Povolání pro jednu obrácenou
Byla jsem nově obrácená a neuměla jsem vůbec hrát na piano. Jsem však vděčná za to, jak se mi změnil život díky tomu, že jsem byla povolaná jako pianistka odbočky.
Krátce poté, co jsem byla ve věku 10 let pokřtěna ve finském Lappeenrantu, jsem dostala své první církevní povolání. Psal se rok 1960 a v naší malé odbočce bylo zoufale zapotřebí někoho, kdo by doprovázel členy na piano při zpěvu náboženských písní na shromáždění svátosti. Požádali mě, abych si tento úkol vzala na starost.
I když maminka vždy povzbuzovala bratra a mě, abychom rozvíjeli umělecké talenty, neuměla jsem hrát na piano a ani jsme žádné piano neměli. Chtěla jsem ale vykonávat své povolání, a tak jsme vymysleli jistý plán.
Na rodinném domácím večeru jsme diskutovali o tom, co toto povolání pro nás všechny znamená. Vzhledem k tomu, že maminka byla vdova se dvěma dětmi, jsme ale věděli, že by pro nás bylo velmi složité koupit piano a platit za výuku. Dohodli jsme se, že jsme všichni ochotni přinést potřebné oběti.
První druh oběti, kterou moje rodina přinesla, byla finanční oběť. Rozhodli jsme se, že od jara do podzimu budeme jezdit na kole místo autobusem. Můj bratr Martti byl odvážný a stal se velmi dobrým cyklistou – dokonce i na sněhu a na ledu. Já jsem přestala nakupovat většinu oblečení a naučila jsem se šít. Také jsme se naučili žít prozíravě. Na vesnici poblíž mých prarodičů jsme založili zahradu a ukládali jsme si potraviny na zimu. Na „dovolenou“ jsme jeli tehdy, když maminka vyrazila do chrámu ve Švýcarsku nebo jsme jezdili na pikniky a tábory poblíž našeho domova.
Druhá oběť, kterou moje rodina přinesla, se týkala času. Rozdělili jsme si domácí práce a pozměnili jsme rozvrh dalších akcí a dobu psaní domácích úkolů, abych měla dost času cvičit na piano. Díky těmto našim obětem a usilovné práci maminka často říkávala, že alespoň nemáme čas dělat neplechu jako ostatní děti našeho věku. Ve skutečnosti se dlouho předtím, než jsem vůbec dokázala zahrát jedinou notu, stalo mé povolání povoláním celé rodiny.
Začala jsem chodit na hodiny k učiteli hudby na místní škole. Cvičila jsem na klávesy z papíru a na pianu v kapli. Když se učitel odstěhoval, koupili jsme jeho piano a já jsem byla přijata na hodiny piana u renomované učitelky, která bydlela v naší oblasti.
Sama jsem se naučila hrát náboženské písně a cvičila jsem hodně s vedoucím hudby v odbočce. Každý mě povzbuzoval – i tehdy, kdy se mi do hry vloudila falešná nota. Moje učitelka se zhrozila, když se dozvěděla, že hraji písně před ostatními lidmi dříve, než jsem je důkladně nacvičila a naučila se je zpaměti. Ale hrát jednou rukou bylo lepší než nemít žádný doprovod.
Na hodiny piana jsem jezdila na kole a když přišla zima, snažila jsem se chodit pěšky nebo jezdit na lyžích, když to šlo. V neděli jsem na církevní shromáždění chodívala sama, abych tam došla hodinu před začátkem a měla čas na cvičení. Rozhodla jsem se, že autobusem budu jezdit jen tehdy, když teplota klesne pod -15 stupňů. Déšť a sníh mi ve skutečnosti nevadily; čas při chůzi utíkal rychle, protože jsem si přitom zpívala mnoho nádherných náboženských písní, které mi dělaly společnost. Cestou jsem putovala přes pláně s pionýry (viz „Pojď Svatý pojď“, ZNPPD 1, str. 4), kráčela jsem vysoko na vrcholku hory v Sionu (viz „Na vrcholku hory“, ZNPPD 1, str. 26) a stála jsem po boku mladých, kteří nikdy neklopýtnou (viz „V neochvějné věrnosti“, ZNPPD 2, č. 9). S takovou podporou jsem nikdy nemohla klopýtnout – i když jsme byli s rodinou jedinými Svatými posledních dnů v naší obci ve východním Finsku u hranic s Ruskem.
V průběhu let jsem se v hraní zlepšila a dokázala jsem tvořit hudbu, místo toho, abych jen hrála ty správné noty. Naučila jsem se s modlitbou vybírat písně, aby byl na shromáždění Duch. A co je nejdůležitější, mé svědectví o evangeliu přicházelo skrze hudbu. Kdykoli jsem měla nějaké otázky ohledně něčeho, snadno jsem si vzpomněla na pocity, slova a poselství, které náboženské písně přinášely. Věděla jsem, že zásady a obřady evangelia jsou pravdivé, protože jsem se je učila řádek za řádkou a notu za notou.
Zvláště si vzpomínám na jeden den, kdy byla má oddanost těmto zásadám podrobena zkoušce. Bylo mi 14 let a moc ráda jsem plavala a snila jsem o tom, že budu závodit na olympijských hrách. Nejezdila jsem na soutěže v neděli, a přesto jsem se zlepšovala. Nakonec, když se blížily olympijské hry v Mexico City, mě trenér pozval na speciální tréninky.
