Usmíření a putování smrtelností
Z proslovu proneseného na zasvěcujícím shromáždění 23. října 2001 na Univerzitě Brighama Younga. Text celého proslovu v angličtině najdete na stránkách speeches.byu.edu.
Uschopňující moc Usmíření nás posiluje k tomu, abychom konali, abychom byli dobří a sloužili nad rámec osobních přání a přirozených schopností.
Konečný cíl Spasitelova evangelia výstižně shrnul president David O. McKay (1873–1970): „Účelem evangelia je … ze špatných lidí učinit dobré a z dobrých lidí ještě lepší, a změnit lidskou přirozenost.“1 Cílem putování smrtelností je tudíž činit pokrok a stát se ze špatného dobrým a lepším a prožít mocnou změnu srdce – dosáhnout toho, aby naše padlá přirozenost byla proměněna. (Viz Mosiáš 5:2.)
Zatímco putujeme po této stezce od špatného k dobrému a k lepšímu a snažíme se mít změněné srdce, Kniha Mormonova nám slouží jako příručka pokynů. Král Beniamin učí o tomto putování smrtelností a o tom, jakou roli má Usmíření v tom, aby nás úspěšně provedlo po této cestě: „Neboť přirozený člověk je nepřítelem Boha a byl jím od pádu Adamova a bude na věky věků, ledaže se poddá nutkáním Svatého Ducha a odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána.“ (Mosiáš 3:19; zvýraznění přidáno.)
Rád bych, abyste věnovali pozornost dvěma konkrétním slovním spojením. První zní – „odloží přirozeného člověka“. Cesta od špatného k dobrému je proces, kterým v nitru každého z nás odkládáme přirozeného muže či přirozenou ženu. Ve smrtelnosti jsme všichni pokoušeni tím, co je tělesné. Samotné prvky, z nichž bylo naše tělo stvořeno, jsou svou přirozeností padlé a navždy podrobené vlivu hříchu, zkaženosti a smrti. „Skrze usmíření Krista“ ale můžeme posilovat svou schopnost překonávat touhy těla a pokušení. Když děláme chyby tím, že hřešíme, můžeme činit pokání a stát se čistými skrze vykupující moc plynoucí z Usmíření Ježíše Krista.
Druhé slovní spojení zní – „stane se svatým“. Tato slova popisují pokračování a druhou etapu životního putování, aby se z „dobrých lidí stali lepší“, neboli jinými slovy, abychom se stali více podobni svatým. Tato druhá část putování, tento proces, díky němuž se z dobrých lidí stávají lepší, je tématem, které dostatečně často nestudujeme ani o něm dostatečně neučíme a ani mu náležitě nerozumíme.
Mám dojem, že mnozí členové Církve jsou mnohem lépe obeznámeni s povahou vykupující a očišťující moci plynoucí z Usmíření než s mocí posilující a uschopňující. Je jedna věc vědět, že Ježíš Kristus přišel na zem, aby za nás zemřel – toto je naprosto zásadní a základní součást nauky Kristovy. Je ale zapotřebí, abychom si také uvědomili, že Pán si přeje, aby v nás skrze své Usmíření a moc Ducha Svatého žil – aby nás nejen vedl, ale také aby nám dodával sílu a moc.
Většina z nás ví, že když uděláme něco špatně, potřebujeme ve svém životě pomoc s překonáváním důsledků hříchu. Spasitel tu cenu zaplatil a umožnil nám stát se skrze Jeho vykupující moc čistými. Většina z nás jasně chápe, že Usmíření je pro hříšníky. Nejsem si ale jist, zda víme a chápeme, že Usmíření je určeno také pro svaté – pro dobré muže a ženy, kteří jsou poslušní, způsobilí a zásadoví a kteří se snaží stát lepšími a sloužit věrněji. Možná se mylně domníváme, že změnu od dobrého k lepšímu a k tomu, abychom se stali svatými, musíme vykonat sami, jen vlastní vytrvalostí, vůlí a kázní, a pochopitelně s omezenými schopnostmi.
