Jak mohu být úspěšnou misionářkou?
Autorka žije v Maine v USA.
Ať jsme se se společnicí snažily sebevíc, všichni naše poselství odmítali. Co bychom mohly udělat pro to, abychom se staly úspěšnými misionářkami?
Byla jsem na misii něco málo přes rok, když mě postihlo zvlášť těžké období. Nacházely jsme se uprostřed ponurého, šedivého ročního období – zrovna končila studená zima a nastávalo jaro. A ať jsme se se společnicí snažily sebevíc, všichni, se kterými jsme mluvily, naše poselství jednoznačně odmítali. Když jsme se setkaly s dalšími misionáři, dozvěděly jsme se, že jim se práce daří. Nenapadal mě žádný důvod, proč jsme byly tak neúspěšné. Sloužila jsem již dost dlouho na to, abych dobře ovládala jazyk, se společnicí jsme byly dobré přítelkyně, získaly jsme si důvěru členů a snažily jsme se následovat Ducha a s přesností dodržovat misionářská pravidla.
Ale ať jsme dělaly, co jsme mohly, na každém kroku jsme čelily odmítnutí. Když už to trvalo několik týdnů, přemohla mě mrzutost. Během jednoho našeho plánování jsem nakonec zvolala: „K čemu to je? Stejně nás nikdo nebude poslouchat.“ Má společnice, která k tomu zaujala lepší postoj než já, prostě odpověděla: „Cíle si stanovujeme proto, abychom ukázaly víru. A průběžně kontrolujeme jejich naplňování, abychom mohly sčítat svá požehnání.“
Když jsem o jejím postřehu přemítala, uvědomila jsem si, že jsem svůj úspěch jakožto misionářky měřila špatným metrem. Příručka Kažte evangelium mé – příručka k misionářské službě uvádí soupis skutků úspěšného misionáře1 a já jsem si uvědomila, že všechny tyto skutky každý misionář dokáže ovlivnit. Nemohu ovlivnit, zda lidé v mé misii přijmou, či nepřijmou poselství evangelia, ale mohu ovlivnit, jakou misionářkou se rozhodnu být. Má společnice mi ukázala, že pevnější víra v Ježíše Krista a vděčnost za Jeho požehnání mi umožní rozpoznat, v jakých ohledech úspěšnou misionářkou již jsem.
Víra umožňuje spatřit zázraky
Když jsem si uvědomila, že mi chybí víra, pocítila jsem pokoru. Přemýšlela jsem o oblastech, ve kterých bych mohla posílit svou víru, a zjistila jsem, že když něco nešlo podle plánu, dopustila jsem, abych ztrácela odvahu. V příručce Kažte evangelium mé se píše: „Ztráta odvahy oslabuje vaši víru. Když budete očekávat méně, vaše efektivita se sníží, vaše touha se oslabí a bude pro vás obtížnější následovat Ducha.“2 Uvědomila jsem si, že jsem dovolila, aby naše neúspěchy oslabily mou víru.
Začala jsem se modlit o změnu srdce a o více víry. Také jsem se ‑spoléhala na slib uvedený v Mormonovi 9:21: „Každému, kdo věří v Krista, nic nepochybuje, o cokoli bude žádati Otce ve jménu Kristově, bude mu dáno; a tento příslib je pro všechny, až do končin země.“ Tento slib mě vedl k tomu, abych se usilovněji modlila o požehnání a zázraky, které jsme se společnicí považovaly za potřebné, a vždy jsem dodala: „Buď vůle Tvá.“ Tyto modlitby mi pomohly přijímat změny plánů a neúspěchy s pevnější vírou, protože jsem věděla, že Nebeský Otec vždy odpovídá na modlitby pronesené s vírou – i když se odpovědi někdy dostavují způsobem, který neočekáváme. Byla jsem schopna lépe rozpoznat, jak nás Pán po celý den vede.
Zatímco jsem pracovala na posilování své víry, zjistila jsem, že tato pozitivní slova z příručky Kažte evangelium mé jsou pravdivá – když budete očekávat více, vaše efektivita se zvýší, vaše touha se posílí a bude pro vás snazší následovat Ducha. Když jsem navíc dokázala rozpoznat zázraky, které se děly každý den, a vážit si jich, získala jsem optimističtější postoj k misionářské práci a své misionářské službě.
