Milujte, bděte a posilujte

S modlitbou si prostudujte tento materiál, a jak to bude vhodné, diskutujte o něm se sestrami, které navštěvujete. Použijte uvedené otázky, abyste díky nim tyto sestry posílily a aby se Pomocné sdružení stalo aktivní součástí vašeho života.

Víra, rodina, služba

Navštěvující učitelky slouží jednomu po druhém, stejně jako Spasitel (viz 3. Nefi 11:15). Zda jsme jako navštěvující učitelky ve své službě úspěšné, poznáme, pokud naše sestry mohou říci: (1) moje navštěvující učitelka mi pomáhá, abych duchovně rostla; (2) vím, že moje navštěvující učitelka se o mě a moji rodinu pečlivě stará; a (3) pokud mám problém, vím, že moje navštěvující učitelka začne jednat, aniž by čekala, až ji o to požádám.¹

Jak můžeme jako navštěvující učitelky mít rády nějakou sestru, bdít nad ní a posilovat ji? V 7. kapitole příručky Daughters in My Kingdom: The History and Work of Relief Society se nachází následujících devět námětů, jejichž cílem je pomoci navštěvujícím učitelkám, aby svým sestrám sloužily:

Denně se za ni i za její rodinu modlete.
Usilujte o inspiraci, abyste mohly ji i její rodinu poznat.
Pravidelně ji navštěvujte, abyste zjistily, jak se jí daří, a abyste ji utěšily a posílily.
Zůstaňte s ní v neustálém kontaktu prostřednictvím návštěv, telefonátů, dopisů, e-mailů, textových zpráv a jednoduchých laskavých skutků.
Pozdravte se s ní na církevních shromážděních.
Pomozte jí, když se ocitne ve stavu nouze, onemocní nebo něco naléhavě potřebuje.
Učte ji evangeliu z písem a z poselství navštěvujících učitelek.
Inspirujte ji svým dobrým příkladem.
Podejte vedoucí Pomocného sdružení zprávu o tom, co jste pro sestru udělaly a jak na tom duchovně i časně je.

Z písem

Lukáš 10:38–39; 3. Nefi 11:23–26; 27:21

Z naší historie

„Navštěvující učení se pro ženy Svatých posledních dnů po celém světě stalo prostředkem k tomu, jak milovat, vyživovat a sloužit – jak, podle slov Josepha Smitha, ‚jednat podle těchto náklonností, které [vám] Bůh zasadil do srdce.‘“²

Jedna nedávno ovdovělá sestra řekla o svých navštěvujících učitelkách: „Naslouchaly mi. Utěšovaly mě. Plakaly se mnou. A objaly mě. … Pomohly mi z hlubokého zoufalství a sklíčenosti v několika prvních měsících osamělosti.“³

Pomáhat s časnými úkoly je také forma služby. Na generální konferenci v říjnu 1856 president Brigham Young oznámil, že pionýři s ručními vozíky uvázli 430–590 km daleko v hlubokém sněhu. Povolal Svaté posledních dnů ze Salt Lake City, aby je jeli zachránit a „postarali se přesně o ty věci, které nazýváme časnými.“⁴

Lucy Meserve Smithová zaznamenala, že ženy si přímo na místě sundaly své teplé spodničky a punčochy a naskládaly je na vozy posílané k mrznoucím pionýrům. Potom shromáždily věci na spaní a oblečení pro ty, kteří nakonec přijdou s tím málem, co jim zůstalo. Když skupina s ručními vozíky přijela, byla budova ve městě „naložena pro ně určenými zásobami.“⁵

Jednomu po druhém, Walter Rane, použito s laskavým svolením Muzea církevní historie