Spasitelovo evangelium nás neučí pouze tomu, že se máme ve svém životě vyvarovat toho špatného; evangelium nás ve své podstatě také učí, že máme činit dobro a stát se dobrými. A Usmíření nám pomáhá překonat to špatné a vyvarovat se ho a činit to dobré a stát se dobrými. Pomoc od Spasitele je dostupná během celého putování smrtelností – od špatného k dobrému a k lepšímu a k tomu, aby se proměnila samotná naše přirozenost.
Tím nechci říci, že vykupující moc a uschopňující moc plynoucí z Usmíření jsou dvě oddělené a nesouvisející věci. Jsou to naopak dvě stránky Usmíření, které jsou propojené a vzájemně se doplňují; obě musí fungovat během všech etap životní cesty. A z hlediska věčnosti je pro nás všechny důležité uvědomit si, že oba tyto zcela základní prvky putování smrtelností – snaha odložit přirozeného člověka i snaha stát se svatým, překonávání toho špatného i stávání se dobrým – lze dosáhnout skrze moc Usmíření. Naše síla vůle, osobní odhodlání a motivace, efektivní plánování a stanovování cílů – to vše je nutné, ale nakonec nedostatečné, máme-li tímto putováním ve smrtelnosti projít vítězně. Vskutku se musíme naučit spoléhat na „zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše“. (2. Nefi 2:8.)
Milost a uschopňující moc Usmíření
Ve slovníku Bible Dictionary se dovídáme, že slovo milost se v písmech často používá k popisu uschopňující moci:
„[Milost je] slovo, které se často vyskytuje v Novém zákoně, zvláště ve spisech Pavlových. Hlavní myšlenkou tohoto slova je pomoc či síla z božského zdroje, poskytnutá skrze štědré milosrdenství a lásku Ježíše Krista.
Milostí Pána Ježíše Krista, která je umožněna Jeho smírnou obětí, bude lidstvo vzkříšeno k nesmrtelnosti a každý člověk obdrží z hrobu své tělo a bude žít nekonečným životem. Podobně, prostřednictvím milosti Páně, může člověk, vírou v Usmíření uskutečněné Ježíšem Kristem a pokáním ze svých hříchů, obdržet sílu a pomoc ke konání dobrých skutků, které by jinak, pokud by byl odkázán jen na vlastní síly, nebyl schopen nikdy vykonat. Tato milost je uschopňující mocí, která mužům a ženám umožňuje obdržet věčný život a oslavení poté, co vynaložili své nejlepší úsilí.“2
Milost je božská pomoc, kterou každý z nás naléhavě potřebuje, aby byl způsobilý pro celestiální království. Uschopňující moc Usmíření nás posiluje k tomu, abychom konali, abychom byli dobří a sloužili nad rámec osobních přání a přirozených schopností.
Kdykoli během svého osobního studia písem narazím na slovo milost, často ho nahradím slovy „uschopňující moc“. Vezměte v úvahu například tento verš, který všichni dobře známe: „Víme, že milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti.“ (2. Nefi 25:23.) Jsem přesvědčen o tom, že pokud pokaždé, když v písmech narazíme na slovo milost a nahradíme toto slovo spojením „uschopňující a posilující moc“, můžeme se toho o tomto životně důležitém aspektu Usmíření hodně dozvědět.
Příklady a ponaučení
Cílem putování smrtelností je změnit se ze špatného v dobrého a v lepšího a dosáhnout toho, aby samotná naše přirozenost byla proměněna. V Knize Mormonově je hojnost příkladů učedníků a proroků, kteří během svého putování životem znali a chápali uschopňující moc Usmíření a byli skrze ni proměněni. Když postupně lépe porozumíme této posvátné moci, náš náhled na evangelium se velmi rozšíří a obohatí. A tento náhled nás úžasně promění.
