„Nechť země přijme svého Krále“
Vánoční zasvěcující shromáždění s Prvním předsednictvem 2022
Neděle 4. prosinec 2022
Otevřme srdce, abychom Ho přijali
Inspirovaná hudba naplňuje naši duši vřelými pocity pokoje.
Veselé Vánoce!
Byl prosinec 1943 a svět byl zachvácen 2. světovou válkou. Všichni si dělali starosti o své blízké v dalekých zemích a tyto obavy byly doma znásobeny nedostatkem peněz a potravin. Rodinné výdaje se pečlivě plánovaly, a tak mého otce Harolda Hillama, tehdy devítiletého chlapce, ohromilo, když k Vánocům obdržel úžasný dárek – vláček. Nebyl to žádný starý vláček; tento model jezdil po kolejích sám. Nemusel se postrkovat. Harold nemohl uvěřit, že skutečně obdržel takový nádherný dárek. Nesmírně si vláčku cenil.
Za několik let, opět v předvánočním období, se svět vzpamatovával z války. Hospodářská situace v malém městě St. Anthony ve státě Idaho se však nezlepšila a pro rodinu mého otce se dokonce zhoršila. Haroldův otec vážně onemocněl a málem přišel o život. O těchto Vánocích nikdo žádné dárky nečekal – a to ani Harold, ani jeho mladší bratr Arnold.
Několik dní před Vánocemi otec za Haroldem přišel a tiše se ho zeptal: „Harolde, byl bys ochoten dát svůj vláček Arnoldovi, aby mohl letos dostat nějaký dárek k Vánocům?“
Slyšel správně, co otec řekl? Svůj drahocenný vláček? To byla prosba nad všechny prosby.
Nadešel Štědrý den a Arnold pištěl radostí, když obdržel vláček úplně stejný, jako byl ten Haroldův.
Arnold si zanedlouho všiml, že Harold si už se svým vláčkem nehraje. Nakonec Arnoldovi došlo, že jeho vzácný dárek není úplně stejný jako Haroldův vláček – ale že to je Haroldův vláček! Když Arnold pochopil, jaký význam tento dárek má, hodnota tohoto vláčku v jeho očích nesmírně stoupla.
Pro mě je tento rodinný příběh sám o sobě darem – a nejen proto, že mi připomíná mého milovaného otce a jeho zbožňovaného bratra. Ještě důležitější je, že mi připomíná oběť – oběť a lásku Milovaného Syna Božího – Toho, jehož narození oslavujeme.
Ježíš Kristus byl a je naším prvním a nekonečným vánočním darem. Svědčím o této pravdě: Kristus se narodil, žil a zemřel pro nás a žije – stále!
Jsme velmi požehnáni, že jsme obdrželi tento radostný dar. Slovy oblíbené vánoční koledy, jež znějí v angličtině takto: „Radost světu, že přišel Pán; nechť země přijme svého Krále!“1
Starší Neal A. Maxwell učil: „S ohledem na vše, co nám Bůh dal, bychom měli být v přijímání dost dobří, ale nejsme. Považujeme se za soběstačné a nezávislé, ale přijímání nám často připadá jako něco nepříjemného, či dokonce obtížného. …
[Nicméně] Boží dary jsou, na rozdíl od darů dočasných, věčné a nepomíjející, díky čemuž se můžeme neustále těšit z Vánoc, které nikdy nekončí!“2
Jak tedy můžeme takový mimořádný dar dostatečně přijmout? Jak se každý den rozhodujeme pro dar, kterým je náš Spasitel, Jeho láska a Jeho nekonečné Usmíření?
Poodstupme od zamrzlých okenních tabulek a pestrobarevných cukrových hůlek a učme se od těch, kteří s pokorou a ve skromnosti přijali děťátko Krista jako první.
Přijímejme Jeho svatost
Zatímco se Spasitelovo narození blížilo, Maria s Jozefem se prodírali hemžením Betléma; hostince však byly plné. To pro ně nikdo nemá místo? Nikdo je nenechá odpočinout? Maria věděla, jaký dar nosí, ale nikdo neměl místo, aby ho přijal – aby přijal Jeho.
Netušíme, co Maria a Jozef tehdy skutečně pociťovali, ale vždy si je představuji, jak jdou dál a dál s tichou silou a důvěrou. Uposlechli andělovy výzvy, aby se nebáli,3 a nyní, když se připravovali na Ježíšovo narození, se dokázali vzdát jakýchkoli nároků na pohodlné ubytování a namísto toho se usadili v tichém, prostém chlévě. To, co jim však muselo připadat jako nehostinné místo, se mělo změnit. Pán brzy zaplnil tuto prázdnotu svatostí.
