„Co je to vlastně uctivost?“, Liahona, březen/duben 2022.

Co je to vlastně uctivost?

Destiny Yarbrová

Když rozšíříme své chápání uctivosti, posílíme schopnost být uctiví i v těch nejnepravděpodobnějších situacích.

Vzhledem k určitým svým jedinečným zážitkům přemýšlím o tom, co vlastně uctivost znamená. Takto ji definuje president Dallin H. Oaks, první rádce v Prvním předsednictvu:

„Uctívání často zahrnuje skutky, ale pravé uctívání s sebou vždycky nese určitý myšlenkový postoj.

Touha uctívat vyvolává nejhlubší pocity oddanosti, nesmírného obdivu a posvátné bázně. Uctívání v sobě spojuje lásku a oddanou zbožnou úctu, což přivádí naši duši blíže k Bohu.“ ¹

Co vás napadne, když přemýšlíte o uctivosti? Byly by následující situace považovány na shromáždění svátosti za uctivé, nebo za neuctivé?

Dítě si vybarvuje omalovánku.
Mladý muž roznáší svátost se sluchátky na uších.
Muž poskakuje a divoce máchá rukama.
Mladá žena si na telefonu hraje nějakou hru.
Misionář něco nahodile vykřikuje.
Žena vždy sedí ve vstupní hale, nikdy ne v kapli.
Muž leží na matraci v uličce mezi lavicemi v kapli.
Skupina členů gestikuluje a vydává hlasité zvuky.
Dospívající dívka sedí pod židlí.
Žena se prochází v zadní části kaple sem a tam.

Většina z nás by souhlasila s tím, že misionář, který něco vykřikuje na shromáždění svátosti, je mnohem méně uctivý než děti, které si něco kreslí, aby se zabavily. Věnujme ale chvíli tomu, abychom přehodnotili své domněnky týkající se uctivosti tím, že si projdeme těchto 10 skutečných situací, z nichž každou jsem na církevních shromážděních osobně zažila.

Dítě si na shromáždění kreslí. Tento zvyk je běžný a téměř pro všechny členy přijatelný. Uvědomujeme si, že na tom obvykle není nic neuctivého, ledaže bychom dopustili, aby nás to vyrušovalo.
Muž roznáší svátost, zatímco poslouchá hudbu se sluchátky na uších. Toto by bylo ve většině případů zcela nevhodné. Dovolte mi ale podělit se s vámi o „zbytek příběhu“. Znala jsem jistého muže, který měl silné svědectví, sloužil na misii a přijal mnohá různá povolání. V posledních letech mu ale lékaři diagnostikovali schizoafektivní poruchu. Sluchátka mu umožňují naslouchat jemné a klidné hudbě, což mu pomáhá vytěsnit z mysli všudypřítomné hlasy. Díky sluchátkům je schopen pociťovat Ducha a uctivě sloužit druhým.
Mladý muž poskakuje a divoce máchá rukama. Zbytek příběhu: Tento bratr s autismem, který nekomunikuje slovně, je pokaždé nadšený, když na stupínku uvidí biskupa. A své nadšení projevuje tím, že mává rukama a poskakuje.
Mladá žena si na telefonu hraje nějakou hru. Zbytek příběhu: Tato sestra bojuje se sociální úzkostí tím, že si na telefonu potichu hraje hry. Ve skutečnosti je lépe schopna uctivě naslouchat a přijímat poselství řečníků díky tomu, že se spíše než na úzkost zaměřuje na něco jiného.
Misionář něco nahodile vykřikuje. Zbytek příběhu: Když jsem byla v misionářském výcvikovém středisku, jeden misionář v mé zóně měl Touretteův syndrom. Pravidelně něco vykřikoval ve třídě, v jídelně i na církevních shromážděních. Na jeho výkřiky jsme nepohlíželi jako na něco neuctivého – záhy jsme zjistili, že byl připraven sloužit, nadšeně si přál dělit se o evangelium s druhými a byl naplněný Duchem.
Žena sedává každý týden ve vstupní hale a nikdy ne v kapli. Zbytek příběhu: Když jsem pracovala pro Církev v Salt Lake City, jedna sestra napsala do našeho oddělení Disability Services [Služby pro postižené] o svých zážitcích s posttraumatickou stresovou poruchou, kterou trpěla v důsledku služby v armádě. Protože zazvonění telefonu nebo jiný náhlý zvuk by mohl vyvolat určité traumatické vzpomínky, nikdy nesedávala v kapli, aby nikomu nemohla neúmyslně ublížit.
Muž ležící na matraci v uličce mezi lavicemi. Zbytek příběhu: Když jsem se přestěhovala do nového sboru, s překvapením jsem v kapli spatřila muže na pojízdném nemocničním lůžku. Tento muž měl mnohá zdravotní postižení a toto byl jediný způsob, jak se mohl účastnit shromáždění. Záhy jsem poznala, že to bylo v tomto sboru něco normálního, a rychle jsem si na to zvykla. Přítomnost tohoto muže nebyla neuctivá – spíše zcela naopak. Koneckonců nevyléčil snad Spasitel muže, kterého jeho přátelé spustili na lůžku do domu zaplněného lidmi? (Viz Lukáš 5:18–20.)
Skupina členů gestikuluje a vydává hlasité zvuky. Zbytek příběhu: Kongregace neslyšících mohou být pro slyšící návštěvníky „hlučné“. Mezi neslyšícími není neuctivé, když někdo vydává nějaké zvuky, směje se nebo nahlas zakašle, ale je považováno za neuctivé, když se členové během shromáždění svátosti znakovou řečí baví o světských věcech.
Dospívající dívka sedící pod židlí. Zbytek příběhu: Když jsem byla dospívající, jedna dívka mého věku vždy ve třídě sedávala pod židlí. Tato mladá sestra vyrůstala v různých pěstounských rodinách a cítila se v bezpečí jen v určitém ohraničeném prostoru. Od té doby si uvědomuji, že nemůžeme od studentů očekávat, že se budou schopni něčemu naučit, když jsou v reakci na stresovou situaci v režimu boje, útěku či ztuhnutí. Studenti se musí cítit v bezpečí, mají-li se něčemu naučit, a co je nejdůležitější – musí pociťoval Spasitelovu lásku.
Žena procházející se ve vstupní hale sem a tam. Zbytek příběhu: Tohle jsem ve skutečnosti já. Již více než deset let zápolím s úzkostí, se záchvaty silné úzkosti a s dalšími zdravotními problémy. Během takových chvil se dokáži účastnit církevních shromáždění jedině tak, že mám možnost se pohybovat. Chodit sem a tam nebo mít v ruce nějakou hračku, v níž musím něco vyřešit, je někdy jediný způsob, jak dokáži věnovat pozornost řečníkům a pociťovat Ducha.