Nefi je jedním příkladem toho, kdo znal a chápal tuto Spasitelovu uschopňující moc a spoléhal se na ni. Vzpomeňte si na to, jak se Lehiovi synové vrátili do Jeruzaléma, aby do své věci zapojili i Izmaela a jeho rodinu. Laman a ostatní, kteří s Nefim putovali z Jeruzaléma zpátky do pustiny, se vzbouřili a Nefi nabádal své bratří, aby měli víru v Pána. A právě v tomto okamžiku jejich putování Nefiovi bratři svázali Nefiho provazy a zamýšleli ho zničit. Všimněte si prosím Nefiovy modlitby: „Ó Pane, podle mé víry, kterou v tebe mám, kéž bys mne vysvobodil z rukou mých bratří; ano, dokonce mi dej sílu, abych mohl přetrhnouti tyto provazy, kterými jsem svázán.“ (1. Nefi 7:17; zvýraznění přidáno.)
Víte, o co bych se pravděpodobně modlil já, kdyby moji bratři svázali mě? „Dostaň mě prosím z této situace hned TEĎ!“ Je pro mě zvlášť zajímavé to, že Nefi se nemodlil o to, aby se okolnosti, v nichž se nacházel, změnily. Místo toho se modlil o sílu, aby mohl tyto okolnosti změnit. A věřím, že se právě takto modlil proto, že znal a chápal uschopňující moc Usmíření, a tuto moc již dříve zažil.
Nemyslím si, že provazy, kterými byl Nefi spoután, mu zkrátka zázračně spadly z rukou a zápěstí. Spíše se domnívám, že byl požehnán vytrvalostí a osobní silou, která přesahovala jeho přirozené schopnosti, a že pak „v síle Páně“ (Mosiáš 9:17) zápolil s provazy, kroutil s nimi a škubal s nimi, až byl nakonec a doslova schopen tato pouta uvolnit.
Ponaučení, které si každý z nás z této příhody může vzít, je jasné a zřejmé. Když se vy i já naučíme chápat a používat uschopňující moc Usmíření v osobním životě, budeme se modlit a usilovat o sílu, abychom dokázali změnit své okolnosti, a ne o to, aby se okolnosti, v nichž se nacházíme, změnily. Staneme se těmi, kteří působí, ne těmi, na které je působeno. (Viz 2. Nefi 2:14.)
Zamyslete se nad příkladem z Knihy Mormonovy, kdy Almu a jeho lid pronásledoval Amulon. K těmto dobrým lidem v jejich strastech přišel hlas Páně a prohlásil:
„Také ulehčím břemena, jež jsou vložena na vaše ramena, takže je ani nebudete na bedrech svých pociťovati. …
A nyní, stalo se, že břemena, jež byla vložena na Almu a jeho bratří, byla učiněna lehkými; ano, Pán je posílil, takže snášeli svá břemena lehce a podrobovali se radostně a s trpělivostí veškeré vůli Páně.“ (Mosiáš 24:14–15; zvýraznění přidáno.)
Co se změnilo v tomto příkladu? Nezměnila se břemena; tito lidé nebyli okamžitě zbaveni problémů a těžkostí spojených s pronásledováním. Ale Alma a jeho následovníci byli posíleni, a díky větším schopnostem a síle byla břemena, která nesli, lehčí. Tito dobří lidé získali díky Usmíření moc působit jako ti, kteří jednají, a zapůsobit na okolnosti, v nichž se nacházeli. A „v síle Páně“ byli Alma a jeho lid odvedeni do bezpečí do země Zarahemla.
Možná se oprávněně ptáte: „V čem je tato příhoda s Almou a jeho lidem příkladem uschopňující moci Usmíření?“ Odpověď se nachází v porovnání veršů Mosiáš 3:19 a Mosiáš 24:15.
