Blecka zná každý
Pro Honouru „Blecka“ Bonneta byl basketbal vším. V patnácti letech byl Bleck ve Francouzské Polynésii vycházející hvězdou – jedním z nejlepších hráčů hrajícím za jedno z nejlepších družstev v nejvyšší divizi ve své zemi. Přestože jeho přezdívkou bylo anglické slovo black psané s chybou, jeho talent byl rozhodně bezchybný.
On však chtěl víc. Toužil se stát profesionálním hráčem v Evropě. A více než cokoli jiného si přál vyhrát zlatou medaili na Sportovních hrách jižního Tichomoří.
Vypadalo to, že jediná věc, která mu stojí v cestě, je Církev.
Muž s posláním
Přestože Bleck hrál v družstvu sponzorovaném Církví, Církev ani prorokova výzva, že každý způsobilý a schopný mladý muž se má připravit sloužit na misii, ho příliš nezajímaly.
Však už biskupovi řekl, že na misii nepůjde. Nedokázal si představit, jak by mohl být profesionálním hráčem, kdyby ztratil dva roky.
Navíc by v době, kdy by byl na misii, proběhly Sportovní hry jižního Tichomoří – pořádané jednou za čtyři roky – a Tahitská basketbalová federace měla zájem na tom, aby hrál za národní družstvo. Konečně by měl příležitost učinit přítrž tomu, co jeho otec říkával vždy, když si o sobě Bleck začínal moc myslet: „Blecka zná každý, ale Bleck nemá zlato.“
Bleckův otec, Jean-Baptiste, svá slova myslel v dobrém. Ale Blecka rozčilovala. Připomínala mu, že i když ho znali fanoušci basketbalu po celém Tahiti, neměl žádnou medaili ze sportovních her. Jeho otec získal zlatou medaili s družstvem mužů na prvních Sportovních hrách jižního Tichomoří.
Bleckovým posláním bylo s těmito slovy skoncovat. Na žádnou další misii neměl čas.
Změna mysli, změna srdce
Navzdory tomu, jaký názor měl Bleck na misii, přesto se dál účastnil církevních činností a akcí. Když mu bylo 16, sebral na jednom církevním tanečním večeru dost odvahy na to, aby o tanec požádal Myrandu Mariteragiovou. Myranda také dobře hrála basketbal – a také snila o tom, že vyhraje zlatou medaili. I její otec byl členem onoho prvního družstva, které získalo medaili.
Jen co ji požádal o tanec, píseň skončila. Tančili proto spolu i během další písně, která se však ukázala být poslední písní večera. V té chvíli už Bleck nechtěl, aby taneční večer skončil.
Bleck neplánoval uzavřít sňatek v chrámu, ani svatbu se členkou Církve. To se však začalo měnit, když v průběhu dalších dvou let začal Myrandu lépe poznávat. Jednou si u ní doma všiml něčeho, co si vyrobila na Mladých ženách. Stálo tam: „Uzavřu sňatek v chrámu.“
Jeho zájem o Myrandu a její pevné rozhodnutí uzavřít sňatek v chrámu Blecka přinutily, aby své plány znovu zvážil. Rozhodl se, že začne brát Církev vážně. Jeho rozhodnutí vedla k činům, které Duchu Svatému umožnily, aby v jeho životě začal působit.
Rozhodnutí
Jedním z těchto rozhodnutí bylo připravit se v 18 letech na to, aby obdržel patriarchální požehnání. Když patriarcha v požehnání uvedl, že Bleck bude sloužit na misii a uzavře sňatek v chrámu, Bleck pocítil Ducha. „Věděl jsem, že Bůh chce, abych to udělal,“ řekl.
Přestože se zdálo, že národní družstvo má naději na získání medaile, Bleck se s podporou rodiny rozhodl, že místo svých přání dá přednost tomu, co chce Bůh. Nebylo to snadné rozhodnutí. Byl pod velkým tlakem, aby hrál. A záhy poznal, že jeho rozhodnutí podrobit se Boží vůli nebude zkoušeno jen jedenkrát.
