Vždy na Něj pamatujte
Z proslovu proneseného 27. ledna 2009 na Universitě Brighama Younga–Idaho. Tento proslov si můžete poslechnout v angličtině na adrese web.byui.edu/devotionalsandspeeches/default.aspx.
Když na Spasitele vždy pamatujeme, můžeme „vesele [činiti] všechny věci, jež leží v naší moci“ s jistotou, že Jeho moc a láska, kterou k nám chová, nám to pomohou zvládnout.
Modlitby svátosti potvrzují, že jedním z hlavních účelů svátosti, tak jak ji ustanovil Ježíš Kristus, je pomoci nám „vždy na něj pamatovati“ (NaS 20:77, 79). Pamatujeme-li na Spasitele, pamatujeme tím pochopitelně i na Jeho Usmíření, které představuje chléb a voda jako symboly Jeho utrpení a smrti. Nikdy nesmíme zapomenout na to, co pro nás učinil, neboť bez Jeho Usmíření a Vzkříšení by život neměl žádný význam. Avšak s Jeho Usmířením a Vzkříšením má náš život věčné a božské možnosti.
Rád bych se zabýval třemi pohledy na to, co znamená „vždy na Něj pamatovati“: zaprvé – snažit se poznávat Jeho vůli a následovat ji; zadruhé – uvědomit si náš závazek, že jsme odpovědni Kristovi za každou myšlenku, slovo a skutek, a tento závazek přijmout; a zatřetí – žít bez strachu a s vírou, že se vždy můžeme spolehnout na Spasitele, že nám pomůže, když to budeme potřebovat.
1. Snažte se poznávat Kristovu vůli a následovat ji, tak jako On vyhledával vůli Otce.
Modlitba svátosti pro požehnání chleba nás zavazuje k tomu, že budeme ochotni vzít na sebe jméno Syna „a vždy na něj pamatovati a zachovávati jeho přikázání, jež [nám] dal“ (NaS 20:77). Bylo by také vhodné chápat tuto smlouvu takto: „vždy na Něj pamatujme, abychom zachovávali Jeho přikázání.“ Tímto způsobem On vždy pamatoval na svého Otce. Jak řekl: „Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Jakžť slyším, takť soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy.“ (Jan 5:30.)
Ježíš dosáhl dokonalé jednoty s Otcem tím, že se podvolil v těle i duchu vůli Otcově. Když Ježíš mluvil o Otci, řekl: „Což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8:29.) Ježíš se podrobil dokonce až k smrti, protože to byla vůle Otcova, takže „vůle Synova [byla] pohlcena ve vůli Otcově“. (Mosiáš 15:7.) Ježíš byl soustředěný na Otce, a to je jeden z hlavních důvodů toho, proč se Jeho služba vyznačovala jasností a mocí.
Vy i já můžeme stejným způsobem vložit Krista do středu svého života a být jedno s Ním, tak jako On je jedno s Otcem (viz Jan 17:20–23). Můžeme začít tím, že vše ze svého života dáme stranou a poté to vložíme zpět ve správném pořadí se Spasitelem uprostřed. Nejprve máme umístit to, co nám umožňuje vždy na Něj pamatovat – častou modlitbu a studium písem, pečlivé studium učení apoštolů, týdenní přípravu na to, abychom byli hodni přijímat svátost, nedělní uctívání a zaznamenávání si a připomínání si toho, co nás učí Duch a naše zkušenosti o učednictví.
Mohou vám přijít na mysl další věci, které jsou pro váš život zvláště vhodné v této chvíli. Jakmile si vyhradíme příslušný čas a prostředky pro tyto záležitosti, které nám pomáhají zaměřit život na Krista, můžeme začít doplňovat další zodpovědnosti a hodnoty, například vzdělání a rodinné zodpovědnosti. Díky tomu to, co je podstatné, nebude z našeho života vytlačeno tím, co je pouze dobré, a to méně hodnotné bude druhořadé nebo se to z našeho života vytratí úplně.