„A odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána a stane se jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky, ochotným podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na něj vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému.“ (Mosiáš 3:19; zvýraznění přidáno.)
Zatímco putujeme dál smrtelností, od toho špatného k dobrému a k lepšímu, zatímco odkládáme přirozeného muže či ženu v každém z nás a zatímco se snažíme stát svatými a dosáhnout toho, aby samotná naše přirozenost byla proměněna, vlastnosti popsané v tomto verši mají čím dál tím víc popisovat typ člověka, kterým se vy i já stáváme. Staneme se více takovými jako dítě, poddajnějšími, trpělivějšími a ochotnějšími se podrobit.
Nyní porovnejte tyto vlastnosti uvedené v Mosiášovi 3:19 s vlastnostmi, kterými byl popisován Alma a jeho lid: „A podrobovali se radostně a s trpělivostí veškeré vůli Páně.“ (Mosiáš 24:15; zvýraznění přidáno.)
Podle mého názoru jsou podobnosti mezi vlastnostmi popisovanými v těchto verších pozoruhodné a jsou známkou toho, že Almovi dobří lidé se stávali lidmi ještě lepšími díky uschopňující moci Usmíření Krista Pána.
Vzpomeňte si na příběh o Almovi a Amulekovi, o němž se píše v Almovi 14. V tomto případu bylo mnoho Svatých usmrceno ohněm a tito dva služebníci Páně byli uvrženi do vězení a byli biti. Zamyslete se nad prosbou, kterou Alma vznesl v modlitbě ve vězení: „Ó Pane, dej nám sílu podle víry naší, jež je v Kristu, dokonce až k vysvobození našemu.“ (Alma 14:26; zvýraznění přidáno.)
Zde opět vidíme, jak se v této žádosti odráželo Almovo porozumění uschopňující moci Usmíření a jeho důvěra v tuto moc. A všimněte si výsledku této modlitby:
„A [Alma a Amulek] přetrhali provazy, kterými byli svázáni; a když to lidé viděli, počali prchati, neboť na ně přišel strach ze zničení. …
A Alma a Amulek vyšli z vězení a nebylo jim ublíženo; neboť Pán jim udělil moc podle víry jejich, jež byla v Kristu.“ (Alma 14:26, 28; zvýraznění přidáno.)
Znovu zde na příkladu dobrých lidí, kteří zápasí se zlem a snaží se stát ještě lepšími a efektivněji sloužit „v síle Páně“, vidíme onu uschopňující moc.
Další příklad z Knihy Mormonovy je poučný. V Almovi 31 Alma vede misii, aby napravil odpadlé Zoramity, kteří si postavili Rameumptom a na něm pronášeli předem stanovenou a pyšnou modlitbu.
Všimněte si prosby o sílu v Almově osobní modlitbě: „Ó Pane, dej, ať mám sílu, abych s trpělivostí snášel tyto strasti, které na mne přijdou pro nepravost tohoto lidu.“ (Alma 31:31; zvýraznění přidáno.)
Alma se také modlí o to, aby i jeho misionářští společníci získali podobné požehnání: „Dej prosím, ať mají sílu, aby mohli snášeti strasti své, jež na ně přijdou pro nepravosti tohoto lidu.“ (Alma 31:33; zvýraznění přidáno.)
Alma se nemodlil o to, aby byl zbaven strastí. Věděl, že je zmocněncem Pána, a modlil se o moc působit na svou situaci a ovlivňovat ji.
Hlavní myšlenka tohoto příkladu je obsažena v posledním verši Almy 31: „[Pán] jim dal sílu, aby netrpěli žádným druhem strastí, leda tím, který byl pohlcen v radosti z Krista. Nyní, tak se stalo podle modlitby Almovy; a to proto, že se modlil s vírou.“ (Verš 38; zvýraznění přidáno.)
