Jak mohu pomoci těmto členům z mého sboru či kůlu pocítit, že je mají druzí rádi, že je oceňují a potřebují?

Lidé se potřebují cítit potřební

Jakožto členové Církve máme všichni zodpovědnost vytvářet prostředí vyznačující se podporou a láskou vůči všem bratrům a sestrám. Díky tomuto podpůrnému prostředí je mnohem snazší žít podle evangelia a usilovat o Ducha, zatímco se potýkáme s jakýmkoli aspektem smrtelnosti.

„Myslím, že jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by nechtěl být součástí něčeho, co mu pomůže cítit se užitečný a ceněný.

Když se lidé ptají, zda je zde pro ně místo, může to mít mnoho důvodů a mohou se tím ptát: Zapadnu mezi druhé? Patřím sem? Skutečně mě druzí potřebují? A já chci důrazně říci: ‚Ano!‘

Napadá mě Pavlovo přirovnání, které se mi moc líbí, [kde říká, že] Církev je tělo Kristovo. A říká, že jsme do tohoto těla pokřtěni. A říká, že se jedná o jedno tělo. Má mnoho částí, ale jde o jedno tělo.

Chápu, že lidé mají občas pocit, že je možná nikdo nepotřebuje. A někdy se druzí dopouštějí toho, že říkají, že tohoto nepotřebujeme; tamtoho nepotřebujeme; vyhovuje nám to tak, jak to máme nyní. Ani jedno není pravda. Toto není křesťanské uvažování. Takto na nás Kristus nenahlíží. Spatřuje v každém z nás nekonečnou hodnotu. Ať je náš stav v daný okamžik jakýkoli, tělo Kristovo je připraveno pomáhat každému svému členovi. Když se člověk cítí osaměle – a já nepopírám opravdovost těchto pocitů a také to, proč je přirozené se tak cítit – ale každý z nás, kdykoli se takto začne cítit, se musí zastavit a zamyslet se: Ježíš Kristus za mě zemřel. Ježíš Kristus mě považoval za hodného své krve. A miluje mě. Doufá, že něčeho dosáhnu. A může v mém životě mnohé změnit. Jeho milost mě může proměnit. A možná, že ten, kdo sedí vedle mě a ignoruje mě, nebo si dokonce chce odsednout – možná, že on nebo ona mě takto nevnímá. To ale nemění nic na tom, jak mě vnímá Kristus a jaké možnosti v Kristu mám.

Láme mi srdce, když někdo přijde a je velmi zranitelný a řekne: ‚Chci to zkusit. Chci tady být,‘ a pak se setká s chladným přijetím nebo s nedostatkem zájmu. A to je tragédie. To je skutečná tragédie. Musíme se chovat lépe.

Rozmanitost, kterou nyní v Církvi nacházíme, může být pouhým začátkem. Upřímně řečeno si myslím, že budeme svědky čím dál větší rozmanitosti. V Církvi v dávných dobách existovala nesmírně velká rozmanitost. A nejde jen o rozmanitost jako takovou, ale o skutečnost, že lidé s sebou mohou přinášet různé dary a náhledy na věc, a toto široké spektrum zážitků a zkušeností a výzev, kterým lidé čelí, nám ukáže, co je v evangeliu Ježíše Krista skutečně podstatné. A že většina toho ostatního, co jsme si možná osvojili časem a co se týká více kulturního prostředí než nauky, se může vytratit a my se můžeme skutečně naučit být učedníky.“ (D. Todd Christofferson, „Is There a Place for Me?“, ChurchofJesusChrist.org.)