Muž štědrosti

President Dieter F. Uchtdorf

Druhý rádce v Prvním předsednictvu

Dnes večer máme úžasnou výsadu být v přítomnosti našeho milovaného proroka, presidenta Thomase S. Monsona.

Vánoce jsou tím nejvýjimečnějším obdobím, kdy na druhé pohlížíme novýma očima, kdy o trochu více otevíráme srdce kráse kolem sebe a zajímáme se o druhé s trochu větší laskavostí a soucitem.

My dospělí, pokud máme štěstí, dokážeme tu a tam letmo spatřit, jaké to je, být znovu dítětem.

Pomyšlení na to, že někdo, kdo je nám blízký, pro nás dělá něco zvláštního, a naše nadšení z toho, co zvláštního se chystáme udělat my pro ty druhé, nás hřeje u srdce a naplňuje nás láskou a očekáváním. Připočteme-li k tomu třpytivá světýlka, nádherné ozdoby a úchvatné výjevy Kristova narození, není divu, že jsou Vánoce obdobím roku, které mají všichni tak rádi.

A pak je tu samozřejmě hudba. Nic nezdůrazní hluboký význam a laskavého ducha tohoto období lépe než vánoční koledy. Ať již jde o melodie radostné, zádumčivé či nostalgické, Vánoce mají v sobě něco, co je inspirací pro nádhernou hudbu. Tyto úžasné vánoční písně nás pozvedají na duchu a připomínají nám důvod naší radosti.

Dnes máme to štěstí, že se můžeme těšit z příležitosti naslouchat nebeské hudbě v podání Orchestru Chrámového náměstí a sboru Mormon Tabernacle Choir.

Hudba, s níž toto uskupení vystupuje, je tak vznešená, že si občas představuji, jak se nebeští andělé tu a tam sklánějí dolů, aby poslouchali, a možná i zpívali s nimi.

Carol of the Bells [Koleda zvonů]

Sbor právě zazpíval jednu z nejkrásnějších vánočních melodií, která kdy byla napsána, okouzlující „Koledu zvonů“, která byla ve Spojených státech poprvé uvedena v roce 1921.

Původně to vůbec nebyla vánoční koleda. Má původ v několik set let staré ukrajinské lidové písni známé jako „Ščedryk“, což se často překládá jako „Štědrý“ nebo „Muž štědrosti“.

Ukrajinské rodiny tuto píseň zpívávaly vždy na počátku nového roku. Původní text písně vypráví o vlaštovce, která vlétla do domu jisté rodiny a předpovídá, jaké úžasné štěstí ji během nadcházejícího roku čeká.¹

Líbí se mi atmosféra onoho příběhu.

Líbí se mi jeho poselství naděje a optimismu.

A právě to je poselství Vánoc! I když se svět může jevit jako docela ponurý, když se nám nedaří, když nám srdce přetéká zklamáním a obavami nebo když jsme uprostřed smutku a utrpení, můžeme zpívat o tom, jak „nádherně zní zpěv andělský“, a o dobré vůli lidem² díky Kristu, který přišel, „aby se ukázal sedícím v temnostech“.³

Čas štědrosti

Je tedy velmi příhodné, že ta oblíbená vánoční koleda, kterou jsme právě slyšeli, se původně jmenovala „Muž štědrosti“. Vánoce jsou koneckonců časem štědrosti.

Tento duch nás někdy podněcuje k tomu, že trávíme hodiny hledáním dokonalého daru, který bychom mohli dát přátelům nebo rodině. Snažíme se více pomáhat a být šťastní. Jsme nabádáni trávit trochu více času s těmi, které máme rádi. Více si všímáme těch, kteří se ocitli v nouzi, a často jim s větší štědrostí přispíváme na pomoc. To vše je naší nedokonalou, avšak upřímnou odezvou na štědrost našeho Spasitele, jehož narození chceme vzdát čest.

Všichni však víme, že až příliš často může být tento duch Vánoc zastíněn, či dokonce ztracen v horečném tempu a vypětí pramenícím z nakupování, nezaplacených účtů a nabitého programu.

Nechci, abychom kategoricky odmítali vše, co je spojeno s oslavou Vánoc – musím se přiznat, že některé z mých nejdražších vzpomínek souvisejí právě s výměnou dárků, ztrácením se v hemžení davu a návštěvou malých i velkých radostných společenských akcí, které v tomto období roku přivádějí lidi dohromady.

Ano, je mnoho důvodů k tomu, abychom si i toto užívali. Avšak smysl Vánoc je mnohem hlubší.

A proto vyzývám každého z nás, abychom si během letošních Vánoc našli chvíli na to, abychom v tichosti duše pocítili a vyjádřili upřímný vděk „Muži štědrosti“.

Zamysleme se nad soucitným, láskyplným a nezměrným milosrdenstvím našeho Otce v nebi.

Kéž bychom si, když budeme nakupovat dárky, když je budeme dávat a přijímat, udělali také čas na to, abychom tiše rozjímali o hojných darech, jimiž nás, své děti, zahrnuje Bůh.

Dar vděčnosti

Domnívám se, že je v lidské povaze považovat některé věci za samozřejmost – a to i ty, jež mají velikou hodnotu. To je jedno z poučení, která získáváme z příběhu o deseti malomocných v Ježíšově době. Tyto trpící malomocné postihla děsivá choroba, která je odloučila od přátel, rodiny a života samotného, a oni prosili Syna Božího o uzdravení, jehož se jim následně dostalo.

Jak víte, po tomto slavném zázraku se devět z nich vydalo svou cestou a radovalo se z toho, jaké měli štěstí.

Vrátil se jen jeden.

