Věnujme čas tomu, abychom si povídali a naslouchali si

Rosemary M. Wixomová

Generální presidentka Primárek

Z proslovu přenášeného na konferenci kůlu ze Salt Lake City satelitem 24. října 2010.

Budeme-li dnes usilovat o lepší komunikaci, požehná to našim rodinám navěky.

V dokonalém světě by každé dítě při návratu ze školy přivítal talíř čerstvě upečených čokoládových sušenek, velká sklenice studeného mléka a matka, která je připravena věnovat čas tomu, aby svému dítěti naslouchala a povídala si s ním o tom, jaký mělo den. Nežijeme v dokonalém světě, a proto, přejete-li si, můžete přeskočit sušenky a mléko, ale nepřeskakujte pasáž „věnujme čas tomu, abychom si povídali a naslouchali si.“

Před devětadvaceti lety si president James E. Faust (1920–2007), druhý rádce v Prvním předsednictvu, postěžoval, že rodiny spolu tráví málo času. Zamyslete se nad tím – před 29 lety – na generální konferenci řekl: „Jedním z hlavních problémů dnešní rodiny je to, že trávíme společně méně a méně času. … Čas strávený společně je drahocenný – je to čas potřebný k tomu, abychom si povídali, abychom si naslouchali, abychom se povzbuzovali a ukazovali si, jak se co dělá.“¹

Když trávíme čas společně a povídáme si se svými dětmi, poznáváme je a ony poznávají nás. Naše priority, skutečné pocity našeho srdce, se stanou součástí rozhovoru s každým dítětem.

Budete-li se chtít se svým dítětem podělit o poselství svého srdce, které poselství zvolíte jako to hlavní?

Prorok Mojžíš nás učí v Deuteronomiu:

„Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.

A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém.

A budeš je často opětovati synům svým a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje.“ (Deuteronomium 6:5–7; zvýraznění přidáno.)

A dovolte mi přidat ještě jedno: „A když budete večeři společně jísti.“

Přejeme-li si, aby naše rodina byla věčná, začínáme s tím již dnes. Zatímco společně kráčíme po cestě k věčnému životu, čas, který trávíme povídáním se svými dětmi, je investicí do naší věčné rodiny.

Jedna matka z Illinois v USA se podělila o to, jak si udělala čas na povídání se svými dětmi.

„Když byly naše děti malé, zvykla jsem si sledovat několik oblíbených televizních pořadů. … Naneštěstí se pořady vysílaly ve stejnou dobu, kdy šly děti spát.

… Jednou jsem si uvědomila, že jsem své pořady umístila na přední místo seznamu, a své děti až za ně. Po určitý čas jsem se snažila předčítat příběhy na dobrou noc při zapnuté televizi, ale v srdci jsem věděla, že to není ten nejlepší způsob. Když jsem přemítala o oněch dnech a týdnech, které jsem ztratila kvůli sledování televize, začala jsem pociťovat vinu a rozhodla jsem se, že se změním. Chvíli mi trvalo, než jsem přesvědčila sama sebe, že mohu skutečně televizi vypnout.

Asi po dvou týdnech, kdy jsem měla televizi vypnutou, jsem pocítila, že mé břímě bylo nějakým způsobem sňato. Uvědomila jsem si, že se cítím lépe a nějak čistší, a věděla jsem, že jsem zvolila správně.“²

Čas před spaním je vynikající pro povídání.

Helaman o mladých válečnících řekl: „A opakovali mi slova svých matek řkouce: Nepochybujeme o tom, že naše matky to věděly.“ (Alma 56:48.)

Byla to slova jejich matek, která je učila. Když mluvily tyto matky se svými dětmi, učily je slovo Boží.

Zachovejme osobní rozhovory

Mnoho dobra pochází z toho, když s druhými mluvíme, a protivník si je vědom síly mluveného slova. Velmi rád by oslabil ducha, kterého do svých domovů zveme tím, že spolu mluvíme, že si nasloucháme, že se vzájemně povzbuzujeme a že děláme něco společně.

Satan se marně snažil zabránit znovuzřízení evangelia Ježíše Krista v této dispensaci, když se pokusil zastavit klíčový rozhovor mezi Josephem Smithem a Bohem Otcem a Jeho Synem, Ježíšem Kristem.

Joseph to popsal slovy: „Sotva jsem tak učinil, byl jsem ihned uchvácen nějakou mocí, která mne zcela přemohla a měla na mne tak udivující vliv, že mi svázala jazyk, takže jsem nemohl mluviti.“ (Joseph Smith – Životopis 1:15.)

Protivník by nám velmi rád svázal jazyk – a učinil cokoli, aby nám zabránil slovy vyjadřovat pocity našeho srdce tváří v tvář. Libuje si v tom, když máme vzájemný odstup a když máme neshody, libuje si v hluku, libuje si v neosobní komunikaci – v čemkoli, co by nám zabránilo vnímat vřelost hlasu a osobní pocity, které pocházejí z komunikace z očí do očí.

