„Na co pamatovat: Svatostánek a oběť“, Pojď, následuj mne – pro jednotlivce a rodiny: Starý zákon 2022 (2021)
„Na co pamatovat: Svatostánek a oběť“, Pojď, následuj mne – pro jednotlivce a rodiny: 2022
Na co pamatovat
Svatostánek a oběť
Při čtení Starého zákona někdy nacházíme dlouhé pasáže o tom, co bylo tehdy pro Pána očividně důležité, ale možná nám to nepřipadá bezprostředně relevantní pro nás v dnešní době. Příkladem jsou kapitoly Exodus 25–30; 35–40; Leviticus 1–9; 16–17. Tyto kapitoly podrobně popisují svatostánek Izraelitů v pustině a zvířecí oběti, které se měly ve svatostánku vykonávat.1 Svatostánek byl přenosný chrám – místo, kde mohl Pán přebývat mezi svým lidem.
Naše novodobé chrámy sice určité podobnosti se svatostánkem Izraele sdílejí, ale rozhodně neodpovídají tomu, co je popisováno v Exodu. V našich chrámech rovněž nezabíjíme zvířata – zvířecí oběti ukončilo Spasitelovo Usmíření již před více než 2 000 lety. Avšak navzdory těmto odlišnostem je v dnešní době čtení o tom, jak dávný Izrael uctíval Boha, velmi cenné, zvláště pokud na to nahlížíme tak, jak na to nahlížel Boží lid v Knize Mormonově – jako na něco, co posilovalo „jejich víru v Krista“ (Alma 25:16; viz také Jákob 4:5; Jarom 1:11). Když porozumíme symbolismu svatostánku a zvířecí oběti, můžeme získat duchovní postřehy, které také posílí naši víru v Krista.
Ilustrace znázorňující Izraelity přinášející beránka ke svatostánku, Robert T. Barrett
Svatostánek posiluje víru v Ježíše Krista
Když Bůh přikázal Mojžíšovi postavit v táboře Izraelitů svatostánek, prohlásil přitom, jaký je účel svatostánku: „Abych bydlil u prostřed nich.“ (Exodus 25:8.) Přítomnost Boží uvnitř svatostánku představovala archa úmluvy („truhla smlouvy“) – dřevěná truhla pokrytá zlatem, která obsahovala písemný záznam Boží smlouvy s Jeho lidem (viz Exodus 25:10–22). Byla uchovávána v té nejsvatější místnosti v samotném nitru budovy, oddělená od zbývající části svatostánku závojem. Tento závoj symbolizuje naše oddělení od přítomnosti Boží v důsledku Pádu.
Víme pouze o jedné další osobě, která kromě Mojžíše mohla do této svatyně svatých (viz Exodus 26:34) vstoupit – jednalo se o vysokého kněze. Podobně jako ostatní kněží musel být nejprve omyt a pomazán (viz Exodus 40:12–13) a oblečen do posvátného oblečení symbolizujícího jeho úřad (viz Exodus 28). Jednou za rok – v den, který se nazýval Dnem smíření – vysoký kněz, než vstoupil sám do svatostánku, přinesl v zastoupení lidu oběti. U závoje zapálil kadidlo (viz Leviticus 16:12). Vonný kouř vystupující k nebi představoval modlitby lidí stoupající k Bohu (viz Žalm 141:2). Poté vysoký kněz, který nesl krev ze zvířecí oběti, prošel závojem a přistoupil k trůnu Božímu, jehož symbolem byla truhla smlouvy (viz Leviticus 16:14–15).
Když si uvědomíte, co víte o Ježíši Kristu a o Jeho úloze v plánu Nebeského Otce, rozumíte nyní tomu, jak nás svatostánek směruje ke Spasiteli? Právě tak jako svatostánek a truhla, která byla uvnitř, představovaly Boží přítomnost mezi Jeho lidem, tak i Ježíš Kristus byl Boží přítomností mezi svým lidem (viz Jan 1:14). Podobně jako vysoký kněz byl i Ježíš Kristus Prostředníkem mezi námi a Bohem Otcem. Prošel závojem, aby se za nás mohl přimlouvat mocí krve své vlastní oběti (viz Židům 8–10).
Některé aspekty svatostánku Izraele vám mohou připadat povědomé, zvláště pokud jste již v chrámu obdrželi vlastní obřady. Podobně jako svatyně svatých ve svatostánku představuje i celestiální místnost v chrámu Boží přítomnost. Abychom tam mohli vstoupit, musíme být nejprve omyti a pomazáni. Máme na sobě posvátné oblečení. Modlíme se u oltáře, odkud modlitby vystupují k Bohu. A nakonec procházíme závojem do Boží přítomnosti.
