„Vše je ztraceno“, kapitola 5, Svatí – příběh Církve Ježíše Krista v posledních dnech, 1. díl, Korouhev pravdy, 1815–1846 (2018)
Kapitola 5: „Vše je ztraceno“
KAPITOLA 5
Vše je ztraceno
Poté, co Joseph přinesl zlaté desky domů, pokoušeli se je hledači pokladů celé týdny ukrást. Ve snaze desky ochránit je musel přenášet z místa na místo – tu je schoval pod krb, jindy zas pod podlahu otcovy dílny či do hromady obilí. Ani na okamžik nesměl polevit v ostražitosti.
Zvědaví sousedé se zastavovali u domu a prosili ho, aby jim záznam ukázal. To Joseph vždy odmítl, a to i v případě, že někdo nabídl, že mu za to zaplatí. Byl odhodlán se o desky postarat a důvěřoval tomu, co mu Pán slíbil – že když učiní vše, co bude v jeho silách, desky ochrání.1
Rušilo ho to a často mu to bránilo ve zkoumání desek a v tom, aby se dozvěděl něco více o Urimu a Thumimu. Věděl, že mu překladatele mají pomoci desky přeložit, ale zatím nikdy nepoužil videcké kameny ke čtení záznamu v nějakém dávném jazyce. Velmi si přál, aby už mohl začít pracovat, ale neviděl žádnou možnost, jak to udělat.2
Zatímco Joseph studoval desky, začal se o jeho práci zajímat jeden vážený vlastník pozemků v Palmyře, který se jmenoval Martin Harris. Martin byl dost starý, že by mohl být Josephovým otcem, a občas si Josepha najímal na pomocné práce na svých pozemcích. O zlatých deskách se sice již doslechl, ale nevěnoval tomu velkou pozornost, dokud ho Josephova matka nepozvala, aby se setkal s jejím synem.3
Když se Martin zastavil, měl Joseph zrovna nějakou práci venku, a tak se na desky vyptával Emmy a dalších členů rodiny. Jakmile Joseph dorazil domů, vzal ho Martin za paži a ptal se ho na další podrobnosti. Joseph mu vyprávěl o zlatých deskách a o tom, jak mu Moroni nařídil, aby to, co je na nich napsáno, přeložil a vydal tiskem.
„Je-li to dílo ďábla,“ řekl Martin, „nechci s tím mít nic společného.“ Ale pokud by to mělo být dílo Páně, přál si Josephovi pomoci vyhlásit ho do světa.
Joseph Martina nechal potěžkat desky uložené v uzamykatelné truhle. Martinovi bylo zřejmé, že uvnitř je něco těžkého, ale nebyl přesvědčen, že se jedná o svazek zlatých desek. „Nesmíte mi mít za zlé, že vám to nemohu uvěřit,“ řekl Josephovi.
Když se Martin po půlnoci vrátil domů, vplížil se do ložnice a v modlitbě Bohu slíbil, že obětuje vše, co má, pokud si bude moci být jist, že Joseph koná božské dílo.
Během modlitby Martin pocítil, jak k jeho duši promlouvá tichý a jemný hlas. V tu chvíli věděl, že ony desky jsou od Boha – a věděl, že musí Josephovi pomoci šířit jejich poselství.4
Na sklonku roku 1827 Emma zjistila, že je těhotná, a napsala svým rodičům. Od doby, kdy se s Josephem vzali, uplynul téměř rok, ale její otec a matka to stále ještě nesli nelibě. Haleovi však svolili, aby se mladý pár vrátil do Harmony, aby se Emmino děťátko narodilo poblíž rodiny.
