Proč tyto chrámy?
Chrámy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsou posvátné budovy, v nichž získáváme odpovědi na otázky týkající se věčnosti.
Chrámy jsou místa, kde se nám na otázky o životě dostává odpovědí věčnosti
Žil snad někdy nějaký muž nebo žena, kteří by se ve chvílích tichého rozjímání nezamysleli nad odvěkým tajemstvím života?
Kteří by si nepoložili otázky: „Odkud jsem přišel? Proč jsem zde? Kam směřuji? Jaký vztah mám ke svému Tvůrci? Připraví mě smrt o drahocenné vztahy s lidmi, které jsem v tomto životě potkal? A co má rodina? Existuje po tomto životě nějaký další život? A pokud ano, budeme se znát i tam?“
Odpovědi na tyto otázky nenajdeme v moudrosti světa. Najdeme je pouze ve zjeveném slově Božím. Chrámy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsou posvátné budovy, v nichž získáváme odpovědi na tyto i na další otázky týkající se věčnosti. Každý chrám je zasvěcen jako dům Páně – místo svatosti a pokoje, které je odděleno od světa. Zde se vyučuje pravdám a vykonávají se obřady, které přinášejí poznání věcí věčného významu a motivují zúčastněné k tomu, aby žili s porozuměním našeho božského dědictví coby dětí Božích a s vědomím našeho potenciálu coby věčných bytostí.
Chrámy se od ostatních náboženských staveb odlišují svým účelem a posláním
Tyto budovy, jež se liší od tisíců běžných církevních domů uctívání rozesetých po celém světě, mají mezi všemi ostatními náboženskými stavbami jedinečný účel a poslání. Tato jedinečnost nespočívá ve velikosti těchto budov ani v jejich architektonické kráse. Spočívá v práci, která za jejich zdmi probíhá.
Vyhrazení určitých budov pro zvláštní obřady, na rozdíl od běžných míst bohoslužby, není nic nového. Bylo to zvykem již ve starém Izraeli, kde lidé běžně uctívali Boha v synagogách. Jejich posvátnějším místem byl nejprve v pustině svatostánek se svatyní svatých a pak řada po sobě jdoucích chrámů, kde se vykonávaly zvláštní obřady, jichž se mohli účastnit jen ti, kteří splňovali požadované podmínky.
A tak je tomu i dnes. Před zasvěcením chrámu zve Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů veřejnost k tomu, aby si budovu prošla a prohlédla si její vybavení. Avšak poté, co je budova zasvěcena, se stává domem Páně natolik posvátného charakteru, že vstup do ní je dovolen pouze členům Církve v dobrém postavení. Není to otázka tajnosti. Je to otázka posvátnosti.
Chrámová práce se týká každého z nás jako členů věčné rodiny Boží
Práce, která v těchto budovách probíhá, představuje věčné záměry Boha ve vztahu k člověku, jenž je dítětem a stvořením Božím. Chrámová práce se především týká rodiny – každého z nás jako členů věčné rodiny Boží a každého z nás jako členů rodiny pozemské. Týká se posvátnosti a věčné podstaty manželské smlouvy a rodinných vztahů.
Potvrzuje, že každý muž a každá žena, kteří se narodí na svět, jsou děti Boží obdařené částí Jeho božské podstaty. Opakování těchto základních a zásadních poznatků působí příznivě na ty, kterým se dostávají, neboť nauka je v chrámu předkládána jazykem krásným i působivým a ten, kdo se chrámové práce účastní, dochází k poznání, že díky tomu, že každý muž a každá žena je dítětem Nebeského Otce, jsou všichni členy božské rodiny; a proto je každý člověk jeho bratrem nebo sestrou.
Když se jeden zákoník otázal: „Které jest přikázaní první ze všech?“, Spasitel mu odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první přikázaní.
Druhé pak podobné toto: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Marek 12:28, 30–31.)
Učení předkládané v novodobých chrámech klade silný důraz na toto nejzákladnější pojetí naší povinnosti vůči našemu Tvůrci a našim bližním. Posvátné obřady umocňují tuto povznášející koncepci rodiny Boží. Učí, že duch každého z nás je věčný, na rozdíl od těla, jež je smrtelné. Umožňují porozumět nejen těmto velkým pravdám, ale také účastníka motivují k lásce k Bohu a povzbuzují ho, aby projevoval větší přívětivost vůči ostatním dětem našeho Otce.