Snad tou nejdůležitější podobností mezi novodobými chrámy a dávným svatostánkem je skutečnost, že oba typy budov, pokud je správně pochopíme, posilují naši víru v Ježíše Krista a naplňují nás vděčností za Jeho smírnou oběť. Bůh si přeje, aby všechny Jeho děti vstoupily do Jeho přítomnosti; přeje si mít „království“ kněží a kněžek (Exodus 19:6). Ale naše hříchy nám v dosažení tohoto požehnání brání, neboť „žádná nečistá věc nemůže přebývati s Bohem“ (1. Nefi 10:21). A tak Bůh Otec seslal Ježíše Krista, který je náš „nejvyšší kněz budoucího dobrého“ (Židům 9:11). On pro nás rozhrnuje závoj a uschopňuje všechny z Božího lidu, aby přistoupili „směle … k trůnu milosti, [aby] dosáhli milosrdenství“ (Židům 4:16).
V dnešní době je účelem chrámů i něco více než jen získání oslavení pro nás samotné. Poté, co obdržíme vlastní obřady, můžeme jednat za své předky a v zastoupení přijmout obřady v jejich zájmu. V určitém smyslu se můžeme do určité míry stát takovými, jako byl vysoký kněz v dávné době – a onen Veliký Vysoký kněz – a otevírat druhým cestu do Boží přítomnosti.
Oběť posiluje víru v Ježíše Krista
Zásadám usmíření a smíření nás mocně učí dávná praktika zvířecích obětí, která existovala již dlouho před zákonem Mojžíšovým. Díky znovuzřízenému evangeliu víme, že Adam a Eva přinášeli oběť, rozuměli její symbolice ve vztahu k oběti Spasitelově a učili tomu své děti (viz Mojžíš 5:4–12; viz také Genesis 4:4).
Symbolika zvířecí oběti byla pravděpodobně zvlášť hluboká v Den smíření (hebrejsky „Jom kipur“), který dávný Izrael zachovával. Požadavek zachovávat tento každoroční obřad byl uveden v Leviticu 16:30: „V ten den očistí vás [kněz], abyste očištěni byli; ode všech hříchů svých před Hospodinem očištěni budete.“ Boží přítomnost tudíž mohla dál zůstávat mezi lidem. Tohoto usmíření bylo dosaženo prostřednictvím rozmanitých obřadů. V rámci jednoho z obřadů byl jako oběť za hříchy lidu zabit kozel a vysoký kněz přinesl krev kozla do svatyně svatých. Později vysoký kněz vložil ruce na živého kozla a vyznal hříchy dětí Izraele – čímž symbolicky přenesl tyto hříchy na kozla. Kozel byl poté z tábora Izraele vyhnán.
Během tohoto rituálu kozlové symbolizovali Ježíše Krista a byli zástupci hříšného lidu. Hříchu nesmí být umožněno vstoupit do Boží přítomnosti. Než aby Bůh hříšníky zahubil nebo vyhnal, poskytl jinou možnost – kozla, který byl namísto toho zabit nebo vyhnán. „Kozel ten zajisté ponese na sobě všecky nepravosti jejich.“ (Leviticus 16:22.)
Symbolika těchto rituálů poukazovala na způsob, který Bůh připravil, aby nás přivedl zpět do své přítomnosti – na Ježíše Krista a Jeho Usmíření. Spasitel „nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl“, vskutku „nepravosti všech nás“ (Izaiáš 53:4, 6). Stál na našem místě, dal svůj život, aby zaplatil trest za hřích, a poté přemohl smrt skrze své Vzkříšení (viz Mosiáš 15:8–9). Oběť Ježíše Krista byla „[velikou] a poslední [obětí]; ano, nikoli [obětí] člověka ani zvířete“, ale obětí nekonečnou a věčnou (Alma 34:10). On byl naplněním všeho, na co dávné oběti poukazovaly.
A proto poté, co byla Jeho oběť dokončena, řekl: „Nebudete mi již obětovati proléváním krve; ano, oběti vaše … skončí. … A budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného.“ (3. Nefi 9:19–20.)
Když tedy ve Starém zákoně narazíte na pasáže o obětech a o svatostánku (nebo později o chrámu) – a najdete jich hodně – pamatujte na to, že prvořadým účelem toho všeho je posílit vaši víru v Mesiáše neboli Ježíše Krista. Nechť se vaše srdce a mysl obrací k Němu. Přemítejte o tom, co vykonal, aby vás mohl přivést zpět do Boží přítomnosti – a co uděláte vy, abyste Ho následovali.