Jaechanův první den
Nezabloudil jsem? Jaechan byl dočista popletený.
„Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mne.“ (Žalm 34:5.)Tento příběh se odehrává v Kjonggi v Jižní Koreji.
Hrála veselá hudba a Jaechan s maminkou se zvedli ze sedadel ve školní tělocvičně. Podél stěn se vznášely pestré balonky a ostatní děti a rodiče si živě povídali.
Zítra bude první školní den a v Jižní Koreji se noví žáci jako vždy sešli na mimořádném programu na oslavu zahájení školní docházky. Jaechan poslouchal písně a řečníky a moc se těšil. Nemohl se dočkat, až se začnou učit!
Po programu se vydali s maminkou školními chodbami. Když dorazili do třídy, seznámil se Jaechan se svou učitelkou. Působila velice mile.
Později vyšel Jaechan s maminkou ze školy do teplého jarního slunce. Zdálo se, že i slunce a obloha mají ze začátku nového školního roku radost.
Druhý den ráno dovedla maminka Jaechana ke škole. Pevně ho objala. „Mám tě ráda,“ řekla. „Užij si první den.“
„Užiju,“ přitakal Jaechan. „Taky tě mám rád!“ Zamával jí na rozloučenou, otočil se a vyrazil do třídy přesně tak, jak si to spolu nacvičili.
Kráčel chodbou, ale pak se ho zmocnily obavy. Nezabloudil jsem? Jaechan se zastavil a rozhlédl. Otočil se a vydal se jinou chodbou. Za chvíli byl dočista popletený.
Zhluboka se nadechl. Věděl, že touto chodbou včera šel. Pokračoval tedy dál a prošel velkými dveřmi.
Ale neuviděl svou třídu s lavicemi, kamarády a milou paní učitelkou. Uviděl tělocvičnu. A nebyli v ní žádní lidé ani balonky. Zbyla pouze velká prázdná místnost.
Oči se mu zalily slzami. Snažil se zachovat klid, ale měl strach. Nevěděl, jak svou třídu najít. Poklekl, aby se pomodlil. „Nebeský Otče, zabloudil jsem. Prosím pomoz mamince, aby mě našla a dovedla do třídy.“
Jaechan se postavil. Znovu se několikrát zhluboka nadechl. A potom vyčkával.
Po pár minutách se za rohem vynořila maminka. „Jaechane!“ Přiběhla k němu a objala ho. „Co se stalo?“
Jaechan se rozplakal. Tolik se mu ulevilo, že maminku vidí. „Nemohl jsem najít třídu,“ vysvětloval. „Tak jsem se pomodlil, abys ke mně přišla.“
Maminka mu setřela slzy z tváří. „Jsem ráda, že ses pomodlil,“ řekla. „Byla jsem na cestě domů. Najednou jsem měla pocit, že bych se měla vrátit a přesvědčit se, že jsi třídu našel. Když jsi tam nebyl, začala jsem tě všude hledat. A pak jsem tě našla!“
Když kráčeli správnou chodbou, držel se Jaechan maminky za ruku. Už neplakal. Věděl, že Nebeský Otec jeho modlitbu vyslyšel a že je vše v pořádku. Když vcházeli do třídy, slyšel, jak už se ostatní děti smějí a baví.
„Jaechane! Moc rádi tě vidíme,“ přivítala ho Jaechanova paní učitelka, když vstoupil.
„Děkuji,“ řekl Jaechan a lehce se uklonil. Ještě jednou maminku pevně objal. Nakonec ten první školní den bude pěkný.
Ilustrace Shane Clester