Uvědomuji si, že ztotožnění naší vůle s vůlí Ježíše Krista, tak jako On ztotožnil svou vůli s vůlí Otcovou, je něco, čeho se nedá dosáhnout snadno. President Brigham Young (1801–1877) s porozuměním hovořil o našich těžkostech, když řekl:
„Po všem, co bylo řečeno a uděláno, poté, co on svůj lid tak dlouho vedl, nemáte pocit, že tu chybí důvěra v našeho Boha? Nemáte takový pocit uvnitř sebe samých? Můžete se zeptat: ‚Bratře Brighame, nemáte takový pocit uvnitř sebe samého?‘ Mám, a vidím, že mi dosud chybí schopnost se spolehnout, do určité míry, na toho, v koho důvěřuji. – Proč? Protože nemám potřebnou moc, v důsledku toho, co mi přinesl pád. …
… Někdy se ve mně cosi objeví, tu a tam, co očividně nakreslí dělicí čáru mezi mým zájmem a zájmem mého Otce v nebi; něco, co můj zájem poněkud odchýlí od zájmu Otcova.
Vím, že bychom měli cítit a chápat, nakolik je to možné, nakolik nám to naše padlá povaha dovolí, nakolik dokážeme získat víru a poznání k tomu, abychom sami pochopili, že zájem Boha, kterému sloužíme, je zájmem naším, a že žádný jiný zájem nemáme, v čase ani na věčnosti.“1
I když to nemusí být jednoduché, můžeme se neustále tlačit kupředu s vírou v Pána. Mohu dosvědčit, že v průběhu času naše touha a schopnost vždy pamatovat na Spasitele a následovat Ho poroste. Máme se trpělivě snažit, abychom dosáhli onoho cíle, a vždy se modlit o schopnost rozlišovat a o božskou pomoc, kterou potřebujeme. Nefi radil: „Ale vizte, pravím vám, že se musíte modliti vždy, a nesmíte umdlévati; že nemáte pro Pána konati ničeho, aniž byste se nejdříve pomodlili k Otci ve jménu Krista, aby ti posvětil konání tvé, aby konání tvé mohlo býti pro blaho duše tvé.“ (2. Nefi 32:9.)
Byl jsem svědkem jednoduchého příkladu tohoto druhu modlitby, když starší Dallin H. Oaks z Kvora Dvanácti apoštolů a já jsme byli pověřeni provést pohovor formou videokonference s jedním manželským párem z jiné země. Krátce předtím, než jsem šel do studia, jsem si znovu prošel informace, které jsme si shromáždili o tomto páru, a měl jsem pocit, že jsem pro pohovor připraven. Několik minut před stanoveným časem jsem viděl, jak starší Oaks sedí sám s hlavou skloněnou. Za chvilku hlavu zvedl a řekl: „Právě jsem dokončil modlitbu, abych byl pro tento pohovor připraven. Budeme potřebovat dar rozlišování.“ Nezanedbal nejdůležitější část přípravy, modlitbu, abychom zasvětili své konání pro naše dobro a pro slávu Páně.
2. Připravte se zodpovídat se Kristu za každou myšlenku, slovo a skutek.
Písma jasně ukazují, že nastane velký den soudu, kdy Pán povstane, aby soudil národy (viz 3. Nefi 27:16), a kdy se každé koleno skloní a každý jazyk vyzná, že On je Kristus (viz Římanům 14:11; Mosiáš 27:31; NaS 76:110). Individuální povahu a rozsah onoho soudu popsal Alma v Knize Mormonově:
„Neboť slova naše nás odsoudí, ano, veškeré skutky naše nás odsoudí; nebudeme shledáni bez poskvrny; a myšlenky naše nás také odsoudí; a v tomto hrozném stavu se neodvážíme vzhlédnouti k Bohu svému; a byli bychom raději, kdybychom mohli přikázati skalám a horám, aby na nás padly a ukryly nás před přítomností jeho.
Ale to nemůže býti; my musíme vystoupiti a stanouti před ním v jeho slávě a v jeho síle, a v jeho moci, majestátnosti a panování, a přiznati k věčné hanbě své, že všechny soudy jeho jsou spravedlné; že on je spravedlný ve všech dílech svých a že je milosrdný k dětem lidským a že má veškerou moc spasiti každého člověka, který věří ve jméno jeho a nese ovoce hodné pokání.“ (Alma 12:14–15.)
