„Pevné základy“, Pro posílení mládeže, březen 2021, 14–15.
Pevné základy
Stěna, kterou je třeba zdolat
Ilustrace Alyssa Petersenová
Dvacet mladých žen stálo vedle mne a upřeně hledělo na pětimetrovou dřevěnou stěnu. Naším úkolem bylo pomoci všem dívkám dostat se přes tuto stěnu. Mnohé z dívek byly letos na táboře Mladých žen poprvé. Já a ostatní starší dívky jsme byly vedoucí z řad mládeže, ale ani my jsme se nikdy předtím podobné činnosti neúčastnily. Všechny jsme si napjatě vyslechly pravidla.
Každá mladá žena se musí dostat přes stěnu. Jakmile se někdo dostane na druhou stranu, může se postavit na plošinu a pomoci vytahovat ostatní nahoru. Pokud se však dotkne země, už nemůže pomáhat zvedat zbývající dívky.
Nejprve nám to nešlo, ale brzy jsme se naučily spolupracovat a začaly jsme vytahovat dívky nahoru. Některé se bály nechat se vytáhnout tak vysoko, i když byly jištěny. Jiné byly zase nervózní z toho, že se musí nahoru dostat vlastní silou. Bylo potřeba, abychom si všechny začaly více důvěřovat a byly si oporou. Nakonec jsme ten úkol úspěšně splnily.
Když poslední mladá žena sešplhala, shromáždily jsme se, abychom probraly ona mnohá ponaučení, která jsme při této činnosti se stěnou získaly.
Všichni čelíme překážkám, které se zdají být nepřekonatelné. Ale nejsme na to sami. Kolem nás je spousta lidí, kteří nás pozvedají a poskytují nám podporu. Nebeský Otec a Ježíš Kristus nám pomohou a posílí nás, když se na Ně obrátíme.
Megan B., Ohio, USA
„Slíbil jsem, že přijdu“
Vždy jsem se chtěl o evangelium dělit s ostatními, ale po mnoho let jsem neměl úspěch. Dokud jsem se neskamarádil s chlapcem, který se jmenoval Tiago. Bydleli jsme nedaleko od sebe, takže jsme každý den chodili ze školy spolu.
Jednoho dne jsme šli domů jinou cestou a prošli jsme kolem kaple, kam jsem chodil na shromáždění. Řekl jsem mu, že jsem už dlouhou dobu členem Církve. Vysvětlil jsem mu, v co věříme a jak moc je díky tomu moje rodina požehnána. Pozval jsem Tiaga, aby v neděli přišel na shromáždění, a on řekl, že přijde.
Když nastala neděle, napjatě jsem na něj na shromáždění čekal, on ale nedorazil. Následující týden jsem ho pozval znovu. Takto to pokračovalo dva nebo tři měsíce, ale on se vždy nějak vymluvil, proč nemůže přijít. Zvát jsem ho ale nepřestal.
Jednou v neděli ráno jsem se na shromáždění svátosti ohlédl a Tiago tam stál. Překvapilo mě to, ale on přišel, sedl si vedle mě a řekl: „Slíbil jsem, že přijdu!“
Představil jsem ho misionářům a oni ho začali učit. Později se nechal pokřtít. Nyní se oba připravujeme na to, že půjdeme na misii. Jsem velmi rád, že jsem to s ním nevzdal!
Meiry R., Brazílie
Důvěra v Boží načasování
Moje teta si prošla rozvodem v době, kdy byl pokřtěn pouze její nejstarší syn. Aby si uchovala pokojný vztah s biologickým otcem svých dětí, přála si od něj získat svolení k tomu, aby se i jejich ostatní děti mohly dát pokřtít. Naneštěstí toto svolení od něj nedostala po mnoho let.
Nakonec se tedy rozhodla, že své děti nechá, aby se daly pokřtít navzdory nesouhlasu jejich otce. Ale když se má teta a její děti ohledně tohoto rozhodnutí postili a modlili, všichni pocítili vnuknutí, že by měli i nadále čekat.
Ještě v tomtéž týdnu biologický otec mých bratranců mé tetě řekl, že si přeje, aby se děti setkaly s misionáři a nechaly se pokřtít. Dodnes si pamatuji radost, která mě naplnila, když mi maminka tu novinu sdělila. Věděla jsem, že Nebeský Otec požehnal mým bratrancům po mnoha letech trpělivého čekání.
Ne vždy můžeme vědět, kdy Pán odpoví na naše modlitby, ale já vím, že na ně odpoví vždy. Nevím, proč si Nebeský Otec přál, aby moji bratranci počkali, než se dají pokřtít, ale vím, že jim za jejich věrnost požehnal.
Bre J., Florida, USA