Joseph, přestože měl být daleko od vlastních rodičů a sourozenců, se nemohl dočkat odjezdu. Lidé ve státě New York se stále snažili ukrást mu desky a stěhování jinam by mu mohlo poskytnout klid a soukromí, které potřeboval, aby mohl konat dílo Páně. Měl ale naneštěstí dluhy a neměl peníze na to, aby se mohli přestěhovat.5
Joseph se vydal do města zaplatit část svých dluhů, s nadějí, že se mu podaří dát své finanční záležitosti do pořádku. Když platil v obchodě, přistoupil k němu Martin Harris. „Pane Smithe, tady je padesát dolarů,“ řekl. „Dávám vám je, abyste konal dílo Páně.“
Joseph se zdráhal peníze přijmout a slíbil, že je splatí, ale Martin mu řekl, že si s tím nemá dělat starosti. Peníze mu dává darem a žádá všechny přítomné, aby mu dosvědčili, že tak činí z vlastní vůle.6
Joseph brzy poté splatil své dluhy a naložil svůj majetek na vůz. Spolu s Emmou vyrazili na cestu do Harmony a desky vezli schované v soudku s fazolemi.7
Asi o týden později dorazili Joseph s Emmou k Haleovým, kteří vlastnili prostorný dům.8 Netrvalo dlouho a Emmin otec požádal, zda by se na zlaté desky mohl podívat, ale Joseph odvětil, že mu je může ukázat pouze v truhle, v níž je má uloženy. Isaaca to rozladilo. Vzal truhlu a potěžkal ji, ale přesto měl i nadále pochybnosti. Řekl Josephovi, že pokud mu neukáže, co v truhle je, nesmí si ji ponechat v domě.9
Když byl Emmin otec poblíž, nebylo jednoduché překládat, ale Joseph se snažil ze všech sil. S Emminou pomocí překreslil mnohé ze zvláštních znaků z desek na papír.10 Pak se několik týdnů snažil je prostřednictvím Urimu a Thumimu přeložit. Postup překládání byl však náročnější než pouhé nahlížení do překladatelů. Joseph se musel pokořit a při studiu znaků uplatňovat víru.11
O několik měsíců později přijel do Harmony Martin. Řekl, že má pocit, že ho Pán povolal, aby se vydal až do New Yorku a obrátil se tam na odborníky na dávné jazyky. Doufal, že budou umět znaky přeložit.12
Joseph opsal z desek ještě několik znaků, zapsal svůj překlad a podal tento kus papíru Martinovi. Spolu s Emmou poté sledovali, jak jejich přítel míří na východ, aby si mohl promluvit s uznávanými odborníky.13
Jakmile Martin dorazil do New Yorku, vydal se navštívit Charlese Anthona, profesora latiny a řečtiny na Columbia College. Profesor Anthon byl mladý muž – asi o patnáct let mladší než Martin – a nejvíce proslul tím, že vydal populární encyklopedii řecké a římské kultury. Rovněž začal sbírat příběhy o amerických indiánech.14
Anthon byl upjatý vědec, který nesnášel, když ho někdo rušil, ale Martina uvítal a prostudoval si jak znaky, tak překlad, který Joseph zhotovil.15 Ačkoli profesor egyptštinu neovládal, četl o tomto jazyce několik studií a věděl, jak vypadá. Při pohledu na znaky si všiml určitých podobností s egyptštinou a Martinovi řekl, že překlad je správný.
Martin mu ukázal více znaků a Anthon si je prohlédl. Uvedl, že jsou mezi nimi znaky z mnoha starověkých jazyků, a dal Martinovi osvědčení, které potvrzovalo jejich pravost. Rovněž mu doporučil, aby znaky ukázal dalšímu vědci jménem Samuel Mitchill, který učil na Columbii dříve.16
„Ten se v těchto starověkých jazycích velmi dobře vyzná,“ uvedl Anthon, „a nepochybuji o tom, že vám bude moci říci více.“17
Martin si osvědčení vložil do kapsy, ale zrovna když byl na odchodu, zavolal ho Anthon zpátky. Chtěl vědět, jak Joseph zlaté desky našel.
„Odhalil mu je anděl Boží,“ odvětil Martin. Svědčil o tom, že překlad desek změní svět a zachrání jej před zničením. A nyní, když má důkaz o jejich pravosti, má v úmyslu prodat farmu a peníze věnovat na to, aby mohl zmíněný překlad vyjít tiskem.
„Ukažte mi ještě to osvědčení,“ požádal ho Anthon.
Martin sáhl do kapsy a podal mu ho. Anthon ho roztrhal na kousky se slovy, že nic takového jako služba andělů neexistuje. Pokud si Joseph přeje získat překlad těchto desek, může je donést na Columbii a jejich překlad svěřit některému z odborníků.
Martin vysvětlil, že část těchto desek je zapečetěna, a zmínil i skutečnost, že Joseph nemá povolení desky komukoli ukázat.
„Nemohu čísti zapečetěnou knihu,“ řekl Anthon. Varoval Martina, že se ho Joseph pravděpodobně snaží ošidit. „Dávejte si pozor na podvodníky,“ řekl.18
Martin se s profesorem Anthonem rozloučil a vyhledal Samuela Mitchilla. Ten Martina zdvořile přijal, vyslechl si jeho příběh a podíval se na znaky i na překlad. Nedokázal určit, co znamenají, ale řekl, že mu připomínají egyptské hieroglyfy a představují písmo nějakého zaniklého národa.19
Martin krátce nato odjel z města a vrátil se do Harmony, více než kdykoli dříve přesvědčen o tom, že Joseph má dávné zlaté desky a moc je přeložit. Vyprávěl Josephovi o rozhovorech s oběma profesory a vyjádřil své přesvědčení, že pokud nedokáží onu knihu přeložit ani někteří z nejvzdělanějších mužů Ameriky, bude to muset udělat Joseph.
