Ó, pojďme Kristu Pánu – a plánu – slávu vzdát!
Stejně jako mnozí z vás i já a můj skvělý manžel Craig máme velmi rádi posvátnou vánoční hudbu. Kdybychom měli sestavit seznam svých oblíbených písní, někde na začátku by jistě byla „Ó, pojďte, vy věrní“. Její radostný a vítězný text nás vyzývá, abychom přišli, viděli našeho Spasitele Ježíše Krista, krále andělů, a vzdali Mu slávu.1 Jsem si jistá, že když jsme se jako duchové v předsmrtelném životě dozvěděli o plánu spasení, nejenže jsme Ho viděli a vzdali Mu slávu, ale také jsme plesali radostí, když se dobrovolně a pokorně nabídl, že se stane Spasitelem světa.2 Ve čtyřech nejvýznamnějších slovech, která kdy zazněla, pokorně řekl: „Zde jsem, pošli mne.“3
Společně s apoštolem Petrem nás president Monson často nabádá, abychom byli „hotovi … vždycky k vydání … zprávy z naděje té, kteráž jest v [nás]“.4 Až budu hovořit o několika osobních vánočních vzpomínkách, doufám, že pochopíte, proč vkládám naději ve Spasitele, v Boha, našeho Věčného Otce, který tak „miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“, 5 a v Otcův dokonalý a nádherný plán štěstí.
První vzpomínka na Vánoce
Když mi bylo 14 let, žila naše rodina na Novém Zélandu. Tatínkovi bylo něco přes 30 let, když tam byl povolán sloužit jako president misie.
Přišly Vánoce a mých pět sourozenců a já jsme se snažili přizpůsobit novému domovu v cizině. Pro mě jako nezralé dospívající děvče bylo výzvou být daleko od domova, přátel a rodiny. Sklíčeně jsem posedávala a postrádala ony známé obrazy, zvuky a oslavy Vánoc – hudbu, světélka, vánoční stromeček, sníh, a zejména rodinu. Chyběli mi bratranci, sestřenice, tetičky a strýčkové, kteří, jak jsem věděla, se brzy sejdou u dědečka Kjara v Salt Lake City na každoroční vánoční večírek celé rodiny.
Byl Štědrý večer roku 1966. Neochotně jsem se připojila k rodině a misionářům, abychom si udělali rodinný domácí večer, a byla jsem přesvědčena, že toto setkání bude jen chabou náhražkou večírku u Kjarových, který mi tak chyběl. Už si nevzpomínám, kdy zazvonil telefon, ale onen hovor v okamžiku změnil mé nedospělé srdce a naplnil mě soucitem s mým drahým tatínkem a výčitkami svědomí kvůli tomu, jak jsem byla předtím sobecká.
Volal strýček Joe, aby nám sdělil, že náš milovaný, nesobecký, pracovitý dědeček Kjar, který ctil své smlouvy, zrovna utrpěl těžký záchvat mrtvice a leží v bezvědomí v nemocnici. Myslí mi proběhly vzpomínky na tohoto patriarchu, který měl rád hudbu, legraci a kterého jsme všichni velmi milovali. Když tatínek zavěsil, byl viditelně otřesen, ale vzchopil se, narovnal ramena a vydal vroucí svědectví o Otcově plánu a své víře v životně důležitou roli, kterou v něm hraje Spasitel. Jeho svědectví se dotklo mého bolavého srdce.
Dědeček se naneštěstí neuzdravil. Hned na druhý den zemřel. Na Zélandu byl 1. svátek vánoční, ale v Salt Lake City byl Štědrý den, dědečkův oblíbený den v roce. Jeho úmrtí pro mě bylo první zkušeností se ztrátou někoho, kdo mi byl tak blízký a drahý. Přestože jsem nad jeho ztrátou truchlila, dostalo se mi požehnání a útěchy v podobě znalosti nádherného plánu štěstí. Pociťovala jsem jistotu, že budu-li žít tak jako dědeček, znovu ho uvidím. Nemyslím si, že bych v oné fázi života plně chápala tu zásadní roli, již hraje Spasitel a Jeho smírná oběť v tom, abych jednou měla možnost znovu se setkat se svými blízkými. Ale znala jsem dost na to, abych se z onoho plánu radovala. Dost na to, abych vzdala slávu Tomu, jehož narození jsme slavili.
