přišli. A tak si ho nyní pronajímali od nových majitelů.17
Smithovi byli rádi, že s nimi Joseph a Emma bydlí. Božské povolání jejich syna je ale znepokojovalo. Lidé v okolí se doslechli o zlatých deskách a občas se je vydali hledat.18
Jednou se Joseph vydal do města něco zařídit. Jeho rodiče očekávali, že bude na večeři doma, a tak byli znepokojeni, když se nevracel. Čekali celé hodiny a nemohli usnout. Nakonec se otevřely dveře, Joseph vstoupil a vyčerpaně padl na židli.
„Proč jdeš tak pozdě?“ zeptal se ho otec.
„Zažil jsem to nejpřísnější pokárání v celém životě,“ odpověděl Joseph.
„A kdo ti tak vyčinil?“ vyptával se otec.
„Anděl Páně,“ odvětil Joseph. „Říká, že jsem nedbalý.“ Den jeho dalšího setkání s Moronim se blížil. „Musím se vzchopit a něco dělat,“ řekl. „Musím se začít věnovat tomu, co mi Bůh přikázal vykonat.“19
Po podzimní sklizni se Josiah Stowell a Joseph Knight vydali kvůli obchodním záležitostem do Manchesteru. Oba muži věděli, že se blíží čtvrté výročí Josephových návštěv pahorku, a byli zvědaví, zda mu Moroni desky nakonec svěří.
Také místní hledači pokladů věděli, že nastal čas, kdy má Joseph onen záznam získat. V poslední době se jeden z nich – muž jménem Samuel Lawrence – potuloval po pahorku a desky hledal. Joseph měl obavy, že Samuel bude dělat potíže, a tak večer 21. září poslal svého otce k jeho domu, aby na něj dohlédl a zadržel ho, pokud se bude zdát, že chce jít na pahorek.20
Poté se Joseph přichystal, že desky vyzvedne. K jeho každoroční návštěvě pahorku mělo dojít druhý den, ale aby hledače pokladů předehnal, chystal se na pahorek dorazit krátce po půlnoci – hned k ránu 22. září – kdy nikdo nebude očekávat, že už bude z domu.
Přesto však potřeboval zjistit, jak desky ochránit, jakmile je získá. Poté, co šla většina členů rodiny spát, se potichu zeptal své matky, zda má uzamykatelnou truhlu. Lucy žádnou neměla a začala si dělat starosti.
„Nevadí,“ řekl Joseph. „Zatím se bez ní docela dobře obejdu.“21
Za chvíli přišla Emma v jezdeckém oblečení, společně s Josephem nasedli na vůz Josepha Knighta a vyrazili do noci.22 Když dorazili k pahorku, Emma čekala ve voze, zatímco Joseph vyšplhal po svahu na místo, kde byly desky ukryty.
Zjevil se Moroni a Joseph z kamenné schránky vyzvedl zlaté desky a videcké kameny. Než se Joseph vydal na cestu dolů, Moroni mu připomněl, že nemá desky nikomu ukazovat, vyjma těch, které Pán určí, a slíbil mu, že desky budou ochráněny, pokud vynaloží veškeré své úsilí na to, aby si je uchoval.
„Budeš muset být bdělý a věrný tomu, co ti bylo svěřeno,“ řekl mu Moroni, „jinak tě zlovolní lidé přemohou, neboť budou spřádat veškeré možné plány a úklady, aby ti desky vzali. A pokud se nebudeš mít neustále na pozoru, podaří se jim to.“23
Joseph snesl desky z pahorku, ale než došel k vozu, ukryl je v duté kládě, kde měly zůstat v bezpečí, dokud si neobstará uzamykatelnou truhlu. Pak našel Emmu a vrátili se domů, právě když svítalo.24
Lucy Smithová doma na Josepha a Emmu netrpělivě čekala, zatímco podávala snídani Josephu Smithovi st., Josephu Knightovi a Josiahu Stowellovi. Zatímco pracovala, srdce jí tlouklo jako o závod, protože měla strach, že se její syn vrátí bez desek.25
Krátce nato vstoupili do domu Joseph s Emmou. Lucy se na ně podívala, aby zjistila, zda má Joseph desky, a když ho spatřila s prázdnýma rukama, celá rozechvělá z místnosti odešla.
Joseph šel za ní. „Matko,“ řekl, „nedělej si starosti.“ A podal jí předmět zabalený v kapesníku. Přes látku Lucy nahmatala něco, co vypadalo jako velké brýle. Byl to Urim a Thumim – videcké kameny, které Pán připravil pro překládání desek.26
Lucy měla velkou radost. Joseph vypadal, jako kdyby mu někdo z ramenou sňal velmi těžké břímě. Když se ale připojil k ostatním v domě, zatvářil se nešťastně a snídani snědl mlčky. Po snídani si smutně rukou podepřel hlavu. „To jsem nepředpokládal,“ řekl Josephu Knightovi.