Vděčnost potlačuje žárlivost
Pán mi začal ukazovat, že pro nás činí zázraky každý den – ale já jsem je nebyla schopna rozpoznat, dokud jsem se nezačala vědomě snažit o to, abych byla upřímně vděčná. Vyjadřování vděčnosti je více než jen dobrý zvyk nebo dobré způsoby. Když jsem Pánu a druhým začala vyjadřovat vděčnost, byla jsem posílena. Začala jsem se radovat spolu s ostatními misionáři, když byli úspěšní, místo abych na ně žárlila. (Viz Alma 29:14, 16.) Byla jsem schopná více se soustředit na to, co mám a v čem se mi daří, než na to, co mi chybí a v čem se mi nedaří.
Naučila jsem se, že vděčnost je protilékem na srovnávání se s druhými. Období, kdy jsem se necítila být úspěšnou misionářkou, obvykle přicházela tehdy, když jsem si říkala: „Nedaří se mi tak dobře jako jim“ nebo „jsou v tom lepší než já“. Také jsem se naučila, že zatímco Pánovým vzorem je dávat nám spravedlivé příklady, které můžeme napodobovat a následovat, Satanovým podvrhem je pokoušet nás, abychom svou hodnotu nebo úspěch stanovovali skrze srovnávání se s druhými. Avšak příručka Kažte evangelium mé to říká jasně: „Vyvarujte se toho, abyste se srovnávali s jinými misionáři a abyste porovnávali vnější výsledky svého úsilí s jejich.“3 Nakonec mi vděčnost pomohla vyvarovat se pýchy a připomněla mi, že Pán řídí své dílo. Nemusela jsem žárlit, když se zdálo, že ostatní misionáři jsou úspěšnější.4
Pravé měřítko úspěchu
Než jsem svůj postoj takto změnila, zaměřovala jsem se na nějaké konkrétní požehnání natolik, že jsem si zapomněla všímat dalších způsobů, jak Pán odpovídal na naše modlitby a jak nám v misionářské práci žehnal. Pán nám nakonec začal v misionářské práci v naší oblasti žehnat nádhernými a neočekávanými způsoby. Našly jsme lidi, kteří byli ochotni přijmout naše poselství, ale v té době jsem již věděla, že svůj úspěch nemám měřit rozhodnutími druhých.
President Gordon B. Hinckley (1910–2008) se podělil o radu jednoho presidenta misie ohledně misionářské práce: „Dělejte to nejlepší, opravdu to nejlepší, co dokážete. Pronášejte modlitby, pracujte pilně a úrodu ponechejte na Pánovi.“5 Příručka Kažte evangelium mé učí ohledně úspěšných misionářů něčemu podobnému: „[Dělejte] to nejlepší, co můžete, abyste přiváděli duše ke Kristu, a usilovně se [snažte] rozvíjet a zlepšovat.“6
Dokud jsem byla ochotná činit pokání a dokud jsem mohla Pánovi upřímně říct, že dělám to nejlepší, co dokáži, pak jsem si mohla být jistá, že jsem úspěšnou misionářkou – bez ohledu na to, zda lidé naše poselství přijali, či nikoli. V mnoha ohledech mohl být můj úspěch jakožto misionářky posuzován mou ochotou činit pokání a mým odhodláním pokračovat v práci.
Z tohoto období své misie mám v deníku zaznamenáno mnoho zázraků. Díky tomu, že jsem usilovala o to, abych byla věrnější a vděčnější, se můj postoj změnil k lepšímu, neztrácela jsem odvahu a pociťovala jsem při práci mnohem více Ducha. Zjistila jsem, že to, čemu učí příručka Kažte evangelium mé, je pravdivé: „I když jste udělali to nejlepší, co jste mohli, přesto můžete zažít zklamání, avšak nebudete zklamáni sami sebou. Když pociťujete Ducha, který působí vaším prostřednictvím, můžete si být jisti tím, že Pán je s vámi spokojen.“7 A když jsem pociťovala, že je se mnou Pán spokojen, dokázala jsem překonat jakoukoli zkoušku.
V mnoha ohledech mohl být můj úspěch jakožto misionářky posuzován mou ochotou činit pokání a mým odhodláním pokračovat v práci.
Fotoilustrace Del Benson