Jen jeden si našel čas na to, aby vyjádřil vděčnost. Jen jeden z deseti, „uzřev, že jest uzdraven, navrátil se, s velikým hlasem velebě Boha. A padl na tvář k nohám jeho, díky čině jemu.“⁴

Takový pokorný výraz čistého vděku se dá dnes nalézt stejně zřídka, jako tomu bylo v onom příběhu. Ale když se tak stane, dotkne se to našeho srdce a přiměje nás to sečíst svá vlastní požehnání.

Jeden příklad, o němž jsem se nedávno dozvěděl, se týká muže, který žije v Africe. Kvůli svému postižení nemohl tento muž nikdy chodit. Byl nucen trávit většinu svého času doma u rodičů. Nemohl pracovat; nemohl nikam vyrazit s přáteli; nemohl dělat ani ty prosté věci, které tak často považujeme za samozřejmost.

Pak se doslechl o něčem podivuhodném. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů měla přivézt invalidní vozíky na akci, která se měla konat nedaleko jeho domova!

Požádal jednoho z přátel, aby ho tam vzal, a sledoval, jak jsou tam desítky postižených mužů, žen a dětí vyzdvihovány do invalidních vozíků zářících novotou.

Tak moc si přál, aby v jednom z nich seděl i on! Tolik by mu to na okamžik změnilo život, kdyby se dokázal pohybovat vlastními silami!

Čekal ve frontě a nakonec se dostal na řadu.

Dva muži ho posadili do vozíku a on se poprvé v životě pohyboval bez pomoci!

Zprvu se pohyboval váhavě. Ale jakmile si na vozík trochu zvykl, pohyboval se s větší odvahou.

Zatáčel, jezdil dokola a prudce zrychloval. Nadšeně mával oběma rukama, když jel jako o závod kolem svého přítele.

On letěl!

Na tváři měl rozradostněný výraz.

Po chvíli však s vozíkem pomalu zajel zpět k ostatním a s odevzdaným výrazem čekal, až mu z něj zase pomohou dolů.

„Co děláš?“ zeptal se ho onen přítel.

Muž se usmál a pokrčil rameny. „Teď je na řadě někdo jiný,“ řekl.

Humanitární misionář Církve poklekl vedle něj a řekl: „Ten vozík je váš.“

Nemohl tomu uvěřit. Měl za to, že akce měla sloužit jen k předvedení toho, jaké to je jezdit na invalidním vozíku.

„Je opravdu můj?“ zeptal se.

„Ano.“

„Ale já nemám peníze.“

„Je váš. Je to dárek od lidí, kteří vás mají rádi.“

Když si tento pokorný muž konečně uvědomil, že to, co se děje, není sen, podíval se na svého přítele.

Podíval se na onoho misionáře.

Snažil se zadržet slzy, ale marně. Plakal, a zároveň se smál čirou radostí z toho, co pociťoval.

Jeho přítel a onen misionář plakali s ním.

„Děkuji,“ zašeptal.

Oba je objal, pořádně se ve svém vozíku usadil a pak s radostným výkřikem a velkým úsměvem opět vyrazil vpřed.

„Umím létat!“ křičel, když se řítil sem a tam po chodníku.

Tento muž věděl, co je to vděčnost.

Milost Boží

Pociťujeme my někdy takovou čirou, bezmeznou vděčnost? Modlím se, abychom během těchto Vánoc i po celý rok pamatovali na Muže štědrosti – našeho Boha, Otce, milovaného Pastýře a Rádce.

Neboť to On je dárcem!

On je ten Štědrý!

Když Ho, jako Jeho děti, prosíme o chléb, nedá nám kámen.⁵ Spíše nás obdarovává dary tak vznešenými a drahocennými, že to ani nedokážeme plně pochopit, ani si to představit. Dává nám:

Klid.
Radost.
Hojnost.
Ochranu.
Zaopatření.
Přízeň.
Naději.
Důvěru.
Lásku.
Spasení.
Věčný život.

Nyní o Vánocích oslavujeme ten největší dar ze všech, ten, který umožňuje existenci všech ostatních darů – narození děťátka v Betlémě. Díky Němu „hrob nemá žádného vítězství a osten smrti je pohlcen v Kristu. On je světlo a život světa; ano, světlo, jež je nekonečné, jež nemůže nikdy býti zatemněno.“⁶

S radostí vyjadřuji díky Bohu za Jeho štědrost.

Ochraňuje nás před osamělostí, prázdnotou a pocitem zbytečnosti.

Otevírá nám oči a uši. Proměňuje temnotu ve světlo, zármutek v naději a osamělost v lásku.

Osvobozuje nás od minulosti strávené v poddanství a sobeckosti a otevírá nám cestu k přítomnosti vyznačující se určitým záměrem a k budoucnosti vyznačující se naplněním.

To je Ten, jehož uctíváme.

To je náš Bůh.

To je ten Muž štědrosti.

To je Ten, který miluje své děti tak dokonale, že obětoval svého Jednorozeného Syna, aby všichni, kteří Ho následují, nezahynuli, ale měli život věčný.⁷

Díky Ježíši Kristu se už nikdy nemusíme cítit jako cizinci. Vstaneme se spravedlivými při Jeho návratu! A díky Jeho dokonalému životu a věčné oběti budeme moci jednoho dne stanout s nebeskými anděly a obdržet spolu s nimi věčný dar.⁸

Kéž o těchto Vánocích pamatujeme na našeho štědrého Nebeského Otce a vzdáme hluboký a srdečný dík našemu Všemohoucímu Bohu, který dává všem svým dětem křídla k rozletu. O to se pokorně a upřímně modlím a tak zní mé srdečné požehnání pro tyto Vánoce i pro čas, který přijde po nich, ve jménu našeho milovaného Spasitele, Ježíše Krista, amen.