Asi zemřu!
Ramona Rossová, Tennesse, USA
Když jsem pracovala jako zdravotní sestra na rušné jednotce pooperační péče, zavolali mi jednoho dne kvůli pacientovi jménem Bill, který právě podstoupil operaci. Měl být na jednotce intenzivní péče, ale protože tam nebylo místo, byl převeden ke mně.
Pacient brzy přijel i se svou rodinou. Ulevilo se mi, když jsem ho viděla bdělého, při smyslech a bez zjevných známek potíží.
Poté, co jsem zkontrolovala jeho fyziologické funkce a seznámila jeho i rodinu s jeho pokojem, šla jsem na chodbu, abych provedla zápis do jeho karty. Právě když se pero dotklo papíru, uslyšela jsem hlas, jenž řekl: „Vrať se do jeho pokoje.“ Přestala jsem psát a ohlédla jsem se. Nikdo tam nebyl. Pomyslela jsem si, že se mi něco zdálo, když v tom jsem hlas zaslechla podruhé – jenže hlasitěji.
Utíkala jsem zpět do Billova pokoje a zjistila jsem, že se mu krk dvakrát zvětšil a že měl potíže s dýcháním. Napadlo mě, že má prasklou krční tepnu, a tak jsem pravou rukou pevně stiskla krk a levou rukou jsem zavolala neuroradiologovi, který operaci provedl. Chirurg řekl, že pošle pro Billa svůj tým co nejdříve. „A nesundávejte ruku!“ řekl.
Stále jsem mu tiskla krk a přitom jsem si všimla známé církevní knihy, která ležela poblíž Billovy postele. „Jste členem Církve?“ zeptala jsem se.
Pokusil se přikývnout a poté mi řekl, že je pracovníkem pro obřady v chrámu Atlanta v Georgii. Pak mrknutím potlačil slzy a řekl: „Asi zemřu!“
Sdělila jsem mu, že nezemře, a skálopevně jsem prohlásila: „Příští měsíc se budu vdávat v chrámu Atlanta, a vy tam budete.“ Chirurgický tým poté dorazil a bleskurychle Billa odvezl.
Příští měsíc, uprostřed nadšení ze svatebních příprav, jsem téměř zapomněla na Billa, u kterého se, jak se ukázalo, projevila reakce na léky. Když mě ale v můj svatební den vedla vedoucí sestra do pečeticí místnosti, uviděla jsem známou tvář. Byla to Billova manželka Georgia. Když jsem jí řekla, že právě budu mít svatbu, šla vyhledat Billa. Jen pár okamžiků předtím, než obřad začal, se otevřely dveře a Bill vstoupil. Po týdnech bolestí hlavy, žaludečních nevolností a vyčerpání se cítil natolik dobře, že mohl onoho dne cestovat do chrámu, aniž by si uvědomoval, že je to můj svatební den.
O dva roky později jsme byli s manželem povoláni jako pracovníci pro obřady v chrámu Nashville v Tennessee. Když jsme přijeli do chrámu, abychom byli ustanoveni, jeden ušlechtilý muž mi podržel vstupní dveře a řekl: „Vítejte v chrámu v Nashville!“ Byl to bratr Bill.
Sloužili jsme společně 3 roky. Bill vyprávěl každému o tom, jak jsem mu zachránila život, ale já jsem věděla, že ho zachránil Pán. Během toho mě naučil, jak je důležité dbát na nabádání Ducha.