„To je mi líto,“ odpověděl starší muž.
„To jsem opravdu nepředpokládal,“ zopakoval Joseph a začal se usmívat. „Je to desetkrát lepší, než jsem čekal!“ A začal popisovat velikost a váhu desek a mluvil nadšeně o Urimu a Thumimu.
„Dokáži vidět cokoli,“ řekl. „Jsou úžasné.“27
Joseph se den poté, co získal desky, vydal do nedalekého města opravovat studnu, aby si vydělal peníze na uzamykatelnou truhlu. Téhož rána Joseph Smith st., když se vydal něco zařídit jen přes kopec od jejich domu, zaslechl skupinu mužů, jak osnují, že zlaté desky ukradnou. „Ty desky dostaneme,“ řekl jeden z nich, „navzdory Joeu Smithovi či všem ďáblům v pekle.“
Josepha Smitha st. to znepokojilo, vrátil se domů a vše vyprávěl Emmě. Řekla, že neví, kde desky jsou, ale že se o ně Joseph určitě postaral.
„Ano,“ odvětil Joseph Smith st., „ale nezapomeň, že Ezau přišel o své požehnání a prvorozenství kvůli maličkosti. Totéž se může přihodit i Josephovi.“28
Emma, aby se ujistila, že jsou desky v bezpečí, nasedla na koně a vyrazila na více než hodinovou cestu na farmu, kde Joseph pracoval. Našla ho u studny, celého od bláta a potu po celodenní práci. Když se Joseph o oné hrozbě doslechl, podíval se do Urimu a Thumimu a zjistil, že desky jsou v bezpečí.
Před domem Smithových v téže době chodil Joseph Smith st. sem a tam a každou minutu vyhlížel na cestu, dokud se Joseph s Emmou neobjevili.
„Otče,“ řekl mu Joseph, když k němu přijeli, „vše je v naprostém pořádku – není důvod se znepokojovat.“29
Nastal však čas jednat.
Joseph se spěšně vydal k pahorku, našel kládu, v níž byly desky ukryty, a pečlivě je zabalil do košile.30 Pak rychle zmizel mezi stromy a vydal se na cestu domů, přičemž sledoval, zda mu nehrozí nebezpečí. Les ho sice skryl před lidmi na hlavní cestě, ale také poskytoval spoustu úkrytů zlodějům.
Joseph, který se prohýbal pod vahou desek, se plahočil lesem, jak nejrychleji mohl. Na cestě před ním ležel spadlý strom, a když ho přeskakoval, zasáhl ho zezadu silný úder. Otočil se a spatřil muže, který na něj útočil s puškou v ruce jako s kyjem.
Joseph pevně sevřel desky pod paží, srazil muže k zemi a s námahou se prodíral houštím dál. Poté, co uběhl necelý kilometr, vyskočil zpoza stromu další muž a udeřil ho pažbou pušky. Joseph útok odrazil a prchal dál v zoufalé snaze dostat se z lesa. Daleko se však nedostal. Po chvíli na něj zaútočil třetí muž a uštědřil mu ránu tak silnou, že Joseph zavrávoral. Sebral však sílu, muže tvrdě udeřil a utíkal domů.31
Jakmile domů doběhl, rozrazil dveře, se svým těžkým rancem stále pod paží. „Otče,“ zvolal, „mám desky!“
Jeho čtrnáctiletá sestra Katharine mu pomohla dát ranec na stůl, zatímco se k němu sbíhali ostatní členové rodiny. Josephovi bylo jasné, že jeho otec a mladší bratr William chtějí desky rozbalit, ale zarazil je.
„Cožpak se na ně nemůžeme podívat?“ zeptal se Joseph Smith st.
„Ne,“ řekl Joseph. „Zprvu jsem byl neposlušný, ale tentokrát mám v úmyslu být věrný.“
Řekl jim, že si desky mohou ohmatat skrze látku, a jeho bratr William ranec nadzvedl. Byl těžší než kámen a Williamovi bylo zřejmé, že se jedná o desky, které se otáčejí jako stránky knihy.32 Joseph také vyslal svého nejmladšího bratra, Dona Carlose, aby od Hyruma, který se svou ženou Jerushou a jejich novorozenou dcerou bydlel nedaleko, přinesl uzamykatelnou truhlu.
Hyrum dorazil krátce poté, a jakmile byly desky bezpečně uloženy v truhle, Joseph se sesul na postel a začal rodině vyprávět o mužích, na které narazil v lese.
Během vyprávění si uvědomil, že ho bolí ruka. Někdy během útoků si vykloubil palec.
„Musím přestat mluvit, otče,“ řekl najednou, „a požádat tě, abys mi vrátil palec na správné místo.“33