Strasti jim odňaty nebyly. Alma a jeho společníci byli ale posíleni a požehnáni skrze uschopňující moc plynoucí z Usmíření, aby „netrpěli žádným druhem strastí, leda tím, který byl pohlcen v radosti z Krista“. Jak úžasné požehnání! A jak velké ponaučení pro každého z nás!
Příklady této uschopňující moci nenacházíme jen v písmech. Daniel W. Jones se narodil v roce 1830 ve státě Missouri a do Církve vstoupil v roce 1851 v Kalifornii. V roce 1856 se zúčastnil záchrany výprav ručních vozíků, které kvůli silným sněhovým bouřím uvázly ve státě Wyoming. Poté, co členové záchranné skupiny našli strádající Svaté, poskytli jim maximální možné okamžité povzbuzení a zajistili, aby byli nemocní a zesláblí přepraveni do Salt Lake City, Daniel a několik dalších mladých mužů se dobrovolně nabídli, že se členy výpravy zůstanou a budou střežit jejich majetek. Potraviny a zásoby, které Danielovi a jeho společníkům nechali, byly skrovné a rychle se vyčerpaly. Citace z osobního deníku Daniela Jonese popisuje, co se poté stalo:
„Zvěř se záhy vyskytovala jen vzácně, takže jsme nemohli nic ulovit. Snědli jsme všechno maso nevalné kvality; člověk měl hlad už jen z toho, že ho jedl. Nakonec i to bylo všechno pryč a nezůstalo nám nic než jen zvířecí kůže. A tak jsme zkusili jíst i kůži. Nějaké množství jsme uvařili a snědli bez jakéhokoli koření a všem ve výpravě se z toho udělalo špatně. …
Naše vyhlídky nevypadaly dobře, neboť nám nezůstalo nic než syrové kůže, které jsme získali z vyhladovělého dobytka. Požádali jsme Pána, aby nás vedl v tom, co máme udělat. Bratří nereptali, ale pociťovali, že mají důvěřovat Bohu. … Nakonec jsem pocítil nabádání, jak to mám vyřešit, a tak jsem ostatním ve výpravě poradil – řekl jsem jim, jak mají kůži uvařit; že ji mají opálit ohněm a seškrábat srst; díky tomu se odstranila ona nepříjemná chuť, která v kůži zůstala, když jsme ji vařili. Po seškrábání ji měli vařit hodinu ve velkém množství vody, pak vodu, v níž se rozpustil veškerý klíh, vylít a pak kůži pečlivě umýt a oškrábat, umýt ji ve studené vodě, pak ji uvařit až zrosolovatí, nechat vychladnout a pak kůži sníst s trochou cukru, kterým se posypala. Bylo to dosti náročné, ale neměli jsme toho moc na práci, a bylo to lepší než hladovět.
Požádali jsme Pána, aby nám požehnal žaludek a aby ho uzpůsobil pro strávení tohoto jídla. … Když jsme se pustili do jídla, zdálo se, že si všichni na hostině pochutnali. Nejedli jsme tři dny, než jsme učinili tento druhý pokus. Vychutnávali jsme si tento přepychový pokrm asi šest týdnů.“3
Za těchto okolností bych se pravděpodobně modlil o to, abych měl k jídlu něco jiného: „Nebeský Otče, sešli mi prosím křepelku nebo bizona.“ Nejspíše by mě nenapadlo modlit se o to, aby můj žaludek byl posílen a uzpůsoben na strávení potravy, kterou bychom měli. Co ale Daniel W. Jones věděl? Věděl, že existuje uschopňující moc plynoucí z Usmíření Ježíše Krista. Nemodlil se o to, aby se okolnosti, v nichž se nacházel, změnily. Modlil se o to, aby byl posílen a byl schopen za daných okolností přežít. Právě tak, jak byli posíleni Alma a jeho lid, Amulek a Nefi, i Daniel W. Jones měl dostatečný duchovní postřeh, aby věděl, o co v oné modlitbě požádat.