Když Spasitel definoval své evangelium, tento soud byl jeho hlavní součástí. Řekl:
„Vizte, dal jsem vám evangelium své, a toto je evangelium, které jsem vám dal – že jsem přišel na svět, abych vykonal vůli Otce svého, protože Otec můj mne poslal.
A Otec můj mne poslal, abych mohl býti pozvednut na kříži; a poté, co jsem byl pozvednut na kříži, abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě, aby jako já jsem byl lidmi pozvednut, právě tak byli lidé pozvednuti Otcem, aby stanuli přede mnou, aby byli souzeni za skutky své, ať byly dobré, nebo ať byly zlé –
A z tohoto důvodu jsem byl pozvednut; tudíž podle moci Otcovy přitáhnu všechny lidi k sobě, aby mohli býti souzeni podle skutků svých.“ (3 Nephi 27:13–15.)
Být „pozvednut na kříži“ je samozřejmě symbolický odkaz na Usmíření Ježíše Krista, jímž uspokojil požadavky, které by mohla spravedlnost na každém z nás požadovat. Jinými slovy – svým utrpením a smrtí v Getsemanech a na Golgotě zaplatil vše, co by spravedlnost mohla na nás požadovat za naše hříchy. Tudíž stojí na místě spravedlnosti a je zosobněním spravedlnosti. Tak jako Bůh je láska, Bůh je také spravedlnost. Naše dluhy a závazky nyní přebírá Ježíš Kristus. Má, tudíž, právo nás soudit.
Tento soud, jak říká, závisí na našich skutcích. Zvláště „dobrou zprávou“ Jeho evangelia je to, že nabízí dar odpuštění, který je podmíněn naším pokáním. Tudíž, zahrnují-li naše skutky i skutky pokání, odpouští nám hříchy a chyby. Odmítneme-li dar odpuštění – tím, že odmítneme činit pokání – potom jsou tresty spravedlnosti, kterou On nyní zastupuje, uvaleny na nás. Řekl: „Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání; ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já.“ (NaS 19:16–17.)
Vždy na Něj pamatovati tudíž znamená, že vždy pamatujeme na to, že před Ním není nic skryto. Neexistuje žádná část našeho života, ať je to skutek, slovo, nebo dokonce i myšlenka, o níž by Otec a Syn nevěděli. Žádné podvádění při zkoušce, žádná drobná krádež, žádná smyslná fantazie nebo požitkářství a žádná lež není opominuta, přehlídnuta, skryta nebo zapomenuta. Cokoli nám v životě „hladce projde“ nebo cokoli se nám podaří skrýt před lidmi, tomu všemu budeme muset čelit, až onen nevyhnutelný den nastane, kdy budeme pozvednuti před Ježíše Krista, Boha čisté a dokonalé spravedlnosti.
Tato skutečnost mě v různých chvílích pobízí buď k tomu, abych činil pokání, nebo abych se hříchu zcela vyhnul. Jednou, v souvislosti s prodejem našeho domu, došlo k chybě v dokumentaci a já jsem se ocitl v situaci, kdy jsem měl právní nárok dostat od kupce více peněz. Můj realitní agent se mě zeptal, zda si chci tyto peníze ponechat, protože jsem na to měl právo. Pomyslel jsem na to, že stojím tváří v tvář Pánu, který je zosobněním spravedlnosti, a jak se Mu snažím vysvětlit, že mám právní nárok využít chyby kupujícího. Nedokázal jsem si představit, že bych působil moc přesvědčivě, zvláště proto, že bych v téže chvíli žádal o milosrdenství sám pro sebe. Věděl jsem, že bych nemohl vystát sám sebe, pokud bych byl nečestný a peníze si ponechal. Odpověděl jsem realitnímu agentovi, že se budeme držet dohody tak, jak jsme ji původně všichni chápali. Vědět, že není nic, z čeho bych při této transakci musel činit pokání, má pro mne mnohem větší cenu než jakákoli suma peněz.