Naslouchejme srdci našich dětí

Naslouchání je stejně tak důležité jako mluvení. Starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů řekl: „Nasloucháme-li s láskou, nebudeme si muset dělat starosti s tím, co říci. Bude nám to dáno … Duchem.“³

Když nasloucháme, vidíme do srdce těch, kteří jsou kolem nás. Nebeský Otec má pro každé své dítě plán. Představte si, že bychom mohli letmo nahlédnout do osobního plánu každého našeho dítěte. Co kdybychom mohli poznat, jak vyzdvihnout jeho duchovní dary? Co kdybychom mohli poznat, jak motivovat dítě, aby dosáhlo svého potenciálu? Co kdybychom mohli poznat, jak pomoci každému dítěti proměnit dětskou víru ve svědectví?

Jak to můžeme poznat?

Můžeme to začít poznávat tím, že budeme naslouchat.

Jeden otec Svatých posledních dnů řekl toto: „Když svým dětem naslouchám, místo abych jim něco říkal, dosáhnu tím většího dobra. … Postupně jsem se naučil, že děti nechtějí moje připravené, osvědčené a moudré odpovědi. … Možnost pokládat otázky a mluvit o svých problémech je pro ně daleko důležitější než dostávat mé odpovědi. Pokud jsem dostatečně dlouho a dobře naslouchal, tak když domluví, zpravidla už ode mne odpověď nepotřebují. Samy si dokázaly odpovědět.“⁴

Soustředit se na to, na čem záleží nejvíce, vyžaduje čas. Rozmlouvání, naslouchání a povzbuzování není hotové za pár minut. Nelze ho uspěchat ani naplánovat – většinou se nejlépe podaří, když se k němu přirozeně naskytne příležitost při nějaké činnosti. Dochází k němu, když něco společně děláme: když společně pracujeme, tvoříme nebo si hrajeme. Dochází k němu, když vypneme sdělovací prostředky, odložíme rušivé vlivy světa a soustředíme se jeden na druhého.

To může být obtížné. Když se zastavíme a vše vypneme, musíme být připraveni na to, co se stane pak. Nejprve může být ticho příliš velké; může se dostavit nepříjemný pocit prázdnoty. Buďte trpěliví, počkejte pár vteřin, a pak si to užijte. Věnujte svoji maximální pozornost těm, kteří jsou kolem vás, tím, že jim položíte otázky, které se jich týkají, a pak začnete naslouchat. Rodiče, povídejte si se svým dítětem o tom, co ho zajímá. Zasmějte se minulosti – a sněte o budoucnosti. I bezvýznamná konverzace se může rozvinout ve smysluplnou diskusi.

Učiňme svůj věčný účel prioritou

Vloni na jaře, když jsem byla na návštěvě třídy mladých žen, učitelka požádala členky třídy, aby napsaly 10 priorit. Rychle jsem začala psát. Musím se přiznat, že nejdříve mě napadlo: „Zaprvé - uklidit zásuvku s tužkami v kuchyni.“ Když jsme měly seznamy hotové, vedoucí Mladých žen nás požádala, abychom přečetly, co jsme napsaly. Seděla jsem vedle Abby, které bylo nedávno 12 let. Na seznamu měla toto:

Jít na univerzitu.
Stát se bytovou architektkou.
Jít na misii do Indie.
Vdát se v chrámu za navrátivšího se misionáře.
Mít pět dětí a domov.
Poslat své děti na misii a na vysokou školu.
Stát se babičkou, která peče pro druhé cukroví.
Rozmazlovat vnoučata.
Učit se více o evangeliu a radovat se ze života.
Vrátit se k Otci v nebi a žít s Ním.

Já říkám: „Díky, Abby. Naučila jsi mě, že máme mít vizi plánu, který má Nebeský Otec pro každého z nás.“ Víte-li, že kráčíte správným směrem navzdory všem objížďkám, které se možná objeví, pak je vše v pořádku. Jste-li na své cestě soustředěni na nejvyšší cíl – cíl, kterým je oslavení a návrat k Nebeskému Otci, pak se tam dostanete.“

Odkud získala Abby porozumění věčnému záměru? Začíná to v domově. Začíná to v rodině. Zeptala jsem se jí: „Co děláte ve vaší rodině pro to, abyste ony priority vytvořili?“

Toto byla její odpověď: „Kromě toho, že čteme písma, studujeme Kažte evangelium mé.“ Poté dodala: „Hodně si povídáme – na rodinných domácích večerech, při společné večeři a když jedeme v autě.“

Nefi napsal: „A my mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu.“ A proč? „… aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých“ (2. Nefi 25:26).

Budeme-li si povídat, naslouchat, povzbuzovat jeden druhého a dělat něco společně jako rodina, přiblíží nás to k našemu Spasiteli, který nás má rád. Naše cílená snaha komunikovat lépe již dnes – již tento den – požehná našim rodinám navěky. Svědčím o tom, že když mluvíme o Kristu, také se radujeme v Kristu a v daru Usmíření. Naše děti poznají „k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých“.