Náš chrámový sňatek stál za jakoukoli oběť
O tom, zda budu schopen vzít svou snoubenku, Beny, do chrámu, jsem začal přemýšlet teprve poté, co můj první obchod zkrachoval a druhý vyhořel. Slyšeli jsme, že dostat se do chrámu bude zkouška víry, ale když jsme si dávali chrámový sňatek za cíl, neměli jsme ani nejmenší tušení, jak důkladně bude naše víra vyzkoušena.
S Beny jsem se seznámil v naší rodné Panamě poté, co jsme oba sloužili na misii. Kvůli panamským zákonům musely manželské páry, které chtěly začít manželský život v chrámu, být oddány občanským sňatkem těsně předtím, než se vydaly do nejbližšího chrámu – chrámu Guatemala City v Guatemale. Byla to nákladná a obtížná cesta, ale být zpečetěni je požehnání, bez něhož jsme nechtěli žít.
Den poté, co jsem Beny požádal o ruku, jsem přišel o práci. S hlavou vztyčenou jsem se rozhodl, že si budu vydělávat tím, že budu vozit turisty autobusem. Autobus se však porouchal hned první večer. Znepokojen, ale odhodlán jsem se rozhodl, že budu prodávat trička. To ráno, když jsem si šel vyzvednout trička k výrobci, jsem zjistil, že jeho dům předešlou noc celý shořel. A zdálo se, že shořely i mé naděje.
Do nejbližší plánované cesty do chrámu zbývalo jen několik měsíců a veškeré mé úsilí o obstarání peněz, které jsem až doposud vynaložil, skončilo nečekaným nezdarem. Odešel jsem od doutnajících sutin a šel jsem za Beny.
„Nemám nic,“ řekl jsem jí. „Možná by sis mě neměla brát.“
„Kdybych se chtěla vdávat pro peníze, už bych byla dávno vdaná,“ řekla. „Ale já se pro peníze vdát nechci. Chci si vzít tebe, protože tě miluju.“
To byl rozhodující okamžik. Měli jsme pocit, že jsme překonali důležitou zkoušku. Jak jsme se tlačili kupředu s vírou, dveře se před námi začaly otevírat. Našel jsem práci, ve které jsem vyráběl nábytek; můj plat však nestačil na uspokojení našich potřeb. Náš laskavý biskup nám poté nabídl, že nám pomůže uhradit náklady na cestu autobusem. I když jeho nabídka byla úžasná, měli jsme pocit, že to není to nejlepší řešení. Byli jsme odhodláni, že budeme soběstační. Ale když jsme viděli, že nám chce skutečně pomoci, požádali jsme ho, zda by místo toho mohl dát Beny nějakou práci. A to také udělal.
Když jsme si vydělali dostatek peněz na cestu do chrámu, uzavřeli jsme občanský sňatek a poté jsme se konečně s dalšími 10 členy Církve vydali do Guatemaly. Naše zkoušky však ještě neskončily.
Na hranicích s Kostarikou nás zastavila rozsáhlá stávka v dopravě. Když už jsme na hranicích čekali dva dny, řidič se rozhodl, že se vrátíme. Ale já, Beny, další dva bratři a jeden manželský pár jsme se rozhodli, že se nevzdáme. Poté, co jsme se dívali, jak se náš autobus otáčí a odjíždí pryč, jsme přešli hranice a vstoupili do Kostariky. Pokračovali jsme dál, cestou jsme spali v přístřešcích u silnice a nakonec jsme dorazili na hranice s Nikaraguou. Odtud se nám podařilo vzít si taxíka, který nás dovezl do hlavního města, kde jsme si koupili lístek na autobus až na hranice s Hondurasem. Po dvou dnech – a cestování ve dvou dalších autobusech – jsme konečně dorazili do chrámu. Byli jsme špinaví a unavení a utratili jsme mnohem víc, než jsme plánovali. Ale byli jsme šťastní.
Druhý den jsme po všech těch zkouškách a průtazích byli konečně zpečetěni na věčnost jako manžel a manželka. Naše radost, jež stála za všechnu tu námahu, čekání i starosti, byla úplná!
Ne každý, kdo plánuje svatbu v chrámu, bude čelit takovým překážkám, ale pro Beny a pro mě (a pro ty další, kteří s námi jeli do chrámu) představovaly tyto zážitky jakýsi zušlechťující proces. Byl to pro mě jeden z nejlepších zážitků v životě.
Kdyby náš cíl – být oddáni v chrámu – byl založen jen na světské lásce, nikdy bychom to nedokázali. Ale protože jsme věřili v pečeticí moc kněžství, jež byla v naší době znovuzřízena, nevzdávali jsme se. Věděli jsme, že náš chrámový sňatek – na čas a celou věčnost – stál za jakoukoli oběť, kterou jsme museli přinést.