V mládí jsem jednou kvůli své nedbalosti trochu ublížil jednomu svému bratrovi. Tehdy jsem se k oné hlouposti nepřiznal, a nikdo nikdy nevěděl, jakou jsem v oné záležitosti hrál roli. Po mnoha letech jsem se modlil, aby mi Bůh ukázal cokoli v mém životě, co potřebuje nápravu, abych mohl být před Ním ve větší míře přijatelným, a v mysli se mi vybavila ona událost. Já jsem na ni už dávno zapomněl, ale Duch mi našeptal, že to je nevyřešený přestupek, k němuž se musím přiznat. Zavolal jsem svému bratrovi, omluvil jsem se mu a požádal jsem ho o odpuštění, což on ihned a velkoryse učinil. Mé rozpaky a lítost by byly menší, kdybych se omluvil hned, když se to stalo.
Bylo to pro mne zajímavé a důležité zjištění, že Pán na onu událost, která se stala tak dávno, nezapomněl, i když já jsem na ni už zapomněl. Hříchy se nepostarají samy o sebe ani jednoduše nevymizí. Hříchy se ve věčnosti nedají „zamést pod koberec“. Musejí být vyřešeny, a úžasné je, že díky Spasitelově smírné milosti mohou být vyřešeny mnohem šťastnějším a méně bolestivým způsobem než tak, že bychom my sami přímo uspokojovali spravedlnost, proti které jsme se provinili.
Také máme nabýt odvahy, když myslíme na soud, v němž není nic přehlédnuto, protože toto také znamená, že není nikdy zapomenut žádný skutek poslušnosti, laskavosti a žádný dobrý čin, ať je sebemenší, a žádné odpovídající požehnání není odepřeno.
3. Nebojte se a spoléhejte na pomoc Spasitele.
Ježíš na počátku Znovuzřízení radil Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu a utěšoval je; tehdy pracovali na překladu Knihy Mormonovy a brzo jim mělo být předáno kněžství. Josephovi bylo 23 let a Oliverovi 22 let. Pronásledování a jiné překážky byly časté, ne-li stálé. Za těchto podmínek k nim Pán v dubnu 1829 pronesl tato slova:
„Tudíž, neboj se, malé stádo; čiňte dobro; nechť se země a peklo spolčí proti vám, neboť jestliže jste postaveni na skále mé, nemohou zvítěziti.
Vizte, neodsuzuji vás; jděte cestou svou a nehřešte více; konejte s rozvážností dílo, které jsem vám přikázal.
Hleďte ke mně v každé myšlence; nepochybujte, nebojte se.
Vizte rány, jež probodly bok můj, a také stopy hřebů v rukou a nohou mých; buďte věrní, zachovávejte přikázání má, a zdědíte království nebeské. Amen.“ (NaS 6:34–37.)
Hledět ke Spasiteli v každé myšlence je samozřejmě další způsob toho, jak „vždy na něj pamatovati“. Když to činíme, nemusíme pochybovat ani se bát. Spasitel připomněl Josephovi a Oliverovi, tak jako připomíná nám, že skrze Jeho Usmíření Mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (viz Matouš 28:18) a má jak schopnost, tak touhu chránit nás a sloužit našim potřebám. Musíme být jen věrní a můžeme se bezvýhradně spoléhat na Něho.
Před tímto utěšujícím zjevením, které Joseph a Oliver obdrželi, Prorok prošel palčivým a bolestivým zážitkem, který ho naučil spoléhat se na Spasitele a nebát se názorů, nátlaků a hrozeb lidí.
V červnu 1828 Joseph dovolil Martinu Harrisovi, aby odnesl 116 stran rukopisu Knihy Mormonovy z Harmony v Pensylvánii, aby ho ukázal členům rodiny v Palmyře ve státě New York. Když se Martinovi nepodařilo rukopis vrátit tak, jak slíbil, Joseph, naplněný úzkostí, cestoval dostavníkem ke svým rodičům do okresu Manchester ve státě New York. Prorok okamžitě poslal pro Martina. Když Martin přijel, přiznal, že rukopis nemá, a ani neví, kde je.
