„Spoluslužebníci“, kapitola 7, Svatí – příběh Církve Ježíše Krista v posledních dnech, 1. díl, Korouhev pravdy, 1815–1846 (2018)

Kapitola 7: „Spoluslužebníci“

Kapitola 7

Spoluslužebníci

Na jaře roku 1829 panovalo chladné a deštivé počasí až do května. Zatímco farmáři z okolí Harmony zůstávali doma a odkládali jarní setí až na dobu, kdy se počasí umoudří, přeložili Joseph a Oliver tak velkou část záznamu, jak to jen bylo možné.¹

Došli k příběhu o tom, co se událo mezi Nefity a Lamanity v době, kdy Ježíš zemřel v Jeruzalémě. Tento příběh vyprávěl o mohutných zemětřeseních a bouřích, které hubily lid a měnily tvář krajiny. Některá města se propadla do země, zatímco jiná zachvátily požáry a shořela. Oblohu celé hodiny křižovaly blesky a slunce zmizelo. Přeživší zahalila hustá temnota. Lidé po tři dny naříkali a oplakávali své mrtvé.²

Nakonec tmou pronikl hlas Ježíše Krista. „Nevrátíte se nyní ke mně,“ tázal se, „a nebudete činiti pokání z hříchů svých a neobrátíte se, abych vás mohl uzdraviti?“³ Odňal temnotu a lidé činili pokání. Brzy se mnoho z nich shromáždilo u chrámu na místě zvaném země Hojnosti, kde hovořili o neuvěřitelných změnách, jimiž země prošla.⁴

Zatímco spolu lidé mluvili, uzřeli Syna Božího, jak sestupuje z nebe. „Vizte, jsem Ježíš Kristus,“ řekl, „o němž proroci svědčili, že přijde na svět.“⁵ Nějaký čas mezi nimi zůstal, učil je svému evangeliu a přikázal jim, aby se dali pokřtít ponořením na odpuštění hříchů.

„Každý, kdo ve mne věří a je pokřtěn, bude spasen,“ prohlásil. „To jsou ti, kteří zdědí království Boží.“⁶ Předtím, než vystoupil do nebe, udělil spravedlivým mužům pravomoc křtít ty, kteří v Něj věří.⁷

Na Josepha a Olivera tyto nauky během překládání velmi zapůsobily. Joseph, stejně jako jeho bratr Alvin, nebyl nikdy pokřtěn, a tak se chtěl o tomto obřadu a pravomoci nutné k jeho vykonávání dozvědět více.⁸

15. května 1829 deště ustaly a Joseph s Oliverem se vydali do lesa u řeky Susquehanna. Poklekli a otázali se Boha na křest a odpuštění hříchů. Když se modlili, promluvil k nim hlas Spasitele, a oni pocítili pokoj. Pak se jim v oblaku světla zjevil anděl. Představil se jako Jan Křtitel a vložil jim ruce na hlavu. Obklopila je Boží láska a srdce se jim naplnila radostí.

„Vám, spoluslužebníci moji,“ prohlásil Jan, „ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů.“⁹

Hlas anděla byl mírný, ale zdálo se, že Josephovi a Oliverovi proniká až do samého nitra.¹⁰ Anděl jim vysvětlil, že Aronovo kněžství je opravňuje k vykonávání křtů, a přikázal jim, aby jeden druhého pokřtili, jakmile odejde. Rovněž jim řekl, že později obdrží další kněžskou moc, díky níž budou mít pravomoc udělit dar Ducha Svatého sobě navzájem i těm, které pokřtí.

Joseph a Oliver poté, co Jan Křtitel odešel, vstoupili do řeky a brodili se do hlubší vody. Nejprve pokřtil Joseph Olivera a ten, jakmile vystoupil z vody, začal prorokovat o tom, co se mělo brzy stát. Poté Oliver pokřtil Josepha, jenž poté, co vyšel z řeky, prorokoval o vzniku Kristovy Církve, kterou Pán slíbil mezi nimi založit.¹¹

Podle pokynů Jana Křtitele se vrátili do lesa a jeden druhého vysvětili k Aronovu kněžství. Při studiu Bible i během překládání dávného záznamu často čítávali o pravomoci jednat v Božím jménu. Nyní tuto pravomoc měli také.

