Nejkrásnější cíl
David se nemohl dočkat, až se jednoho dne vypraví do chrámu Dubaj.
David vymáčkl trochu lepidla na kostku cukru. Pak ji dal pečlivě na místo.
„Páni!“ zvolala maminka. „Tvůj chrám z kostek cukru vypadá úžasně.“
„Díky!“ řekl David. „Je to chrám Dubaj. Nemůžu se dočkat, až postaví ten opravdový.“
David se velice těšil na to, až bude v zemi, kde žije, stát nový chrám, již od okamžiku, kdy jeho výstavbu ohlásil president Nelson. Ve Spojených arabských emirátech se nacházejí některé z nejvyšších budov světa. Ale není tam žádný chrám – alespoň prozatím. Bude to první chrám na celém Blízkém východě.
David na svůj chrám nalepil poslední kostku cukru. „Hotovo!“ řekl. „Už to mám.“
Maminka se sehnula, aby si Davidův chrám mohla lépe prohlédnout. „Moc se ti to povedlo! Kam ho dáme?“
David se zamyslel. „Co třeba ke mně do pokoje? Vedle mých vláčků.“ David měl vlaky moc rád. Chtěl se stát strojvůdcem.
„Skvělý nápad!“ souhlasila maminka.
David si opatrně odnesl chrám z cukrových kostek k sobě do pokoje. Zlehka ho položil vedle svých modelů vláčků. Nemohl se dočkat, až ho ukáže sestrám a tatínkovi.
Nazítří přijela na návštěvu Davidova teta Ana. Povídali si o tom, na co se nejvíce těší. Vtom si David na něco vzpomněl.
„Chtěla bys vědět, na co se nejvíc těším?“ zeptal se.
„Samozřejmě!“ řekla teta Ana.
„Církev, ke které s rodinou patříme, staví v Dubaji chrám!“
Teta Ana se usmála. „To zní jako něco opravdu mimořádného!“
„To ano,“ řekl David. „Teď tady nikde poblíž chrám naší církve není, tak létáme do chrámu do Švýcarska nebo do Německa. Jsem rád, že budeme mít jeden blíž. Dal jsem si za cíl připravit se, abych do něj mohl vstoupit.“
„To je skvělé!“ odvětila teta Ana. „Jak se na to připravuješ?“
„Modlím se a čtu písma,“ odpověděl David. „A snažím se následovat Ježíše Krista. A pak budu připravený jít do chrámu.“
„To je skvělé!“ řekla teta Ana. „Jsem si jistá, že budeš pilně pracovat, abys svých cílů dosáhl.“
„Budu,“ přikývl David s nadšením. Měl dobrý pocit z toho, že se s někým může podělit o něco, co je pro něj tolik důležité.
Onoho večera se David zeptal, zda by mohl přesunout svůj chrám z kostek cukru do kuchyně.
„Přál bych si, aby byl někde, kde ho budeme mít pořád na očích. Chtěl bych pamatovat na to, že se na chrám máme neustále připravovat.“
„To je výborný nápad,“ odpověděl tatínek. „Myslím si, že když budu mít tvůj chrám každý den na očích, bude to pomáhat i mně.“
Tatínek Davidovi pomohl chrám z kostek cukru přestěhovat do kuchyně.
„Vypadá to dobře,“ řekla Davidova sestra Kaitlynn.
„Jakmile bude v Dubaji stát opravdový chrám, můžu pozvat kamarády, aby si ho přijeli prohlédnout?“ zeptal se David.
Maminka přikývla. „To je skvělý nápad!“
„A co tetu Anu?“
„Samozřejmě,“ řekl tatínek.
David se usmál. Již nyní byl za chrám Dubaj nesmírně vděčný.
Ilustrace: Mark Robison