Jak se píše ve známém verši v Lukášovi 2:7: „I porodila Syna svého prvorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě.“
Na zemi přišel náš Spasitel – onen nádherný dar života, naděje a zaslíbení.
Dokážeme ve svém srdci připravit místo, abychom Krista přijali a dovolili Jeho svatosti zaplnit naše prázdná místa? Podobně jako Maria a Jozef v Něj můžeme mít důvěru i v někdy beznadějných situacích. Toto vedení – třeba i zázračné – jež nám přichází do života, nejspíše nezískáme ve shonu a rozruchu, ani na pódiích či stadionech, ale na tichých místech, kde žijeme a pracujeme – kam si chodíme pro pomoc. Kdykoli to budeme ve vší pokoře potřebovat, můžeme obdržet a obdržíme odpovědi na naše šeptem pronesené modlitby.
Přijímejme Jeho výzvu k činům
Je úžasné, že mezi lidmi, kteří tohoto Beránka Božího přijali jako první, byli pastýři.
Zemi halila noc, když se ohromení pastýři shromáždili pod oslnivými paprsky světla, zatímco se nebe a země střetly při mimořádné události, jíž bylo Spasitelovo narození.
„Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou. …
Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“4
Líbí se nám, že tito oddaní pastýři neodkládali chvíli, kdy přijmou svého Krále, ale spěchali, aby se s Ním setkali. Od nich se učíme, že slovo přijmout vyjadřuje činnost. Lukáš nám říká, že pastýři „přišli, chvátajíce, a nalezli… nemluvňátko ležící v jeslech“.5
Mnohokrát se může stát, že tichá a jemná vnuknutí od Pána nepřijmeme, protože hladce nezapadají do našeho kalendáře, plánů nebo načasování. Vánoční příběh nám připomíná, abychom byli jako tito oddaní pastýři, kteří bezodkladně udělali to, co bylo třeba, aby přijali svého Krále.
Všimli jste si, že Lukáš do vánočního příběhu zapracoval radostné nabádání, jímž vysvětluje, že přijmout Jej znamená dělit se o povědomí o Něm: „A viděvše [Ježíše], rozhlašovali, což jim povědíno bylo o tom děťátku“?6 Tito pastýři obdrželi tuto zprávu z nebe, vydali se spěšně na cestu a okamžitě i poté se stali posly nebe, když hlásali svou „radost světu“ a vybízeli každého, ať „přijme svého Krále“.7
Přijímejme s trvalou vírou
Obraťme nyní svou pozornost k mudrcům. Vynikají mezi těmi, kteří věnovali hledání Ježíše Krista velké úsilí. Celý život pilně vyhlíželi onen nebeský projev, a když se ukázal, opustili pohodlí domova, svou práci, rodinu a přátele, aby mohli hvězdu následovat a najít svého Krále.
Na rozdíl od pastýřů se vydali na dalekou cestu, která trvala nějaký čas. Museli hledat, ptát se, čekat a putovat a pak to dělat znovu, dokud toto dítě s Jeho matkou Marií nespatřili. Nabídli dary, které byly velmi vzácné, a padli na kolena a uctívali Ho.8
Často přemýšlím nad tím, zda přijímáme Krista tím, že Ho pilně hledáme a dovolujeme Mu vést nás cestou na místa a k lidem, jež neznáme. Jak můžeme vyjádřit svou vděčnost tím, jaké dary nabízíme a jak Ho uctíváme?
Požehnaní jsou ti, kteří přijímají
Tak, tady je – onen velkolepý vánoční příběh.
Drazí přátelé, požehnaní jsou ti, kteří přijímají. Nehledě na úžasnost daru, jejž můj otec obdržel v podobě vláčku, a na láskyplnost darů, jež v podobě času a obětí dávají rodiny na celém světě, tyto dary blednou v porovnání s přijetím skutečného daru Vánoc – daru, jímž je Ježíš Kristus.
„Neboť co prospěje člověku, jestliže je mu udělen dar, a on ten dar nepřijímá?“9
Zamyslete se nad tímto veršem ve světle této věčné pravdy: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“10
Líbí se mi slib, že kdokoli opravdu přijme dar představovaný Kristem a daný nám oné svaté noci, bude mít věčný život!
A tak vidíme, že díky každodennímu úsilí přijmout Krista plněji, budeme naplňovat výzvu presidenta Russella M. Nelsona, abychom se stali „[lidmi], kteří budou schopni, ochotni a hodni přijmout Pána, až znovu přijde, [lidmi], kteří se již rozhodli pro Ježíše Krista“.11
Je nádherné představit si onen den, kdy společně opět prohlásíme: „Radost světu, že přišel Pán; nechť země [a naprosto každý z nás] přijme svého Krále!“12 Ve jménu Ježíše Krista, amen.