Od oněch Vánoc jsem se toho o našem Spasiteli, Ježíši Kristu, dozvěděla více. President Harold B. Lee učil: „Syn Boží … [sem] přišel jako Jednorozený Syn, aby naplnil poslání být jako Beránek zabitý před založením světa, aby uskutečnil spasení veškerého lidstva. Tím, že položil život, otevřel dveře vzkříšení a učil tomu, jak můžeme získat věčný život. … Tím Ježíš byl v celé své majestátnosti.“6
Druhá vzpomínka na Vánoce
Další připomínka Vánoc se stala roku 1984 a díky ní má vděčnost za Spasitele a tento nádherný plán významně vzrostla. Bylo mi 32 let, byla jsem provdaná za svého milovaného, věrného manžela a byla jsem matkou čtyř milovaných dětí od tří do deseti let. Šest týdnů před Vánocemi nám lékař sdělil něco, co otřáslo naším světem, když vyslovil diagnózu „rakovina“. Nevěřícně jsme se na sebe s Craigem dívali a přemítali, co budoucnost přinese. Tento pocit však díky naší víře v Ježíše Krista a v Otcův plán okamžitě vystřídal „pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum“.7
I když Craig byl v té době biskupem našeho sboru, tuto zprávu jsme sdělili jen své rodině, aby pro naše malé děti zůstalo vše v normálu, jak to jen bude možné. Během oněch šesti předvánočních týdnů jsem téměř denně jezdila sněhem a náledím na ambulantní léčbu, zatímco se naše nesobecké matky a sestry střídaly při pomáhání u nás doma. Bylo to období zkoušky, ale když na ony Vánoce vzpomínám, nenacházím vhodná slova, jež by popsala, jak hluboce jsem vděčná za smírnou oběť našeho Spasitele a za „milosrdný plán velikého Stvořitele“.8
Tím, že jsem si více než jindy uvědomovala křehkost života, plán štěstí našeho Nebeského Otce se pro mě stal osobnějším než kdy předtím. Vánoce toho roku byly jiné. Přestože mám moc ráda vše, co souvisí s Vánocemi, to jediné, na čem mi záleželo, bylo mé věčné manželství, rodina a víra v Nebeského Otce, Ježíše Krista a v onen plán a svědectví o nich.
Jednoho dne, kdy jsem doma odpočívala a přemýšlela jsem o budoucnosti našich čtyř dětí, jsem listovala časopisem Friend a do oka mi padla jedna píseň. Posadila jsem se ke klavíru a plakala jsem, když jsem zpívala a cítila, jak mi její poselství proniká do bolavého srdce. Věděla jsem, že tuto píseň musím naučit nejen stovku dětí z Primárek ve sboru, kde jsem sloužila jako vedoucí hudby, ale především ony čtyři milované děti u nás doma. To jsou její slova:
Jak mohl Otec světu povědět o lásce a milosti?
Vyslal svého Syna, dítko, s pokojem a svatostí.
Jak mohl Otec světu ukázat cestu, kudy kráčet se má?
Poslal na zemi svého Syna, jenž se po ní s lidmi ubírá.
Jak mohl Otec světu o oběti a smrti zprávu dát?
Poslal Syna za nás zemřít a potom z mrtvých vstát.
Co od nás Otec žádá? Co v písmech o tom stojí?
Ve víře a v naději žijte jako Jeho Syn a pomozte druhým k Němu zpátky dojít.
Co žádá? Žijte jako Jeho Syn. 9
Díky této inspirované písni jsem náhle pochopila, jak mohu Nebeskému Otci projevit vděčnost za Jeho Syna a Jeho plán. Cítila jsem, že i kdybych nemohla vidět naše děti dospět, tak pokud poznají a pochopí onu prostou, ale hlubokou nauku obsaženou v této posvátné písni a budou podle ní žít, budou se moci stát pravými učedníky Ježíše Krista.
Onoho roku náš domov prodchl zvláštní duch, jenž nám žehnal pokojem a vzájemnou láskou a na nějž nikdy nezapomenu. Jako by se našim dětem během těch Vánoc dostalo zvláštního smyslu pro to, co je posvátné. Nikdy předtím ani potom nehrály ve hře o narození Páně s takovou úctou, důstojností a láskou přesahující to, co odpovídalo jejich věku. Tím, že nás okolnosti přiměly napnout síly, ještě více jsme pociťovali duchovní vnuknutí, když jsme přemítali o daru našeho Spasitele a o nádherném plánu spasení Nebeského Otce a vzdávali za ně dík.
Často jsem přemýšlela o tom, jak mohou lidé žít bez naděje, jež pramení z porozumění plánu spasení a ústřední roli, již v něm hraje Spasitelovo Usmíření. S vděčností se přidávám ke svědectví našeho milovaného proroka, presidenta Thomase S. Monsona, jenž mocně svědčil: „Svědčím o tom, že Ten, jenž každého z nás vysvobodil od smrti, samotný Ježíš Kristus, je učitelem pravdy – ale je více než jenom učitelem. Je příkladem dokonalého života – ale je více než jenom příkladem. Je velkým lékařem – ale je více než jenom lékařem. On, který zachránil ‚ztracený batalion‘ lidstva, je doslovným Spasitelem světa, Synem Božím, Knížetem pokoje, Svatým Izraelským, samotným vzkříšeným Pánem, který prohlásil: ‚Já jsem první i poslední; jsem ten, kdo žije, jsem ten, kdo byl zabit; jsem přímluvcem vaším u Otce.‘[NaS 110:4]“10
Když uvažuji o utrpení, jež pro nás Spasitel vytrpěl a jež je nad naše chápání, patří mezi nejsmutnější slova, jež kdy pronesl, těchto pět: „Zdaliž i vy chcete odjíti?“11 V těžkých obdobích se můžeme rozhodnout odvrátit se od Něj a se svými strastmi bojovat sami, nebo se můžeme obrátit k Němu a k Otcovu plánu a zjistit, že nebudeme trpět „žádným druhem strastí, leda tím, který byl pohlcen v radosti z Krista“.12 Modlím se, abychom všichni přijali výzvu oné posvátné vánoční písně a „[přišli] Kristu Pánu [a našemu Nebeskému Otci] slávu vzdát“ za Jeho dokonalý plán. Ve jménu Ježíše Krista, amen.