2012
Pojďme si popovídat
Duben 2012


Pojďme si popovídat

„Budu mít v úctě své rodiče a dělat to, co mám, abych posiloval(a) svou rodinu.“ (Má měřítka evangelia.)

„Pojďte všichni sem. Popovídáme si,“ zavolala maminka.

Josie se těšila celý den, až si bude moci s rodinou popovídat. Každý večer se Josie a její dva malí bratříčci sešli v obývacím pokoji s maminkou a tatínkem a povídali si o tom, co prožili.

Tatínek Josie slíbil, že dnes večer jí pomůže nacvičit si čtení ranních oznámení. Na Josieině škole to byla pro každého velká výsada, když mohl číst ranní oznámení. Zítra Josie přehraje do školního rozhlasu kousek své oblíbené písničky a do mikrofonu oznámí činnosti na ten den a jídelníček školní kuchyně.

Josie běžela do obývacího pokoje a těšila se na nacvičování textu oznámení.

„Tady je naše slavná hlasatelka!“ řekl tatínek, když si Josie vyskočila k němu na gauč. „Jak se těšíš na zítra?“

„Mám z toho radost, ale jsem trochu nervózní. Bojím se, že před celou školou něco spletu,“ odpověděla Josie.

„Proto si to nacvičíme,“ řekl tatínek. „Tak spusť, čti nám to a my budeme dávat pozor, kde by ses mohla zlepšit.“

„Díky, tati,“ řekla Josie.

S tatínkem si text prošli tolikrát, že Josie to už přestala počítat. Pak se Josie postavila před rodinou a přečetla text ještě jednou, naposledy. Maminka s tatínkem ji chválili. Ben si s ní vítězně plácl rukou a Wes se na ni usmíval a tleskal jí.

Josie šla spát s radostí a s důvěrou, že to zvládne.

Druhý den všechno proběhlo hladce. Josie byla nervózní, ale když ze školního rozhlasu slyšela svou písničku, usmívala se. Byla ráda, že si s tatínkem text nacvičila, a přečetla ho pomalu a zřetelně bez jediné chybičky.

„To bylo skvělé,“ řekla zástupkyně ředitele paní Blakeová.

Po vyučování stála Josie s ostatními ve frontě na autobus. Jeden starší chlapec se k ní otočil a zeptal se jí: „To ty jsi dnes četla oznámení?“

Josie se usmála. „Ano,“ odpověděla.

„Proč sis vybrala tu písničku?“ zeptal se chlapec. „To byla pěkně hloupá písnička. Celé jsi to ráno zkazila.“ Pak jí řekl, že je nemožná, a s ostatními se jí smál.

Josie v autobuse seděla sama na předním sedadle. Bylo jí špatně od žaludku.

Když Josie dorazila domů, maminka si hrála s Wesem.

„Mami, vím, že ještě není čas na povídání, ale nemohly bychom si promluvit už teď?“ zeptala se Josie.

„To víš, že ano,“ odpověděla maminka. „Co se stalo? Něco se ti nepovedlo při ranních oznámeních?“

„Ne,“ odpověděla Josie. „Všechno se podařilo. Aspoň jsem si to myslela, dokud mi jeden kluk neřekl, že jsem vybrala hloupou písničku. A také mi řekl, že jsem nemožná.“

Maminka ji vybídla, ať si k ní sedne na zem. Josie k ní přišla a sedla si k ní. Maminka ji objala. Josie s maminkou probraly všechno, co se ten den událo, včetně pochvaly paní Blakeové.

„Mrzí mě, že ten chlapec a jeho kamarádi se k tobě zachovali hrubě,“ řekla maminka. „Ale vypadá to, že ostatním lidem, kterých si vážíš, jako například paní Blakeové, se to, jak jsi oznámení přečetla, hodně líbilo. Jsme na tebe s tatínkem hrdí. Dala sis s tím velkou práci a vyplatilo se ti to!“

Josie maminku znovu objala. „Díky, maminko,“ řekla Josie. „Už je mi mnohem lépe.“ Josie byla ráda, že si může s rodiči kdykoli popovídat.

Ilustrace Jared Beckstrand