Joseph vykřikl: „Ó, můj Bože, můj Bože. … Vše je ztraceno, vše je ztraceno. Co si počnu? Zhřešil jsem. Byl jsem to já, kdo pokoušel hněv Boží tím, že jsem ho žádal o to, oč jsem neměl žádné právo žádat. … Což si nezasloužím jakéhokoli pokárání od anděla Boha Nejvyššího?“
Následujícího dne se Prorok vrátil do Harmony. Jakmile tam dorazil, řekl: „[Počal] jsem se pokořovat v mocné modlitbě před Pánem, … abych, je-li to možné, mohl z jeho ruky obdržet milosrdenství a abych mohl dosáhnout odpuštění za vše, co jsem učinil a co bylo proti jeho vůli.“2
Poté, co Pán Josepha pokáral za to, že se bál člověka více nežli Boha, řekl mu:
„Ty jsi Joseph a ty jsi byl vyvolen konati dílo Páně, ale pro přestupek, nebudeš-li bdělý, padneš.
Ale pamatuj, Bůh je milosrdný; tudíž, čiň pokání z toho, co jsi učinil, což je proti přikázání, které jsem ti dal, a ty jsi stále vyvolen a jsi opět povolán k dílu.“ (NaS 3:9–10.)
„Pán odebral Josephovi na nějaký čas Urim a Thumim i desky. Zanedlouho mu ale vše vrátil. ‚Anděl se radoval, když mi dal zpět Urim a Thumim,‘ vzpomínal Prorok, ‚a řekl, že Bůh je potěšen mou věrností a pokorou a že mne miluje za mou kajícnost a horlivost v modlitbě, ve které jsem svou povinnost konal tak dobře, … že jsem mohl opět započít s překladatelskou prací‘. Joseph se pustil do velikého díla, které měl před sebou, a byl nyní posílen díky radostným pocitům spojeným s tím, že mu Pán odpustil, a díky obnovenému odhodlání konat Jeho vůli.“3
Prorokovo odhodlání spoléhat se na Pána a nebát se toho, co by mohli lidé udělat, se po tomto zážitku stalo pevným. Jeho život se poté stal zářným příkladem toho, co to znamená pamatovat na Krista tím, že se spoléháme na Jeho moc a milosrdenství. Joseph vyjádřil tento postoj během svého velmi těžkého a úmorného uvěznění v Liberty v Missouri těmito slovy:
Vy víte, bratří, že velmi veliká loď je velmi mnoho požehnána v době bouře velmi malým kormidlem, jsouc udržována v kursu podle větru a vln.
Tudíž, vroucně milovaní bratří, vesele čiňme všechny věci, jež leží v naší moci; a potom, kéž můžeme v klidu státi, s naprostou jistotou, abychom viděli spasení Boží, a jak rámě jeho bude zjeveno.“ (NaS 123:16–17.)
Zkrátka, „vždy na něj pamatovati“ znamená, že nežijeme životem, který je životem ve strachu. Víme, že překážky, zklamání a bolesti přicházejí ke každému z nás různými způsoby, ale také víme, že nakonec, díky našemu božskému Přímluvci, všechno může být uzpůsobeno tak, aby to společně působilo pro naše dobro. (Viz NaS 90:24; 98:3.) To je víra, kterou tak jednoduše vyjadřoval president Gordon B. Hinckley (1910–2008), když říkával: „Všechno dobře dopadne.“4 Když na Spasitele vždy pamatujeme, můžeme „vesele [činiti] všechny věci, jež leží v naší moci“ s jistotou, že Jeho moc a láska, kterou k nám chová, nám to pomohou zvládnout.
Kéž na Něj vždy pamatujeme, „[abychom] mohli vždy míti Jeho Ducha, aby byl s [námi]“. (NaS 20:77.) Vydávám svědectví o moci Usmíření Ježíše Krista. Vydávám svědectví o tom, že vzkříšený Pán skutečně žije. Vydávám svědectví o nekonečné a osobní lásce Otce a Syna, kterou chovají ke každému z nás, a modlím se, abychom ve svém životě stále pamatovali na tuto lásku a na to, v čem všem se projevuje.
Pokoj zůstavuji vám, Walter Rane, laskavě poskytlo Muzeum církevní historie; Nalámaný chléb, Walter Rane
KRISTUS V GETSEMANECH, HEINRICH HOFMANN, POUŽITO SE SVOLENÍM C. Harrison Conroy Co.
Druhý příchod, Harry Anderson © IRI
Pomazal oči slepého, Walter Rane, laskavě poskytlo Muzeum církevní historie