Včasné zavolání
Autorka žije v Taichungu na Tchajwanu.
Když jsem vyrůstala, nevěřila jsem v Boha. Můj život byl plný zmatku, a v těch nejtemnějších dnech jsem byla v takové depresi, že jsem chtěla skoncovat se životem. A právě tehdy mi zaklepali na dveře misionáři. Evangelium bylo přesně to, co jsem potřebovala – přitahovalo mě jako magnet.
Poté, co jsem vstoupila do Církve, mé těžkosti neskončily, ale mohla jsem díky tomu lépe odolávat působení protivníka. Poprvé jsem poznala, jaké to je cítit se šťastná.
Deprese se mě ale nechtěly jen tak snadno pustit. V jednom okamžiku jsem chtěla opět všechno vzdát. V té chvíli mi zavolala sestra Tingová, manželka biskupa. Řekla mi, že měla pocit, že mi má zavolat. A zeptala se mě, jak se mi daří. Vylila jsem jí své srdce. Byla pro mě andělem, kterého mi seslal Bůh.
Tato příhoda mě posílila. Má víra se prohloubila. Měla jsem pocit, že nad smrtí dokáži zvítězit. Cítila jsem se vysvobozená, jak se o tom píše v Almovi 36:2–3:
„Byli v porobě a žádný je nemohl vysvoboditi, leda Bůh. …
Každý, kdo vloží důvěru svou v Boha, bude míti ve zkouškách svých a v trápeních svých a v strastech svých oporu a bude pozvednut posledního dne.“
Těžkosti mám stále, ale tak snadno jim nepodléhám. Bůh je mi ve všech zkouškách a starostech oporou. Zachránil mě z duchovního vězení a poroby, a dokonce i před smrtí. On je můj Spasitel.