Kamarádi z táboření
Edisonovi se zprvu zdálo, že sem nepatří.
Edison kopl do hroudy hlíny. Všichni ostatní kluci si povídali a stavěli stany. On ale nikoho neznal.
Edisonova rodina přestala chodit na shromáždění krátce poté, co se přestěhovali do Španělska. Ale pak za ním přišli kluci ze sboru a pozvali ho, aby s nimi jel tábořit. Zpočátku si myslel, že by to mohla být zábava, ale nyní si nebyl jist, zda tu doopravdy chce být. Měl pocit, že sem nepatří.
Dva kluci, Diego a Juan, přistoupili k Edisonovi. „Nechtěl bys být s námi ve stanu?“ zeptal se Diego.
Edison si oddechl – a usmál se. „Tak jo.“
„Bezva!“ řekl Juan. „Pak si můžeme jít zaplavat.“
Chlapci postavili svůj stan a poté běželi k řece. Voda byla studená, ale Edison si toho pro samou legraci skoro ani nevšiml. Po obědě se chlapci a jejich vedoucí vydali na túru. Vrátili se, když už slunce zapadalo, a tak pomohli s přípravou táborového ohně.
„Co vaše rodina?“ zeptal se Juan.
Edison položil hromádku větviček vedle ohně. „Rodiče jsou fajn. A sestra je moje nejlepší kamarádka. Přistěhovali jsme se z Ekvádoru.“
Diego a Juan se na sebe podívali a obličej se jim rozzářil.
„My jsme taky z Ekvádoru!“ řekl Juan.
Diego si rozepnul bundu a ukázal své tričko. Měl na něm logo ekvádorského fotbalového týmu!
„Páni!“ řekl Edison. „A co vám z Ekvádoru nejvíc chybí?“
Diego a Juan se zasmáli. „Jídlo!“ vykřikli oba najednou.
Chlapci si dál povídali o tom, po čem se jim stýská a co se jim líbí na životě ve Španělsku. Edison byl nadšený, že se mu s Diegem a Juanem tak dobře povídalo.
Poté se zvedl jeden z vedoucích, bratr Cisneros. „Všichni mě poslouchejte! Dnešní večer bychom chtěli zakončit svědeckým shromážděním.“
Chlapci i vedoucí se jeden po druhém postavili a vydali svědectví. Jejich slova naplňovala Edisona hřejivým pocitem, jako by byl zachumlaný do teplé přikrývky.
Diego se postavil. „Vím, že je Církev pravdivá. Vím, že Bůh je můj Otec a Ježíš Kristus je můj Spasitel.“
Ten hřejivý pocit ještě zesílil. Taky bych si to přál vědět, pomyslel si Edison.
Když se Edison z výletu vrátil, Diegova slova mu stále zněla v uších. Rád by opět chodil na shromáždění a učil se o Ježíšovi s Diegem a Juanem.
Toho dne se u večeře tatínek zeptal: „Jaké bylo táboření?“
„Bylo to skvělé!“ odpověděl Edison. „Plavali jsme a šli jsme na túru a udělali jsme si táborák. Dokonce jsem si našel dva kamarády, kteří jsou taky z Ekvádoru!“
„To je moc dobře! Musíme je pozvat na návštěvu,“ řekla maminka.
Edison se zamyslel. „Mohli bychom zase začít chodit na shromáždění?“
Maminka a tatínek se na chvíli odmlčeli. Poté si maminka odkašlala. „Pokud tam chceš chodit, můžeš,“ řekla. „Ale tatínek a já nepůjdeme.“
Edison se na své židli nahrbil. Na shromáždění nechtěl chodit sám. Možná by měl zůstat doma se svou rodinou.
Pak si ale vzpomněl na ten hřejivý pocit, který měl během svědeckého shromáždění. I když jeho rodina na shromáždění jít nechtěla, Edison jít chtěl.
Vždyť vlastně nebude sám. Edison se usmál a snědl večeři. Pak zvedl telefon. Má přeci kamarády, se kterými může jít na shromáždění!
ILUSTRACE: HOLLIE HIBBERTOVÁ