„Nemohu,“ odvětil Joseph, kterému v onom okamžiku tento úkol připadal nesplnitelný, „neboť mi chybí vzdělání.“ Uvědomoval si však, že Pán připravil překladatele, aby mu umožnil desky přeložit.20
Martin souhlasil. Měl v plánu odjet zpět do Palmyry, dát do pořádku své záležitosti a co nejdříve se vrátit, aby mohl sloužit jako Josephův písař.21
V dubnu roku 1828 žili Emma a Joseph v domku na břehu řeky Susquehanna, nedaleko od domu Emminých rodičů.22 Emma, nyní v pokročilém stadiu těhotenství, často pomáhala jako písařka Josephovi, který onen záznam již začal překládat. Joseph jednoho dne, zatímco překládal, najednou zbledl. „Emmo, byl Jeruzalém obklopen zdí?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla, protože si vybavila, že je to popsáno v Bibli.
„Aha,“ řekl Joseph s úlevou, „měl jsem obavy, že jsem se zmýlil.“23
Emma se podivovala nad tím, že nedostatek znalostí v oblasti historie a písem není jejímu manželovi při překládání na překážku. Joseph stěží dokázal napsat souvislý dopis. Přesto hodinu za hodinou seděla po jeho boku, zatímco jí diktoval onen záznam, aniž by mu v tom pomáhala jakákoli kniha či rukopis. Věděla jen tolik, že k tomu, aby dokázal překládat tak, jak překládá, ho může inspirovat jedině Bůh.24
Za nějaký čas se vrátil z Palmyry Martin a převzal službu písaře, což dalo Emmě příležitost dopřát si trochu odpočinku předtím, než se narodí děťátko.25 Zůstat v klidu ovšem nebylo snadné. Martinova manželka, Lucy, trvala na tom, že s ním pojede do Harmony, a jak Martin, tak ona byli silné osobnosti.26 Lucy se nelíbilo, že měl Martin v úmyslu Josepha finančně podporovat, a hněvala se, že jel do New Yorku bez ní. Když jí oznámil, že odjíždí do Harmony, aby pomohl s překládáním, pozvala se také a pevně se rozhodla, že se na ony desky podívá.
Lucy ztrácela sluch, a když nerozuměla tomu, co lidé říkají, mívala někdy pocit, že ji kritizují. A s respektováním soukromí druhých si příliš starostí nedělala. Poté, co jí Joseph odmítl desky ukázat, začala prohledávat dům a prohrabávat se truhlami, skříňkami a zavazadly jeho rodiny. Joseph neměl na výběr – musel desky ukrýt v lese.27
Lucy brzy dům opustila a nastěhovala se k jedné sousedce. Emma měla své truhly a skříňky opět pro sebe, ale Lucy nyní rozhlašovala po sousedech, že se Joseph snaží Martina připravit o peníze. Lucy se nakonec po několika týdnech, kdy působila potíže, vrátila zpátky domů do Palmyry.
Jakmile znovu zavládl klid, šlo Josephovi s Martinem překládání rychle od ruky. Joseph dospíval do své božské role vidoucího a zjevovatele. Když sledoval překladatele nebo jiný videcký kámen, dokázal překládat, ať již byly desky přímo před ním, nebo na stole, zabalené v jedné z Emminých lněných utěrek.28
Během dubna, května a počátkem června naslouchala Emma rytmu, v jakém Joseph záznam diktoval.29 Mluvil pomalu, ale jasně, s občasnými pomlkami, kdy vyčkával, až Martin řekne „zapsáno“, poté co zaznamená, co Joseph právě řekl.30 Emma rovněž střídavě sloužila jako písařka a udivovalo ji, jak Joseph poté, co ho něco vyrušilo z práce nebo si udělal přestávku, vždy navázal tam, kde skončil, aniž by k tomu potřeboval nějakou nápovědu.31
Emmě se mělo brzy narodit děťátko. Štos stránek rukopisu se mezitím zvětšil a Martin nabyl přesvědčení, že kdyby mohl své ženě umožnit, aby si překlad přečetla, poznala by jeho hodnotu a přestala by se jim do práce vměšovat.32 Také doufal, že Lucy bude mít radost, že přispívá časem i penězi k tomu, aby pomohl přinést lidem slovo Boží.