Uschopňující moc plynoucí z Usmíření Ježíše Krista nás posiluje, abychom zvládli to, co bychom vlastními silami nikdy nezvládli. Někdy se ptám sám sebe, zda se v našem pohodlném světě posledních dnů – v našem světě mikrovlnek, mobilních telefonů, automobilů s klimatizací a pohodlných domovů – vůbec naučíme uvědomovat si svou každodenní závislost na uschopňující moci Usmíření.
Sestra Bednarová je úžasně schopná žena naplněná vírou, a já jsem díky jejímu neokázalému příkladu získal důležitá ponaučení týkající se této posilující moci. Sledoval jsem ji, jak vytrvale snášela intenzivní a přetrvávající ranní nevolnosti – měla nevolnosti doslova celý den každý den po dobu osmi měsíců během všech tří těhotenství. Společně jsme se modlili o to, aby byla požehnána, ale tyto těžkosti jí nebyly nikdy odňaty. Namísto toho byla schopna fyzicky zvládat to, co by vlastními silami zvládnout nedokázala. V průběhu let jsem také sledoval, jak byly rozhojněny její schopnosti, aby dokázala snášet výsměch a pohrdání, které přicházejí od světské společnosti, když žena Svatých posledních dnů dbá na prorocké rady a stanovuje si jako nejvyšší prioritu rodinu a výchovu dětí. Děkuji Susan za to, že mně pomohla získat tak drahocenná ponaučení, a vzdávám jí za to hold.
Spasitel ví a rozumí
V 7. kapitole Almy se dozvídáme o tom, jak a proč je Spasitel schopen nám tuto uschopňující moc poskytovat:
„On půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a to se stane, aby se naplnilo slovo, jež praví, že na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého.
A vezme na sebe smrt, aby mohl uvolniti pouta smrti, jež spoutávají lid jeho; a vezme na sebe slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.“ (Alma 7:11–12; zvýraznění přidáno.)
Spasitel trpěl nejen za naše nepravosti, ale také za nerovnost, nespravedlivost, bolest, trápení a citové strádání, které nás tak často potkávají. Neexistují fyzická bolest, duševní muka, duchovní utrpení ani vady či slabosti, které kdy vy i já zažijeme během svého putování ve smrtelnosti, které by Spasitel již neprožil. Vy i já můžeme ve chvíli slabosti zvolat: „Nikdo tomu nerozumí. Nikdo o tom nic neví.“ Možná, že žádná lidská bytost o tom nic neví. Ale Syn Boží ví a rozumí dokonale, neboť pociťoval a nesl naše břemena ještě dříve než my sami. A díky tomu, že zaplatil konečnou cenu a nesl toto břímě, má dokonalý soucit a může k nám vztáhnout své rámě milosrdenství v mnoha etapách našeho života. Může k nám vztáhnout pomocnou ruku, dotknout se nás, poskytnout nám úlevu – doslova k nám přiběhnout – a posílit nás, abychom se stali něčím více, než jakými bychom se kdy mohli stát, a pomoci nám vykonat to, co bychom nikdy nedokázali, pokud bychom se spoléhali jen na vlastní schopnosti.
„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.
Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.
Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Matouš 11:28–30.)
Vydávám svědectví o nekonečné a věčné oběti Pána Ježíše Krista a vyjadřuji svou vděčnost za tuto oběť. Vím, že Spasitel žije. Pocítil jsem Jeho vykupující moc i Jeho uschopňující moc a svědčím o tom, že tyto moci jsou skutečné a jsou dostupné každému z nás. „V síle Páně“ můžeme vskutku zvládnout vše a můžeme vše překonat, zatímco se tlačíme kupředu během svého putování smrtelností.
Ó můj otče, Simon Dewey
Ilustrace Jeff Ward
Ilustrace Jeff Ward
Detail z obrazu Vizte ruce mé od Jeffa Warda