Než se sejdeme zas
Naděje v Usmíření
Upraveno z proslovu proneseného 4. listopadu 2008 na zasvěcujícím shromáždění na Univerzitě Brighama Younga. Úplný text v angličtině najdete na speeches.byu.edu.
Naděje musí vycházet nejen ze znalosti a svědectví, ale také z osobního přijetí Usmíření.
Setkávám se s lidmi, kteří ztratili veškerou naději. Mají pocit, že pokání se vymyká jejich možnostem a odpuštění je mimo jejich dosah. Tito lidé nechápou očisťující moc Usmíření. Nebo, pokud ji chápou, se vnitřně neztotožnili se smyslem Ježíšova utrpení v Getsemanech a na kříži. Pokud by se kdokoli z nás vzdal naděje na to, že náš život může být očištěn, je to, jako kdyby popřel hloubku, moc a rozsah Jeho utrpení za nás.
Před několika lety na jedné konferenci kůlu jsem měl za úkol mít pohovor s jistým 21letým mužem, abych zjistil, zda je hoden sloužit na misii. Generální autority běžně s budoucími misionáři pohovory neprovádějí. Bylo to tedy neobvyklé. Když jsem pročítal důvody, proč jsem měl pohovor provést, v srdci jsem pociťoval bolest. Tento chlapec se dopustil vážných hříchů. Přemýšlel jsem, proč jsem byl požádán hovořit s někým s takovou historií, a dospěl jsem k závěru, že bude velmi neobvyklé udělit mu souhlas s tím, aby mohl být misionářem.
Po sobotním večerním zasedání konference jsem zamířil do kanceláře presidenta kůlu provést pohovor. Zatímco jsem čekal, přistoupil ke mně pohledný mladý muž úžasného vzezření. Přemýšlel jsem, jak bych se mu omluvil, protože se mnou chtěl evidentně hovořit, ale mě čekala schůzka s velice problémovým mladým mužem. Pak se mi představil. Byl to ten mladý muž, kvůli kterému jsem přijel.
V soukromí kanceláře jsem mu položil jedinou otázku: „Proč mám s vámi pohovor?“
Začal vyprávět o své minulosti. Když skončil, začal vysvětlovat, jakými kroky a osobním utrpením prošel. Mluvil o Usmíření – o nekonečné moci Usmíření. Vydal svědectví a vyjádřil lásku ke Spasiteli. A pak řekl: „Věřím, že Spasitelovo osobní utrpení v Getsemanech a Jeho oběť na kříži byly natolik mocné, že mohly zachránit i takového člověka, jako jsem já.“
Byl jsem pohnut jeho pokorou a Duchem a řekl jsem: „Doporučím vás, abyste mohl sloužit jako zástupce Ježíše Krista.“ A pak jsem řekl: „Požádám vás jen o jedno. Chci, abyste byl tím nejlepším misionářem v celé Církvi. To je vše.“
Za tři nebo čtyři měsíce jsme měli se sestrou Edgleyovou proslov v misionářském výcvikovém středisku. Po skončení zasvěcujícího shromáždění jsem hovořil s misionáři, když v tom jsem uviděl mladého muže se známou tváří.
Zeptal se mě: „Pamatujete si mě?“
Trochu v rozpacích jsem odpověděl: „Promiňte. Vím, že bych měl, ale zrovna teď si nevzpomínám.“
On poté řekl: „Já vám to tedy s dovolením řeknu. Jsem ten nejlepší misionář v misionářském výcvikovém středisku.“ A já jsem mu věřil.
Naděje tohoto mladého muže nevycházela jen ze znalosti Usmíření a svědectví o něm, ale také z osobního přijetí tohoto daru. Chápal, že je určen pro něj osobně! Znal moc Usmíření a naději, kterou přináší, i když se vše může zdát ztracené či beznadějné.