Jednoho dne Martin požádal Josepha o svolení vzít rukopis na několik týdnů do Palmyry.33 Joseph si pamatoval, jak se Lucy Harrisová chovala, když navštívila jeho dům, a tak k této myšlence přistupoval se značnou opatrností. Chtěl ale udělat radost Martinovi, který v něj vkládal důvěru v době, kdy mělo tolik jiných o jeho slovech pochybnosti.34
Joseph si nebyl jist, jak by se měl zachovat, a tak se modlil o vedení, načež mu Pán dal na srozuměnou, že Martinovi nemá umožnit, aby si stránky rukopisu vzal.35 Martin si byl však jistý tím, že kdyby je ukázal své ženě, vše by se změnilo, a tak Josepha poprosil, aby se zeptal znovu. Joseph tak učinil, ale odpověď byla stejná jako předtím. Martin na něj naléhal, aby se zeptal potřetí, a tentokrát Bůh svolil, aby jednali dle vlastního uvážení.
Joseph Martinovi řekl, že si stránky může půjčit na dva týdny, pokud se zaváže, že je bude zamykat a že je ukáže jen určitým členům rodiny. Martin to slíbil a vrátil se do Palmyry i s rukopisem.36
Poté, co Martin odjel, se Josephovi zjevil Moroni a vzal si od něj překladatele.37
Den po Martinově odjezdu Emma v mučivých bolestech porodila syna. Chlapeček byl slabý a neduživý a zakrátko zemřel. Po přestálém utrpení byla Emma fyzicky vyčerpaná a psychicky zničená a chvíli to vypadalo, že nejspíše zemře také. Joseph se o ni neustále staral a nikdy od ní na dlouho neodcházel.38
Po dvou týdnech se Emma začala zotavovat a v myšlenkách se zabývala Martinem a rukopisem. „Jsem tak nesvá,“ řekla Josephovi, „že mi to nedopřává klidu a neuleví se mi, dokud se nedozvím, co pan Harris s tím rukopisem dělá.“
Naléhala na Josepha, aby Martina vyhledal, ale Joseph ji nechtěl nechat samotnou. „Pošli pro mou matku,“ řekla mu, „ta se mnou bude, dokud se nevrátíš.“39
Joseph odjel dostavníkem na sever. Po cestě mnoho nejedl ani nespal, protože se bál, že Pána urazil tím, že Ho neposlechl, když říkal, že nemá Martinovi dovolit, aby si rukopis vzal.40
Když dorazil do domu svých rodičů v Manchesteru, vycházelo zrovna slunce. Smithovi chystali snídani a vzkázali Martinovi, aby se k nim připojil. V osm hodin bylo jídlo na stole, ale Martin nepřišel. Josepha a ostatní členy rodiny začalo čekání na něj zneklidňovat.
Nakonec se po více než čtyřech hodinách Martin objevil v dáli – kráčel pomalu s pohledem upřeným do země.41 U branky se zastavil, posadil se na ohrazení a stáhl si klobouk přes oči. Po chvíli vstoupil dovnitř a mlčky se posadil k jídlu.
Rodina sledovala, jak zvedl příbor, jako by se chystal jíst, ale pak ho zas upustil. „Ztratil jsem duši!“ vykřikl a přitiskl si dlaně ke spánkům. „Ztratil jsem duši!“
Joseph vyskočil. „Martine, ty jsi ztratil ten rukopis?“
„Ano,“ odpověděl Martin. „Je pryč a já nevím kde.“
„Bože můj, Bože můj,“ zasténal Joseph a sevřel pěsti. „Vše je ztraceno!“
Začal přecházet sem a tam. Nevěděl, co má dělat. „Vrať se domů,“ nařídil Martinovi. „Znovu vše prohledej.“
„To je marné!“ zvolal Martin. „Díval jsem se po domě úplně všude. Dokonce jsem rozpáral postele a polštáře, a vím, že to tam není.“
„To se musím vrátit k manželce s takovou zprávou?“ Joseph se bál, že ji taková novinka bude stát život. „A jak budu vypadat před Pánem?“
Matka se ho snažila utěšit. Řekla, že mu Pán možná odpustí, pokud se bude pokorně kát. Ale Joseph nyní vzlykal a měl na sebe vztek za to, že Pána poprvé neposlechl. Po zbytek dne byl schopen stěží něco sníst. Zůstal na noc a druhý den ráno odjel do Harmony.42
Lucy ho na odchodu sledovala s těžkým srdcem. Zdálo se, že vše, v co jako rodina vkládali naděje – vše, co jim v uplynulých několika letech přinášelo radost – bylo během okamžiku pryč.43