Satan využívá skutečnosti, že ne vždy známe onen zbytek příběhu, že ne vždy víme, s jakými těžkostmi či výzvami se naši bratři a sestry každý den potýkají. Chce, abychom zapomněli na to, že většina členů vynakládá to nejlepší úsilí, ať již to druhým může připadat jakkoli. Situace, které jsem výše uvedla, jsou možná vzácné, ale představují mnohé osobní těžkosti, s nimiž se členové naší Církve během účasti na církevních shromáždění potýkají.

Jsem přesvědčena, že Satan by si přál, abychom věřili, že naše uctívání Boha je těžkostmi, odlišnostmi či slabostmi druhých nějak omezeno. Ve skutečnosti jsem zjistila, že právě během těchto okamžiků zdánlivého vyrušení se o lásce Spasitele dozvídám nejvíce.

Co jsem zjistila ohledně uctivosti

1. Uctivost je rozhodnutí a dovednost.

Záleží na mně, zda budu uctivost vnímat. Až příliš často uctivost nepociťuji kvůli tomu, že dopouštím, aby mě něco vyrušovalo. Když pěstuji duchovní kázeň a cvičím svého ducha, aby se zaměřoval na to, na čem záleží nejvíce, jsem lépe schopna přijmout za svůj vztah s Nebeským Otcem plnou zodpovědnost.

2. Uctivost není něco, co by u každého člověka mělo jednotnou podobu.

Jistý rodinný přítel, který strávil 17 let ve vězení, přivolával Ducha do své cely tím, že z papíru stavěl propracované modely chrámů. Když přivoláme Ducha, uctivost může být přítomna v jakékoli situaci.

3. Uctivost lze sice podporovat, ale jedná se o osobní rozhodnutí.

Uctivost se dostavuje skrze vnitřní závazek pěstovat „postoj naplněný uctíváním Boha“. Může být přítomna jen tehdy, když upřímně pociťujeme lásku k Pánu a k druhým členům a když tuto lásku vyjadřujeme. Tatínek mi kdysi řekl, že když přijmeme zodpovědnost za to, jak budeme uctiví, naše vnímání se změní z pohledu: „Překážíš mi při mém uctívání Boha!“ na pohled: „Nic se neděje. Jsi tady vítán. Nepřekážíš mi v pociťování uctivosti, protože jsem se rozhodl být uctivý.“ Pak si uvědomíme, že jednání druhých nemusí našemu osobnímu vztahu se Spasitelem a s Nebeským Otcem stát v cestě. Přijetí osobní odpovědnosti za vlastní uctivost samozřejmě neznamená, že bychom měli ignorovat to, jak naše chování může ovlivňovat prožitky druhých. Naše úsilí v oblasti osobní uctivosti může být dodatečným projevem naší lásky k nim jakožto k našim bratrům a sestrám.

Spasitelova služba

V jednom krásném příkladu služby měl Spasitel soucit s mužem posedlým mnoha duchy. Ačkoli tento muž pokřikoval a chodil sem a tam neoblečený, Ježíš ho neodmítl uzdravit. Teprve po svém uzdravení byl tento muž schopen sedět oděný a mající rozum „u noh Ježíšových“ a ptal se, zda s Pánem může zůstat. (Viz Lukáš 8:27–39; viz také Marek 5:1–20.)

Podobně Ježíš neřekl ani chlapci s nečistým duchem, aby se přestal válet po zemi, slinit a skřípat zuby, než ho bude moci uzdravit (viz Marek 9:17–27). Nahlížel na tyto okolnosti jako na prožitky spojené se smrtelností, nikoli jako na duchovní vady. Odmítal pouze farizeje, protože jejich samolibost a pýcha bránila v tom, aby mohli být uzdraveni.

Když vy i já rozšíříme to, jak definujeme uctivost, budeme lépe schopni učit a sloužit, jako to činil Spasitel. Budeme pamatovat na cenu každé duše v očích Božích (viz Nauka a smlouvy 18:10). Budem schopni být uctiví i v těch nejnepravděpodobnějších situacích.

Možná, že v očích Páně se uctivost ani tak netýká toho, abychom seděli klidně a mluvili jemným hlasem, ale toho, abychom zklidnili svou mysl a zjemnili své srdce.

Autorka žije v Texasu v USA.