Moje hledání pravdy
Autor žije v Kalifornii v USA.
Vždy mě učili, že nic takového jako Bůh neexistuje, ale já jsem se rozhodl, že si to zjistím sám.
Ilustrace Dan Burr
Byl jsem vychován v jedné z asijských zemí, kde vládne velká soutěživost a ateismus, a proto jsem vždy velmi toužil po tom, abych byl úspěšný, ale postrádal jsem jakékoli věčné zásady či pravdy, jimiž bych se mohl řídit. V mé zemi „být úspěšný“ znamenalo být bohatý a mocný.
Rodiče mě vždy učili, že nic takového jako Bůh neexistuje. Náboženství či Boha vnímali jako snůšku nesmyslů a něco, co je jen pro slabochy. Dlouho jsem si o sobě myslel, že jsem ateista. Naučili mě, že nemám nikomu věřit – jen sobě. Takže už od malička mě moje ctižádost motivovala k tomu, abych při studiu a práci vynakládal velké úsilí.
Moji rodiče na mě kladli vysoké nároky. Chtěli, abych měl neustále dobré známky. Když jsem viděl, jak zklamaně se tváří, nebo slyšel, jak se spolu hádají, kdykoli jsem dostal nějakou špatnou známku, byl jsem smutný. Kromě běžného učení jsem o víkendech musel dělat úkoly navíc, abych si udržel samé jedničky.
Ale i když jsem dosáhl cílů, které jsem si vytyčil, měl jsem stále pocit, že od života mohu čekat ještě něco víc. Hluboko v srdci jsem věděl, že musí mít ještě nějaký další význam.
Jednoho dne jsem se rozhodl, že sám pro sebe zjistím, zda opravdu existuje Bůh. Pokud skutečně existuje, pak budu chtít vědět, co se mnou zamýšlí, nebo zda je náboženství jen snůška nesmyslů, které dala vzniknout představivost lidských bytostí. Ani jedna z obou možných odpovědí mě neznepokojovala. Chtěl jsem zkrátka poznat pravdu.
Někdy tou dobou jsem se blíže spřátelil s jedním ze svých spoluhráčů z basketbalového týmu, který se jmenoval Taylor. Jednou ráno jsem se ho zeptal, zda by mě vzal autem do školy. Řekl, že ano, ale že bych musel vstát o hodinu dřív a jít s ním na seminář. Váhavě jsem souhlasil, aniž bych tušil, o co jde. Na semináři se mi líbilo, i když spíše kvůli tomu, co jsem pociťoval, než kvůli tomu, čemu jsem se naučil.
Brzy poté mě Taylor pozval, abych s ním šel na shromáždění. Nejprve jsem měl pocit, že na shromáždění je to tak trochu nuda a že je to divné, ale nakonec jsem díky vřelému pocitu pokoje, který jsem během bohoslužby měl, pocítil dojetí.
Stále jsem však nebyl přesvědčen o tom, že onen dobrý pocit má cokoli společného s Bohem. Jak mám vědět, že nepochází ode mě? Jak mám vědět, zda si ten pocit nezpůsobuji já sám?
Po mnohém vnitřním rozvažování jsem se vydal hledat odpovědi za Taylorovou matkou. Ta mi řekla, že odpovědi na své otázky mohu získat tak, že budu číst písma a modlit se o odpovědi, které hledám. Modlil jsem se, aniž by se mi dostávalo jakýchkoli odpovědí, a snažil jsem se dodržovat pravidla a přikázání, o nichž jsem se dozvídal. Mnohokrát jsem byl zklamaný. Očekával jsem, že se mi úžasně a dramaticky zjeví Bůh nebo že dojde k nějaké jiné zázračné události, čímž se mi dostane důkazu, že Bůh existuje. Chtěl jsem zkrátka naráz získat neotřesitelné svědectví. Po pravdě řečeno, čím více jsem se modlil, tím jsem svůj život viděl v jasnějším světle. Čím více jsem se řídil přikázáními, tím jsem byl šťastnější. Čím více jsem četl písma, tím více zjevení se mi dostávalo. Mé svědectví poznenáhlu sílilo, jako když ráno vychází slunce.
Trvalo mi dva roky, než jsem se rozhodl dát se pokřtít a stát se členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Přestože jsem v životě uplatňoval mnohá dobrá měřítka a zásady morálky již dříve, nyní mohu říci, že jsem nalezl věčnou a nejvyšší pravdu: Bůh žije. Ježíš je Kristus, náš Spasitel a Vykupitel. Nebesa jsou otevřená. Po zemi v dnešní době kráčí prorok Boží. Usmíření Ježíše Krista je skutečné. Bůh opravdu odpouští všem kajícným hříšníkům. Možná nejsem tak chytrý či talentovaný jako jiní lidé, ale tato znalost, kterou mám, je nesmírně cenná.