Přijmeme-li předpoklad, že každý člověk je dítě Boží, pomáhá nám to uvědomit si, že smrtelný život má božský účel. A i tato zjevená pravda je učena v domě Páně. Pozemský život je součástí věčné cesty. Jako duchovní děti jsme žili již předtím, než jsme přišli sem. O tom vydávají svědectví písma. Poslyšte slovo Páně Jeremiášovi: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe.“ (Jeremiáš 1:5.)
Drahocenné rodinné vztahy mohou pokračovat i ve světě, který přijde
Do tohoto života vstupujeme jako děti smrtelných rodičů a jako členové rodiny. Rodiče jsou spolu s Bohem partnery v uskutečňování Jeho věčných záměrů ve vztahu k Jeho dětem. Rodina je proto božská instituce – ta nejdůležitější ve smrtelnosti i na věčnosti.
Velká část práce, která se odehrává v chrámech, se týká rodiny. Zásadním předpokladem pro porozumění jejímu smyslu je poznání, že tak, jako jsme existovali coby děti Boží předtím, než jsme se narodili na tento svět, budeme žít dále i po smrti, a že ony drahocenné a uspokojující vztahy ze smrtelnosti, z nichž nejkrásnější a nejsmysluplnější nacházíme v rodině, mohou pokračovat i ve světě, který přijde.
Když muž a žena uzavřou sňatek v domě Páně, jsou spojeni nejen na dobu svého smrtelného života, ale na celou věčnost. Jsou svázáni nejen pravomocí zákona příslušné země, jež je spojuje do smrti, ale také pravomocí věčného kněžství Božího, jež svazuje v nebi to, co je svázáno na zemi. Takto sezdaný manželský pár získává prostřednictvím božského zjevení ujištění, že jejich vzájemný vztah a vztah s jejich dětmi neskončí smrtí, ale bude pokračovat na věčnosti – pod podmínkou, že budou žít tak, aby byli tohoto požehnání hodni.
Žil snad někdy nějaký muž, jenž skutečně miloval svou ženu, nebo žena, jež skutečně milovala svého muže, kteří by se nemodlili o to, aby jejich vztah pokračoval i po smrti? Pohřbili snad někdy nějací rodiče své dítě, aniž by toužili po ujištění, že jejich milovaný k nim bude patřit i ve světě, který přijde? Může někdo, kdo věří ve věčný život, pochybovat o tom, že Bůh nebes by svým synům a dcerám neposkytl ten nejvzácnější atribut života – lásku, jež je nejsmysluplněji vyjádřena v rodinných vztazích? Nikoli, je logické, že rodinné vztahy pokračují i po smrti. Lidské srdce po tom touží, a Bůh nebes zjevil způsob, jímž toho lze dosáhnout. Umožňují to posvátné obřady domu Páně.
Požehnání chrámu jsou dostupná všem
Toto vše by nám však rozhodně připadalo nespravedlivé, kdyby požehnání plynoucí z těchto obřadů byla dostupná pouze těm, kteří jsou nyní členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Skutečností je, že příležitost vstoupit do chrámu a podílet se na jeho požehnáních mají všichni, kteří přijmou evangelium a jsou pokřtěni do Církve. Z tohoto důvodu Církev organizuje ve většině zemí světa rozsáhlý misionářský program a bude ho nadále rozšiřovat, jak to bude jen možné, neboť má na základě božského zjevení zodpovědnost učit evangeliu každý národ, pokolení, jazyk a lid.
Je zde však také bezpočet milionů těch, kteří žili na zemi a kteří nikdy neměli příležitost se o evangeliu doslechnout. Budou jim ona požehnání, která jsou v chrámech Páně nabízena, odepřena?
Prostřednictvím žijících zástupců, již zastupují mrtvé, jsou tytéž obřady dostupné i těm, kteří již ze smrtelnosti odešli. V duchovním světě se tito lidé mohou rozhodnout, zda tyto pozemské obřady, jež za ně byly vykonány, včetně křtu, sňatku a pečetění rodinných vztahů, přijmou, nebo zda je odmítnou. V Pánově díle neexistuje žádné donucování, ale musí být poskytnuta příležitost.