Joseph a Oliver po svém křtu zjistili, že význam určitých veršů z písem, jež jim dříve připadaly těžko pochopitelné a tajemné, je náhle jasnější. Mysl jim zaplavila pravda a porozumění.¹²

Ve státě New York mezitím jeden z Oliverových přátel, David Whitmer, dychtil po tom, aby se dozvěděl něco více o Josephově díle. Ačkoli David žil ve Fayette, asi padesát kilometrů od Manchesteru, spřátelil se s Oliverem v době, kdy Oliver působil jako učitel a bydlel u Smithových. Často spolu hovořili o zlatých deskách, a když se Oliver stěhoval do Harmony, slíbil Davidovi, že mu o překládání bude psát.

Již zanedlouho začaly chodit dopisy. Oliver psal, že Joseph zná podrobnosti z jeho života, které nikdo jiný znát nemůže, ledaže by to bylo prostřednictvím zjevení od Boha. Popisoval, co Josephovi řekl Pán, i překládání záznamu. V jednom z dopisů Oliver napsal pár řádek o překladu a vydal svědectví o jeho pravosti.

V dalším dopise Davidovi sdělil, že si Bůh přeje, aby přijel do Harmony se svým spřežením a vozem, aby pomohl Josepha, Emmu a Olivera přestěhovat do domu Whitmerových ve Fayette, kde překlad dokončí.¹³ Lidé v Harmony se už ke Smithovým chovali s o poznání menší vstřícností. Někteří muži jim dokonce vyhrožovali napadením, a kdyby nebylo vlivu Emminy rodiny, mohli by dojít k vážné úhoně.¹⁴

David Oliverovy dopisy přečetl svým rodičům a sourozencům a ti se shodli na tom, že Josepha, Emmu a Olivera ve svém domě rádi uvítají. Whitmerovi byli potomky německy mluvících osadníků dané oblasti a byli známí svou pracovitostí a zbožností. Jejich farma ležela dost blízko k domovu Smithových, aby je bylo možné navštěvovat, ale zároveň dost daleko na to, aby to odradilo zloděje od toho, aby je obtěžovali.¹⁵

David chtěl vyrazit do Harmony okamžitě, ale jeho otec mu připomněl, že než bude moci odjet, čekají ho ještě dva dny těžké práce. Byla doba setí, a David musel zorat osm hektarů půdy a pohnojit ji páleným vápnem, aby jejich pšenice lépe rostla. Jeho otec řekl, že se má nejprve pomodlit, aby zjistil, zda je nezbytně nutné odjet nyní.

David se zařídil podle otcovy rady, a když se modlil, pociťoval, jak mu Duch říká, že má před odjezdem do Harmony nejprve dodělat svou práci doma.

Nazítří ráno vyšel David na pole a uviděl řady tmavých brázd v zemi, která ještě předešlého večera nebyla zorána. Když šel obhlédnout zbytek polností, zjistil, že přes noc bylo zoráno kolem dvou a půl hektaru a že v poslední brázdě na něj čeká pluh, aby mohl práci dokončit.

Jakmile Davidův otec zjistil, co se stalo, ohromilo ho to. „To musí být zásah vyšší moci,“ řekl, „myslím, že hned jak budeš mít pole povápněné, bys měl jet do Pensylvánie.“

David pracoval ze všech sil, aby zoral zbývající pole a dobře připravil půdu na setí. Jakmile skončil, zapřáhl do vozu silné koňské spřežení a vyrazil do Harmony dříve, než prve předpokládal.¹⁶

Když se Joseph, Emma a Oliver přestěhovali do Fayette, Davidova matka měla plné ruce práce. Mary Whitmerová a její manžel Peter měli osm dětí ve věku od patnácti do třiceti let a těch několik z nich, které už nežily doma s rodinou, bydlelo poblíž. Mary celé dny pracovala, aby naplnila jejich potřeby, a tři hosté v domě představovali práci navíc. Měla víru v Josephovo povolání a nestěžovala si, ale zmáhalo ji to.¹⁷

Ve Fayette toho léta panovalo vedro k zalknutí. Zatímco Mary prala a připravovala jídlo, Joseph v pokoji v patře diktoval překlad. Obvykle mu zapisoval Oliver, ale někdy se pera chopila i Emma nebo někdo z Whitmerových.¹⁸ Občas se Joseph s Oliverem, když je unavilo vypětí spojené s překládáním, prošli k blízkému rybníku a házeli na jeho hladině žabky.