Trénink se ale konal každou neděli ráno v době Nedělní školy. Rozumově jsem si zdůvodňovala, že mohu jít na trénink a vynechat Nedělní školu, protože bych se vrátila včas na večerní shromáždění svátosti. Našetřila jsem si na jízdenku autobusem a vše jsem si naplánovala. V sobotu před prvním tréninkem jsem mamince řekla o svém plánu.
Uviděla jsem v jejích očích smutek a zklamání, ale odpověděla jen, že se musím rozhodnout sama a že jsem se učila, co je správné. Onoho večera jsem musela neustále myslet na slova písně „Správně zvol“ (Hymns, č. 239). Slova písně mi zněla v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska.
V neděli ráno jsem v jedné ruce držela tašku s věcmi na plavání a v druhé tašku s notami a doufala jsem, že maminka uvěří tomu, že se chystám jet na shromáždění. Vyšla jsem ven a zamířila na autobusovou zastávku. Stalo se, že zastávka autobusu, který jel k plaveckému bazénu, byla na mé straně ulice, a zastávka autobusu, který jel směrem ke kapli, byla na opačné straně. Zatímco jsem čekala, začala jsem být roztrpčená. V uších mi zněla melodie písně „Udělal jsem něco dobrého?“ (Hymns, č. 223) – písně, kterou jsem měla onoho dne v plánu hrát na Nedělní škole. Ze zkušenosti jsem věděla, že kvůli obtížnému rytmu, komplikovanému textu a vysokým notám by tato píseň bez přesvědčivého doprovodu skončila špatně.
Zatímco jsem takto uvažovala, přijížděly oba autobusy. Ten, který jel k plaveckému bazénu, zastavil a řidič autobusu, který jel směrem ke kapli, také zastavil a podíval se tázavě na mě, protože věděl, že jsem vždy jezdívala s ním. Na několik vteřin jsme se na sebe upřeně dívali. Na co jsem čekala? Již dříve jsem se rozhodla pro Pána. (Viz „Who’s on the Lord’s Side?“ [„Kdo je na Pánově straně?“] Hymns, no. 260.) Již jsem slíbila, že půjdu tam, kam by chtěl, abych šla. (Viz „Půjdu, kam chceš, abych šel“, ZNPPD 1, str. 80.) Rozhodnutí dodržovat přikázání jsem také učinila již dávno. (Viz „Drž se přikázání“, ZNPPD 2, č. 303.)
Než se má hlava stačila srovnat s tím, co pociťovalo mé srdce, tělo se rozhodlo jednat. Přeběhla jsem přes ulici a zamávala jsem na druhého řidiče autobusu, aby jel dál. Koupila jsem si jízdenku a odešla jsem do zadní části autobusu, který jel směrem ke kapli, a dívala jsem se na to, jak mé plavecké sny odjíždějí opačným směrem.
Každý si onoho dne myslel, že pláču kvůli tomu, že pociťuji Ducha. Ve skutečnosti jsem plakala, protože se mi právě rozpadl dětský sen a protože jsem se styděla za to, že jsem vůbec pomyslela na plavání během sabatu. V onu neděli, jako v těch předcházejících i následujících, jsem ale zodpovědnosti svého povolání splnila.
Než jsem odešla na vysokou školu, vyškolila jsem několik členů odbočky, aby dokázali dirigovat a hrát na piano. Na vysoké škole jsem dál hrála na piano a učila se hrát na varhany. Myslela jsem si, že když jsem zanechala závodního plavání, mé šance na návštěvu Latinské Ameriky jsou navždy ztraceny, ale poté, co jsem dokončila magisterské studium na Univerzitě Brighama Younga, sloužila jsem na misii v Kolumbii. I na misii jsem učila druhé hrát na piano. Chtěla jsem těmto Svatým předat dar hudby. Děti a mladí lidé v Kolumbii se vydávali na cestu dlouhou několik kilometrů v parném slunečném počasí, aby se mohli učit hrát na piano. I oni nejprve začali hrát jednou rukou, dokud se nenaučili hrát oběma. A přitom přinášeli více obětí, než jsem musela přinést já, aby se naučili hrát.
Od té doby, co jsem se dala pokřtít, uběhlo více než 50 let. Ze svého domova ve Finsku jsem projela svět křížem krážem, ale nehledě na to, kam jsem se dostala, vždy bylo zapotřebí, aby někdo hrál náboženské písně. Univerzální jazyk hudby vystavěl mosty porozumění a lásky na mnoha místech.
Dnes už mám ruce pomalé a trpím artritidou. Mé místo převzali mnozí další schopní hudebníci. Maminka je často smutná, když zavzpomíná na mé první roky v Církvi a na oběti, které jsem přinášela, na kilometry, které jsem musela ujít, a na to, bez čeho jsem se musela obejít. Obává se, že k mé artritidě přispělo chladné počasí. Já ale nosím své „válečné šrámy“ s radostí. Své radosti a starosti jsem přenesla do hudby. Naučila jsem se smát se i plakat prostřednictvím prstů.
Mé srdce zpívá vděčností, když pomyslím na to, že mě Nebeský Otec a moji vedoucí měli natolik rádi, že požádali mladou dívku, aby se ujala tak obtížného úkolu. Toto povolání mi pomohlo získat pevné porozumění evangeliu a umožnilo mi pomoci druhým, aby skrze hudbu pociťovali Ducha. Jsem živoucím důkazem toho, že nově obrácení potřebují povolání – dokonce i mladé dívky, které vůbec neumí hrát na piano. Díky svému prvnímu povolání jsem zjistila, že s Bohem není nic nemožné a že má s každým svým dítětem určité plány a úmysly. A skrze hudbu jsem získala neochvějné svědectví o znovuzřízeném evangeliu Ježíše Krista.
Ilustrace Mike Malm