Práce v chrámu je práce lásky na straně žijících ve prospěch mrtvých
Tato zástupná práce představuje dosud nevídanou práci lásky na straně žijících ve prospěch mrtvých. Z tohoto důvodu je zapotřebí rozsáhlého bádání v rodinné historii, aby bylo možné najít a identifikovat ty, kteří šli před námi. Církev na podporu tohoto bádání koordinuje program rodinné historie a provozuje střediska pro bádání, jež ve světě nemají obdoby. Církevní archivy jsou přístupné veřejnosti a při vyhledávání předků je využívá i mnoho lidí, kteří nejsou členy Církve. Tento program si získal uznání genealogů po celém světě a řada států ho využila k zabezpečení svých vlastních záznamů. Avšak jeho prvořadým úkolem je poskytnout členům Církve zdroje potřebné k tomu, aby mohli identifikovat své předky a mohli jim nabídnout požehnání, z nichž se sami těší. V podstatě si říkají: „Jestliže já miluji svou ženu a děti natolik, že s nimi chci být po celou věčnost, neměli by snad můj zesnulý dědeček, pradědeček i další předkové mít příležitost získat tatáž věčná požehnání?“
Chrámy poskytují příležitost učit se o skutečně smysluplných věcech života
A tak jsou tyto posvátné budovy dějištěm úžasné aktivity, jež v tichosti a uctivosti pokračuje dále. Připomínají část vidění Jana Zjevovatele, v němž je zaznamenána tato otázka a tato odpověď: „Kdo jsou tito oblečení v bílé roucho? A odkud přišli? …
To jsou ti, kteříž přišli z velikého ssoužení, a umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově.
Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho.“ (Zjevení 7:13–15.)
Ti, kteří do těchto svatých domů přicházejí, jsou při chrámové práci oblečeni v bílém. Přicházejí pouze na doporučení svých místních církevních autorit, které předtím potvrdily jejich způsobilost. Očekává se od nich, že do chrámu Božího budou přicházet a vstupovat čistí v myšlenkách, čistí tělem a čistí oblečením. Když vstoupí dovnitř, očekává se od nich, že nechají svět za zády a budou se soustředit na to, co je božské.
Již tento samotný úkon, pokud to tak můžeme nazvat, s sebou nese určité výhody, protože kdo by v této náročné době neuvítal příležitost nechat svět přede dveřmi, vstoupit do Pánova domu a tam v tichosti přemítat o věčných věcech Božích? Tyto posvátné prostory poskytují příležitost, jež není dostupná nikde jinde – učit se a uvažovat o skutečně smysluplných věcech života – o našem vztahu k Božství a o naší věčné cestě z předsmrtelného stavu do tohoto života a dále do budoucího stavu, kde budeme jeden druhého znát a budeme spolu v kontaktu, včetně svých blízkých a svých předků, kteří nás předešli a od nichž pochází naše dědictví týkající se těla, mysli i ducha.
V chrámech získáváme zaslíbení Božích věčných požehnání
Tyto chrámy jsou v porovnání se všemi budovami bezpochyby jedinečné. Jsou to domy poučení. Jsou to místa smluv a zaslíbení. U jejich oltářů poklekáme před Bohem, svým Tvůrcem, a získáváme zaslíbení Jeho věčných požehnání. V posvátném prostředí těchto míst s Ním rozmlouváme a přemítáme o Jeho Synu, našem Spasiteli a Vykupiteli, Pánu Ježíši Kristu, který pro každého z nás posloužil jako zástupce v zástupné oběti v náš prospěch. Zde odkládáme vlastní sobeckost a sloužíme těm, již si nemohou posloužit sami. Zde jsme prostřednictvím pravé moci kněžství Božího spojeni v nejposvátnějším lidském vztahu – jako manžel a manželka, jako děti a rodiče a jako rodina prostřednictvím pečetění, které nemůže zničit čas ani ho nemůže přerušit smrt.
Tyto posvátné budovy byly stavěny i v oněch temných letech, kdy byli Svatí posledních dnů neúprosně štváni a pronásledováni. Jsou stavěny a udržovány v dobách bídy i blahobytu. Vznikají z živoucí víry stále většího počtu těch, kteří vydávají svědectví o žijícím Bohu, o vzkříšeném Pánovi, o prorocích a božském zjevení a o pokoji a ujištění o věčných požehnáních, která lze nalézt jen v domě Páně.
Křtitelnice, chrám Papeete Tahiti.
Chrám Stockholm Švédsko. Zasvěcen 2. července 1985.
Chrám Manti Utah. Zasvěcen 21. května 1888. Znovuzasvěcen 14. června 1985.