Mary moc času na odpočinek neměla, a tak pro ni nebylo lehké se vyrovnat s prací navíc a další zátěží, s nimiž zápolila.

Jednoho dne, když byla u stodoly, kde se dojily krávy, uviděla šedovlasého muže s tlumokem přes rameno. To, jak náhle se objevil, ji polekalo, ale když přišel blíže a oslovil ji laskavým hlasem, uklidnila se.

„Jmenuji se Moroni,“ řekl. „Jste velmi unavena kvůli veškeré té práci navíc, kterou musíte zastat.“ Sundal tlumok z ramene a Mary se dívala, jak ho rozvazuje.¹⁹

„Jste však nanejvýš věrná a pilná v díle svých rukou,“ pokračoval. „Je tedy žádoucí, abyste získala svědectví pro posílení své víry.“²⁰

Moroni otevřel tlumok a vyňal z něj zlaté desky. Držel je před Mary a obracel stránky, aby si mohla prohlédnout zápis, který na nich byl. Když se dostal na poslední stranu, vybídl ji, ať je trpělivá a věrná, zatímco ponese ono zvláštní břímě ještě o něco déle. Slíbil, že jí za to bude požehnáno.²¹

O chvíli později starý muž zmizel a Mary osaměla. Pořád měla mnoho práce, ale už ji to netrápilo.²²

Na farmě Whitmerových Joseph při překládání postupoval rychle, přesto však byly některé dny náročné. V mysli často zabloudil k jiným záležitostem a nedokázal se soustředit na duchovní věci.²³ V domku Whitmerových bylo vždy velmi rušno a o věci, které odváděly pozornost, nebyla nouze. Přestěhovat se tam pro Emmu a Josepha znamenalo vzdát se relativního soukromí, kterému se těšili v Harmony.

Joseph se jednou ráno, když se chystal překládat, rozčílil na Emmu. Později, když se připojil k Oliverovi a Davidovi v pokoji v patře, kde pracovali, nebyl schopen přeložit ani čárku.

Odešel z místnosti a vyšel ven do sadu. Zůstal tam asi hodinu a modlil se. Když přišel zpátky, omluvil se Emmě a poprosil ji o odpuštění. Pak se vrátil k překládání jako obvykle.²⁴

Nyní překládal poslední část záznamu, která je známa jako malé desky Nefiovy a která měla ve skutečnosti sloužit jako začátek knihy. Malé desky obsahovaly příběh podobný tomu, který s Martinem přeložili a ztratili. Vyprávěly o mladém muži jménem Nefi, jehož rodinu Bůh vyvedl z Jeruzaléma do nové zaslíbené země. Vysvětlovaly příčinu vzniku záznamu a hovořily o počátečních rozmíškách mezi lidem Nefitů a Lamanitů. A co je důležitější, vydávaly mocné svědectví o Ježíši Kristu a Jeho Usmíření.

Když Joseph dopřekládal zápis na poslední desce, zjistil, že vysvětluje účel onoho záznamu, nazvaného Kniha Mormonova, podle dávného proroka a dějepisce, jenž ji sestavil.²⁵

Joseph se od té doby, co začal překládat Knihu Mormonovu, naučil mnohému ohledně své budoucí role v Božím díle. Na stránkách této knihy rozpoznal základní nauky, jimž se dříve naučil z Bible, a rovněž nové pravdy a poznatky týkající se Ježíše Krista a Jeho evangelia. Také v ní nalezl pasáže ohledně posledních dnů, které prorokovaly o vyvoleném vidoucím jménem Joseph, který vynese na světlo slovo Páně a znovuzřídí ztracené znalosti a smlouvy.²⁶

Z tohoto záznamu se dozvěděl, že Nefi rozvedl Izaiášovo proroctví o zapečetěné knize, kterou učení muži nemohou číst. Když Joseph toto proroctví četl, vytanul mu na mysli rozhovor Martina Harrise s profesorem Anthonem. Potvrzoval, že jen Bůh může v posledních dnech vynést onu knihu ze země a založit Kristovu církev.²⁷

Jakmile Joseph a jeho přátelé dokončili překlad, jejich mysl se obrátila k Pánovu zaslíbení, které zaznělo v Knize Mormonově i v Jeho zjeveních – a to, že desky ukáže třem svědkům. V té době byli na farmě Whitmerových na návštěvě Josephovi rodiče a Martin Harris. Jednoho rána Martin, Oliver a David prosili Josepha, aby jim umožnil se těmito svědky stát. Joseph se modlil a Pán mu odpověděl, že pokud se na Něj budou celým srdcem spoléhat a zaváží se svědčit o pravdě, budou moci desky spatřit.²⁸