Poté, co na Tahiti sloužil rok jako misionář, ho basketbalová federace požádala, zda by se do družstva nemohl alespoň na měsíc vrátit a zúčastnit se her.
Bleckův misijní president měl obavy, jak by tato zkušenost ovlivnila Bleckovu schopnost vrátit se a sloužit, a pocítil inspiraci, aby mu řekl: „Pokud chceš, tak můžeš odejít, ale už se nemůžeš vrátit.“
Bleck po medaili toužil, ale už ji nechtěl víc, než cokoli jiného. Jeho misie byla úžasná. Nebyl ochoten se posledního roku na misii vzdát ani kvůli basketbalu.
Bleck zůstal.
Družstvo získalo zlato.
Jiná situace, stejné rozhodnutí
Poté, co Bleck misii se ctí dokončil, byl v chrámu Papeete na Tahiti oddán s Myrandou a založili spolu rodinu. Začal také znovu hrát za národní družstvo.
Myranda byla rozehrávačka v národním družstvu žen a i ona se připravovala na Sportovní hry jižního Tichomoří.
Když se však hry přibližovaly, oba začali silně pociťovat, že by měli mít druhé dítě.
Díky tomu, že se hry měly konat už za necelý rok, bylo by bývalo snadné odložit další mateřství, aby Myranda mohla hrát. Družstvo žen mělo reálnou naději na získání medaile.
Manželé ale díky předchozím zkušenostem věděli, že podrobení své vůle vůli Boží přináší větší požehnání než cokoli jiného, co by mohli získat následováním vlastních přání. Po důkladné úvaze a modlitbě se rozhodli, že dají přednost rodině.
V roce 1999, když byla Myranda v osmém měsíci těhotenství, získalo družstvo žen zlato.
Blecka zná každý
V posledních deseti letech Bleck a Myranda hráli basketbal ve Francouzské Polynésii na nejvyšší úrovni – stali se mistry národní ligy, vítězili v turnajích o poháry a v letech 2003 a 2007 hráli za národní družstvo.
V roce 2011 se her zúčastnili oba, ale Bleck tam tentokrát vystupoval v roli trenéra družstva mužů. Zatímco Myranda s družstvem žen získala zlatou medaili, družstvo mužů získalo bronz a Bleckova touha po zlatu tak i nadále zůstala nenaplněna.
Bleck občas přemýšlí o tom, jaký by asi byl jeho život, pokud by udělal to, co chtěl on, místo toho, co chtěl Bůh.
„Asi bych měl svou zlatou medaili,“ říká. „Možná bych hrál profesionálně, ale možná také ne.“
Manželé však nelitují rozhodnutí, která učinili. Podle svých slov nemohou být šťastnější.
„Uzavřel jsem sňatek v chrámu,“ říká Bleck. „Mám úžasnou manželku, čtyři krásné děti a jsem dál členem Církve. Basketbal by mi sám o sobě nic z toho dát nemohl. Jsou to požehnání plynoucí z rozhodnutí dát Pána na první místo.“
To, že dal Pána na první místo, neskoncovalo s otcovým škádlením, ale jeho slova díky tomu získala nový význam. Když federace před několika lety zvažovala naplánování ligových her na neděle, presidenti klubů se sešli, aby to probrali. Kdosi se zeptal: „Ptali jste se na to Blecka?“
Od návrhu bylo upuštěno.
Díky tomu, že Bleck dal Pána na první místo, ho nejen všichni znají, ale také vědí, v co věří.
Honoura „Bleck“ a Myranda Bonnetovi se na Tahiti již dlouho angažují v basketbalu.
Pro Blecka a Myrandu se úspěch ve sportu stal druhořadou věcí – přednější je úspěch v rodinném životě.
Fotografie Adam C. Olson, pokud není uvedeno jinak
Fotografie míče, Tamara Ratietaová © IRI