Co je to Usmíření Ježíše Krista a jak mi pomáhá?

Proč potřebujeme Usmíření, které vykonal Ježíš Kristus?

Všichni lidé jsou jakožto potomci Adama a Evy dědici toho, co způsobil Pád. Ve svém padlém stavu jsme vystaveni protivenství a pokušení. Když se poddáváme pokušení, odcizujeme se Bohu, a pokud nadále hřešíme, ztrácíme ve svém životě společenství a vliv Jeho Ducha, Ducha Svatého.

Jediný způsob, jak můžeme být spaseni, je ten, že nás zachrání někdo jiný. Potřebujeme někoho, kdo uspokojí požadavky spravedlnosti – kdo se postaví na naše místo, aby vzal na sebe břemeno Pádu a zaplatil cenu za naše hříchy. Ježíš Kristus vždy byl a je tím jediným, kdo je schopen učinit takovou oběť.

Již od časů před stvořením země je Spasitel naší jedinou nadějí na „pokoj v tomto světě a věčný život ve světě, který přijde“ (Nauka a smlouvy 59:23).

Uzdravující a posilující moc Ježíše Krista

„Usmíření, které vykonal náš Spasitel, toho přináší více než jen ujištění o nesmrtelnosti prostřednictvím všeobecného vzkříšení a než jen poskytnutí možnosti očištění od hříchu skrze pokání a křest. Jeho Usmíření nám také umožňuje volat k Tomu, kdo zažil všechny naše slabosti smrtelného života, aby nám dal sílu nést břímě smrtelnosti. Zná naše bolesti a je připraven nám pomáhat. Když nás – podobně jako milosrdný Samaritán – najde zraněné u cesty, ošetří nám rány a postará se o nás. (Viz Lukáš 10:34.) Uzdravující a posilující moc Ježíše Krista a Jeho Usmíření je k dispozici nám všem, kteří o to požádáme. (Dallin H. Oaks, „Posilováni Usmířením Ježíše Krista“, Liahona, listopad 2015, 64.)

Tento život je příležitostí stát se více takovými, jako je náš Nebeský Otec. Když přijmeme své věčné určení jakožto dětí Božích, zahájíme tím proces soustavného růstu a zdokonalování. Jak učil starší David A. Bednar:

„Cílem putování smrtelností je změnit se ze špatného v dobrého a v lepšího a dosáhnout toho, aby samotná naše přirozenost byla proměněna. V Knize Mormonově je hojnost příkladů učedníků a proroků, kteří během svého putování životem znali a chápali uschopňující moc Usmíření a byli skrze ni proměněni. Když postupně lépe porozumíme této posvátné moci, náš náhled na evangelium se velmi rozšíří a obohatí. A tento náhled nás úžasně promění. …

… Když se vy i já naučíme chápat a používat uschopňující moc Usmíření v osobním životě, budeme se modlit a usilovat o sílu, abychom dokázali změnit své okolnosti, a ne o to, aby se změnily okolnosti, v nichž se nacházíme. Staneme se těmi, kteří působí, ne těmi, na které je působeno. (Viz 2. Nefi 2:14.)“ („Usmíření a putování smrtelností“, Liahona, duben 2012, 15–16.)

Proměna srdce

Když se napojíme na moc našeho Spasitele Ježíše Krista posilovat nás a uzdravit nás, On bude moci změnit naše srdce.

Starší Jeffrey R. Holland vyprávěl následující příběh:

„Chci mluvit o jednom mladém muži, který vstoupil způsobile do misijního pole, ale z vlastního rozhodnutí se vrátil domů dříve kvůli přitažlivosti k osobám stejného pohlaví a kvůli určitému traumatu, které v tomto ohledu prožil. Byl sice dál způsobilý, ale jeho víra byla na kritické úrovni, jeho emocionální břímě bylo čím dál těžší a jeho duchovní bolest hlubší a hlubší. Cítil se střídavě dotčeně, zmateně, rozzlobeně a sklíčeně.

Jeho president misie, jeho president kůlu a jeho biskup věnovali bezpočet hodin tomu, aby mu pomáhali – bádali, plakali s ním a dávali mu požehnání, ale většina jeho ran byla tak osobní, že přinejmenším některé z nich před nimi skrýval. Celou duší se v tomto příběhu snažil svému dítěti pomáhat milovaný otec, ale kvůli velmi náročným pracovním podmínkám se často stávalo, že oněm dlouhým a temným nocím duševního zápolení museli čelit jen sám chlapec a jeho matka. Dnem a nocí, nejprve týdny a poté měsíce, které se spojily v celá léta, usilovali společně o uzdravení. Během období zatrpklosti (většinou jeho, ale někdy i její) a nekončících obav (většinou jejích, ale někdy i jeho) svými slovy přinášela – zde je opět to krásné, obtížené slovo „nést“ – přinášela svému synovi svědectví o Boží moci, o Jeho Církvi, ale především o Jeho lásce k němu. A jedním dechem svědčila i o své vlastní neoblomné a nehynoucí lásce k němu. Aby sblížila dva absolutně klíčové a nezbytné pilíře své existence, evangelium Ježíše Krista a svou rodinu, vylévala ustavičně svou duši v modlitbě. Postila se a plakala, plakala a postila se, a pak naslouchala a naslouchala, když jí syn opakovaně vyprávěl o zármutku ve svém srdci. A tak ho nosila znovu – jen tentokrát to netrvalo devět měsíců. Tentokrát měla pocit, že bolestivé procházení ztýranou krajinou jeho zoufalství bude trvat věčně.

Ale díky milosti Boží, její houževnatosti a pomoci desítek církevních vedoucích, přátel, rodinných příslušníků i profesionálů se tato vytrvalá matka dočkala toho, že její syn došel domů, do zaslíbené země. S jistým smutkem připouštíme, že toto požehnání nepřichází, či přinejmenším dosud nepřišlo, ke všem rodičům, kteří se trápí kvůli rozmanitým situacím, v nichž se jejich děti nacházejí. Zde však existovala naděje. A musím říci, že sexuální orientace tohoto syna se nijak zázračně nezměnila – to ani nikdo neočekával. Ale krok za krokem se změnilo jeho srdce.“ („Aj, matka tvá“, Liahona, listopad 2015, 49.)