„Ještě dnes se musíš pokořit před Bohem,“ řekl Joseph konkrétně Martinovi, „abys získal odpuštění hříchů, bude-li to možné.“²⁹

Později toho dne odvedl Joseph ony tři muže do lesa poblíž domu Whitmerových. Poklekli a popořadě se modlili, aby mohli spatřit desky, ale nic se nedělo. Zkusili to podruhé, ale stále se nic nedělo. Nakonec se Martin zvedl a se slovy, že on je příčinou toho, proč nebesa zůstávají uzavřená, odešel.

Joseph, Oliver a David se začali znovu modlit a brzy se jim v zářivém světle nad nimi zjevil anděl.³⁰ Měl v rukou desky a jednu po druhé je obracel a ukazoval mužům symboly, které byly na každé straně vyryty. Vedle něho se objevil stůl, na němž byly starobylé předměty, které popisuje Kniha Mormonova – překladatele, náprsník, meč a zázračný kompas, který dovedl Nefiovu rodinu z Jeruzaléma do zaslíbené země.

Muži uslyšeli hlas Boží, jak říká: „Tyto desky jsou odhaleny mocí Boží a jsou přeloženy mocí Boží. Jejich překlad, který jste viděli, je správný, a já vám přikazuji, abyste vydávali svědectví o tom, co nyní slyšíte a vidíte.“³¹

Když se anděl vzdálil, zašel Joseph hlouběji do lesa a nalezl tam Martina na kolenou. Ten mu řekl, že zatím svědectví od Pána neobdržel, ale stále by si přál desky spatřit. Požádal Josepha, aby se modlil s ním. Joseph poklekl vedle něj, a ještě než svá slova stačili doříci, uviděli téhož anděla, jak jim ukazuje desky a ostatní starobylé předměty.

„To stačí! To stačí!“ zvolal Martin. „Mé oči to spatřily! Mé oči to spatřily!“³²

Později toho odpoledne se zmínění tři svědkové vrátili do domu Whitmerových. Mary Whitmerová si zrovna povídala s Josephovými rodiči, když do místnosti vběhl Joseph. „Otče! Matko!“ zvolal. „Nedovedete si představit, jak jsem šťastný!“

Spěšně se posadil vedle své matky. „Pán dovolil, aby kromě mě spatřili desky ještě další tři lidé,“ sdělil jim. „Sami se přesvědčili, že nejsem podvodník.“

Měl pocit, jako kdyby mu někdo z ramenou sňal těžké břímě. „Nyní část tohoto břemene budou muset nést i oni,“ řekl. „Už na to na celém světě nebudu jen já sám.“

Za ním vstoupil do místnosti Martin, který překypoval radostí. „Spatřil jsem anděla z nebe!“ zvolal. „Upřímně z hloubi duše velebím Boha, že svolil, abych se – i já sám – stal svědkem velikosti Jeho díla!“³³

Za několik dní navštívili Whitmerovi rodinu Smithových na jejich farmě v Manchesteru. Joseph, který si uvědomoval, že Pán slíbil, že svá slova utvrdí „v ústech tolika svědků, kolik se mu bude zdáti dobré“, odešel do lesa se svým otcem, Hyrumem a Samuelem i se čtyřmi bratry Davida Whitmera – Christianem, Jacobem, Peterem ml. a Johnem – a s jejich švagrem Hiramem Pagem.³⁴

Tito muži se shromáždili na místě, kam členové rodiny Smithových často chodívali, aby se o samotě modlili. Joseph s Pánovým svolením odhalil desky a skupince je ukázal. Neviděli anděla jako zmínění tři svědkové, ale Joseph jim dovolil, aby si záznam vzali do ruky, obraceli jeho strany a zkoumali dávné zápisy. Možnost vzít desky do rukou utvrdila jejich víru v to, že Josephovo svědectví o andělu a dávném záznamu je pravdivé.³⁵

Joseph nyní, když byl překlad hotov a on měl svědky, kteří jeho zázračné svědectví potvrdí, už desky nepotřeboval. Poté, co muži vyšli z lesa a vrátili se do domu, se zjevil onen anděl a Joseph svěřil posvátný záznam zpět do jeho péče.³⁶