Paní Banksová, hádejte, kdo vás má rád!
Všechno to začalo jednou květinou…
Roxy si po cestě ze školy ráda prohlížela všechny domy v sousedství. V jednom z domů byl pes, který štěkal a poskakoval u okna. U jiného zase zpívali v korunách stromů ptáčci.
A pak tu byl dům paní Banksové. Paní Banksová je učila ve třetí třídě a Roxy ji měla ráda. Vždy na paní Banksovou mávala, když ji viděla sedět v křesle na verandě. Paní Banksová byla pokaždé přátelská a šťastná.
Ale dnes bylo křeslo na její verandě prázdné. Dům vypadal tiše. Dokonce i kocour paní Banksové jménem Chester byl pryč.
Roxy si vzpomněla, jak její maminka říkala, že paní Banksová je nemocná. Každý den jezdila do nemocnice kvůli léčbě. Roxy z toho bylo smutno. Chtěla pro paní Banksovou něco udělat. Ale co?
Roxy se rozhlédla kolem a všimla si včel, jak létají od květiny ke květině. Pak dostala nápad!
Roxy doběhla domů a utrhla ze zahrady růži. Vrátila se k domu paní Banksové a nechala jí růži na verandě.
Následující den Roxy položila na křeslo paní Banksové slunečnici. A den poté dala k jejím dveřím kopretinu. Každý den během následujících dvou týdnů nechávala Roxy paní Banksové na verandě květinu. Dávala si pozor, aby ji nikdo neviděl.
Jednoho dne, když se Roxy vracela domů, uviděla na verandě opět paní Banksovou. V ruce držela květiny.
„Roxy,“ řekla paní Banksová, „podívej na moje nádherné květiny. Někdo je tady pro mě nechával. Každý den, když jsem se vrátila z nemocnice, tu na mě čekala nová květina.“
Roxy se usmála. „Nevíš, od koho by mohly být?“
Paní Banksová úsměv opětovala. „Ať už to byl kdokoli, ráda bych mu poděkovala.“
„Asi to byl někdo, kdo vás má rád!“ odvětila Roxy.
„Já jsem se každý den těšila, že zase najdu novou květinu,“ dodala paní Banksová. „Ta první byla na verandě.“
„Myslíte, že ji tam nechal váš kocour?“ zeptala se Roxy.
„Chester mi sice taky nechává různá překvapení, ale ještě nikdy mi nepřinesl květiny,“ zasmála se paní Banksová. „Co ta květina na mém křesle?“
„Možná ten pes, co ho mají v tom domě pod vámi?“ Roxy se usmála ještě víc.
„A ta u dveří?“
„Možná veverka?“
„Panenko skákavá,“ spráskla ruce paní Banksová a zasmála se. „Nevěděla jsem, že je tu tolik zvířátek, která mě mají ráda! Ale ty květiny mi určitě pomohly, abych se cítila lépe.“
Roxy měla pocit, že pukne štěstím. Byla ráda, že pomohla paní Banksové znovu se usmívat.
Ilustrace: Adobe Stock