Ale tady není žádná církevní budova
Julie Ismailová ze státu Západní Austrálie v Austrálii
Během cesty po Středomoří jsem pilně chodila na církevní shromáždění, kdekoli to bylo možné. V Seville ve Španělsku jsem využila pomoci recepčního v hotelu, místního telefonního seznamu a plánu města, abych našla místní sborový dům Svatých posledních dnů. Zapsala jsem si adresu a název Církve ve španělštině. V sobotu večer jsem se modlila, abych poznala, v kolik hodin začíná shromáždění, a měla jsem silný pocit, že tam mám být ráno před desátou.
Těsně předtím, než jsem v neděli v 9.30 odešla na shromáždění, jsem se znovu pomodlila, abych dokázala sborový dům najít. Podle mapy jsem se pustila labyrintem úzkých uliček. Bylo nádherné ráno. Šla jsem kolem kaváren a trhu s ptáky plného ptačího křiku.
Dostala jsem se na udanou adresu, ale nenašla jsem nic, co by jen vzdáleně připomínalo sborový dům. Chodila jsem po ulici sem a tam a marně jsem hledala. Byla jsem zmatená a ustaraná, a to bylo téměř 10 hodin.
Nakonec jsem se pomodlila k Nebeskému Otci: „Ty jsi mi přikázal, abych šla na shromáždění, tak jsem tady, ale tady není žádná církevní budova.“
Právě v tu chvíli vyšel zpoza rohu dobře oblečený muž v obleku. Vypadal jako člen Církve, a já jsem pocítila, že ho mám zastavit. Poněkud zkomoleně jsem mu řekla, že hledám sborový dům. Řekl něco, čemu jsem nerozuměla, a on viděl mé rozpaky. A tak otevřel kufřík a já uviděla dvě knihy vázané v kůži, které vypadaly jako písma. Podala jsem mu proužek papíru, na který jsem napsala „La Iglesia de Jesucristo“ (Církev Ježíše Krista). Usmál se a ukázal zpět cestou, kterou jsem přišla, a společně jsem šli ke sborovému domu. Budova se nacházela na jiné adrese jen několik minut odtamtud, a bylo snadné ji minout, pokud jste nevěděli, že tam je. Byla schovaná na malém náměstíčku za velkými vraty.
Ve sborovém domě jsem brzy zjistila, že ten muž, který mi pomohl, nebyl nikdo jiný než biskup tohoto sboru a že shromáždění začíná v 10:30 hodin. Přišla jsem ještě s předstihem.
Během postního a svědeckého shromáždění tohoto sboru jsem měla pocit, že mám vydat svědectví. S misionářem, který překládal má slova z angličtiny do španělštiny, jsem vydala svědectví a popsala jsem, jak mi Pán umožnil dostat se na shromáždění. Biskup potom vydal své svědectví a vysvětlil, že to ráno musel zaparkovat dál, a tak přicházel později než obvykle. Když mě uviděl, pomyslel si, že vypadám jako člen Církve, a tak se zastavil, aby mi pomohl. Potom mluvil o členech, kteří jsou duchovně ztraceni, a řekl, že jim musíme pomoci najít Církev.
Během let mé vzpomínky na pamětihodnosti Sevilly vybledly – na rozdíl od vzpomínky na to, jak jsem tam našla Církev. Tato vzpomínka je pro mě svědectvím o velké lásce, kterou k nám náš Otec v nebi chová, a o tom, že stačí usilovat o všechny věci, které „napomáhají k dobrému“ (Římanům 8:28), a pak uvidím Jeho ruku ve svém životě.